ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1511.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1511/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. L., s.p., zastoupeného Mgr. V. N., proti žalovaným 1) A. S., 2) Ing. P. H., 3) I. H., zastoupeným advokátem, a 4) J. O., o zaplacení 117.440,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 191/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.4.2003, č. j. 22 Co 119/2002-135, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 16.2.1994 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou domáhal se právní předchůdce žalobce uložení povinnosti žalovaným zaplatit částku 14 680,- Kč s příslušenstvím, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Tvrdil, že dne 15.1.1991 uzavřel se žalovanými smlouvu o užívání vzdouvacího zařízení a pozemku pod ním na D. v km 53,817 v D., přičemž žalovaní se zavázali v článku 3/1 k placení roční úplaty 14 680,- Kč ve čtvrtletních splátkách splatných do konce druhého měsíce běžného čtvrtletí. Podle předchůdce žalobce tedy činila dlužná částka 14 680,- Kč.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.9.2001, č.j. 7 C 191/94 - 106, v odstavci I. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 95.420,-Kč s tím, že čtvrtá žalovaná J. O. odpovídá za závazek do výše 8 731,- Kč. Současně v odstavci II. žalobu v části, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 22 020,- Kč, zamítl. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 15.1.1991 uzavřena smlouva o užívání vzdouvacího zařízení a pozemku pod ním na D. v km 53,817 v D. za roční nájemné 14.680,- Kč s tím, že tato částka bude hrazena žalovanými ve čtvrtletních splátkách splatných do konce druhého měsíce běžného čtvrtletí, tedy vždy do konce měsíce února, května, srpna a listopadu každého roku. Dále vzal za prokázáno, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou do roku 2001. Dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle §9 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 119/88 Sb. o hospodaření s národním majetkem. Vyslovil, že v řízení nebylo prokázáno, že by ze strany žalobce byl vyvíjen na žalované fyzický nátlak, proto je předmětná smlouva z hlediska svobody vůle platná. Podle soudu prvního stupně problematiku úplat ve vodním hospodářství v době uzavření smlouvy upravoval vodní zákon č. 138/1973 Sb. a nařízení vlády č. 35/1979 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Poukazoval též na usnesení vlády ČSSR č. 201/1981, které stanovilo, že malé vodní energetické zdroje mimo rezort paliv a energetiky nebudou zatěžovány úplatami. Zaujal názor, že ve výše uvedeném usnesení se jedná o osvobození od úplat za využití vodní síly a ne za užívání vodních děl, neshledal proto ani rozpor s tímto právním předpisem, tedy neplatnost smlouvy. Uzavřel, že smlouva o užívání vzdouvacího zařízení v D. ze dne 15.1.1991 je platná a žalobce je k podání žaloby podle této smlouvy aktivně legitimován.
K odvolání prvního, druhého a třetího žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.4.2003, č.j. 22 Co 119/2002-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. tak, že žalobu zamítl i o dalších 95. 420,- Kč. Současně odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku VI. zastavil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Konstatoval, že vláda ČSSR usnesením č. 201/1981 a vláda ČR usnesením č. 337/1981 stanovily, že malé vodní elektrárny nebudou zatěžovány úplatami. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že smyslem tehdejší ( i současné - nový vodní zákon č. 254/2001 Sb. ) právní kvalifikace bylo zvýhodnění provozovatelů malých vodních elektráren a jejich osvobození od úplat z důvodu preference levně a ekologicky získané elektrické energie. Dospěl k závěru, že smlouva ze dne 15.1.1991 o užívání vzdouvacího zařízení ( jezu ) je neplatná, neboť svým obsahem odporuje účelu tehdy platného vodního zákona č. 138/1973 Sb. ( §39 o.z. ).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, a to do výroku I., III., IV rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že úplaty podle vodního zákona za využití vodní síly k výrobě energie ani jiné úplaty v souvislosti s malými vodními elektrárnami nebyly stanoveny žádným vládním předpisem ( nařízením vlády ) a nelze tedy ani mluvit o zatěžování majitelů malých vodních elektráren těmito úplatami. Poukazoval na skutečnost, že v projednávané věci nejde o vybírání úplat za užívání vodní síly ve smyslu ustanovení §43 vodního zákona, ale o smluvní vztah dvou osob založený podle o.z., který vychází z rozdílného vlastnictví vzdouvacího zařízení (jezu) a vodní elektrárny, jež jsou nenahraditelnými součástmi jednoho hydraulického obvodu, neboť vodní elektrárna by bez vzdutí hladiny vody nemohla fungovat jako výrobna elektrické energie. Namítal, že pokud by byl zájem státu na naplnění usnesení vlády č. 337/1981, bylo by nutné toto promítnout do obecně závazné právní normy, která by musela řešit i vzniklá omezení. Podle dovolatele se tak stalo až dnem 1.1.2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 254/2001 Sb., který v ustanovení §57 osvobozuje od úplat za užívání vodních děl jinými osobami než vlastníkem tohoto díla v případech, kdy osoba oprávněná k nakládání s vodami užívá vodu pouze za účelem využití energetického potenciálu k výrobě elektřiny ve výrobnách do výkonu 5 MW. V této souvislosti odkazoval též na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.5.2001, sp. zn. 22 Co 312/2000-163, který řešil obdobnou problematiku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ( výroku I. ), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatnil podle obsahu argumentace dovolání zřejmě dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. O takový případ se jedná, jestliže soud na skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis, nebo sice použil správný právní předpis, avšak si jej nesprávně vyložil.
Pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, na nichž založil své měnící zamítavé rozhodnutí, je proto rozhodující, zda jeho výklad o smyslu a účelu vodního zákona č. 138/1973 Sb. a nařízení vlády č. 35/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů odůvodňoval závěr (dovozovaný jinak z převládajících trendů v oblasti podpory výstavby malých vodních elektráren a výslovného znění pozdější právní úpravy) o neplatnosti předmětné smlouvy z hlediska §39 o.z. Podle posledně citovaného ustanovení je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Odvolacímu soudu lze předně přisvědčit, pokud vzhledem k datu uzavření předmětné smlouvy (15. 1. 1991) vyšel ze znění tehdy platné právní úpravy obsažené v zákonu č. 138/1973 Sb. Tento zákon vzhledem k době svého vzniku a přijetí, byl poplatný centrálnímu administrativnímu řízení společnosti i ekonomiky, takže zcela zřejmě nepředvídal a nepočítal s principy tržního hospodářství. Tato okolnost odůvodňuje jeho strukturu a předmět úpravy v části týkající se úplat, které zůstaly (podle znění zákona) omezeny pouze na úplaty k úhradě nákladů spojených se správou vodních toků (§43) a úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních (§44, který však byl zrušen k 1.1.1999), konečně pak úplaty za odběry podzemní vody a jiné úplaty stanovené §45 zákona (kterážto úprava se však vymyká posouzení předmětu tohoto řízení) a konečně vodné a stočné podle §46 zákona. Na problematiku náhrad, respektive úplat, neupravoval zákon ani v souvislosti s úpravou vodohospodářských děl (§38 a násl. zákona), pokud se odhlédne od povinnosti správců, resp. vlastníků a uživatelů vodohospodářských děl provádět na svůj náklad opatření, která mu vodohodohospodářský orgán uloží k odstranění závad, zjištěných na vodohospodářském díle zejména při vodohospodářském dozoru. Uvedené závěry se nabízejí z gramatického výkladu zákona, který – jak správně uvedl odvolací soud – byl zrušen teprve pozdějším zákonem č. 254/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2002. Ve vztahu k předmětu řízení odvolací soud přiléhavě poukázal na okolnost, že teprve tento předpis v ustanovení §57 výslovně osvobodil mimo jiné od úhrady nákladů na údržbu vodního díla (v dané věci jezu) osoby, které užívají vodu pouze za účelem využití energetického potenciálu k výrobě elektřiny ve výrobnách do výkonu 5 MW. Přitom předmětná malá vodní elektrárna měla celkový výkon 110 kW). Odvolací soud tak nepominul, že teprve zmíněná nová právní úprava reagovala na faktický stav trvající od počátku 80-tých let, který byl charakterizován i postoji tehdejších vlád vyjádřených v usnesení vlády ČSSR usnesením č. 201/1981 a v usnesení vlády ČR č. 337/1981. Obě zmíněná usnesení exekutivy stanovily, že malé vodní elektrárny nebudou zatěžovány úplatami. Odvolací soud z toho dovodil, že obě vlády tak reagovaly na již tehdy nedostatečnou zákonnou právní úpravu ze 70-tých let, když smyslem tehdejší a i současné právní úpravy bylo zvýhodnit provozovatele malých vodních elektráren a jejich osvobození od úplat z důvodů preference levně a ekologicky získané elektrické energie.
Odvolací soud poté dospěl k závěru, že předmětná smlouva, z níž žalobce dovozoval svůj nárok na úhradu žalované částky, je neplatná, když odporuje účelu tehdy platného vodního zákona. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nemění nic ani to, že tehdy platný vodní zákon tuto otázku odkázal k úpravě vládnímu nařízení č. 35/1979 Sb., které tak však neučinilo.
Výklad zaujatý v této části odvolacím soudem je třeba považovat za správný. Pro posouzení otázky, zda ve smyslu ustanovení §39 o.z. odporuje svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází odpovídá tradičním výkladovým možnostem právních úkonů obecně. Nelze přitom setrvat pouze u exegeze právního textu vycházející z čistě gramatického výkladu, nýbrž je třeba postupovat rovněž ze smyslu a účelu zákonné úpravy. Použitelný je rovněž historický výklad, jakož i sledující naplnění účelu zákona, tak jak byl v této věci proveden odvolacím soudem. V této souvislosti nelze soudu upřít možnost reflextovat vývojové trendy, které byly vyjádřené nejdříve v usneseních vlád (federální a národní), o objektivně naléhavé nutnosti v souvislosti s podporou budování malých vodních elektráren, osvobodit tyto od úplat za jejich provozování. Tyto záměry exekutivy sice nevykrystalizovaly do podobu vládní předlohy novelizace zákona, případně přijetí příslušné podzákonné normy, nicméně v pozdějším legislativním vývoji došly výrazu v nyní platné úpravě. Postup zaujatý odvolacím soudem neznamená nepřípustnou přímou aplikaci pozdějšího práva na právní vztahy vzniklé před přijetím nové právní úpravy (v tomto případě zákona č. 254/2001 Sb.), nýbrž doplňující argument z hlediska historického výkladu a z hlediska společensky už dříve převažujícího odpovídajícího výkladu účelu dřívější právní úpravy. Z tohoto pohledu nepříčí se závěry odvolacího soudu ani ústavněprávnímu zákazu retroaktivity. Odvolací soud v nezbytně nutné míře zohlednil dokonce i okolnosti konkrétního případu (vztahující se v daném případě na porovnání jmenovitého výkonu předmětné malé vodní elektrárny s horním limitem výkonu, do něhož se podle nynější úpravy uplatňuje nyní osvobození těchto elektráren od úplat).
Shodný závěr lze vyslovit, pokud jde o výklad pojmu „úplaty“ ve vztahu k nárokům, které žalobce uplatnil ze smlouvy uzavřené dne 15.1.1991. Podle obsahu této smlouvy byla tato uzavřena mezi manželi J. a A. s. a manželi ing. P. a I. H. jako „uživatelem vzdouvacího zařízení včetně pozemku pod ním a vlastníkem M., umístěné u tohoto zařízení (dále jen vlastník M.). Touto smlouvou byly sjednány podmínky, rozsah a způsob užívání vzdouvacího zařízení včetně pozemku pod ním (dále jen jez) vlastníkem M. Podle výslovného znění článku 3 odst. 1 smlouvy „Užívání jezu se vlastníkovi M. poskytuje úplatně“. Z dalších ustanovení smlouvy pak vyplývá metodika stanovení úplaty, když je třeba zmínit formulaci, podle níž „Cena za užívání jezu je podle vyhlášky č. 35/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 170/1990 Sb. dohodou. Podkladem pro její stanovení je procentní sazba z čistých ročních tržeb majitele M. získaných prodejem vyrobené elektrické energie, jejíž výše dle hltnosti turbín je stanovena vnitropodnikovým předpisem“.
Z uvedených zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, se tak nabízí závěr, že smlouva upravovala (kromě rozsahu práv a povinností obou účastníků vyplývajících převážně ze zákona č. 138/1973 Sb., případně ze stavební dokumentace a manipulačního řádu, resp. povodňového plánu a plánu činnosti), zejména shora zmíněnou úplatu za užívání jezu.
Jez byl přitom vzhledem k demonstrativnímu výčtu uvedenému v §38 odst. 1 tehdy platného zákona nepochybně vodohospodářským dílem. Ani z úpravy vztahující se k povolování vodohospodářských děl nevyplývalo, že by jejich zřízení a provozování bylo podmíněno placením úplat uvedených výslovně ve shora uvedeném výčtu v §43 až 46 zákona. Naopak ustanovení §43 odst. 1 zakládalo povinnost těch, kdož odebírají vodu z vodních toků v množství přesahujícím 15 000m3 ročně nebo 1250 m3 měsíčně nebo užívají její síly k výrobě elektrické energie, platit správci vodního toku, popřípadě správci toho jeho úseku, v němž k odběru vody nebo k jejímuž užívání dochází, úplaty. Ty měly sloužit k úhradě nákladů spojených se správou vodních toků. Rozsah úplat a způsob, jímž se stanoví jejich výše, měla určit vláda ČSSR.
Za této situace lze vztáhnout závěry odvolacího soudu i na posouzení zásadní přípustnosti a dovolenosti sjednání jiné úhrady, než byly úplaty stanovené v §43 odst. 1 zákona. Sjednání úplat podle shora citovaných ustanovení smlouvy z 15.1.1991 tak obsahově znamenalo založení povinnosti majitelů a uživatelů M., které zákon nepředvídal a nestanovil, naopak – v souladu s tím, co bylo shora vyloženo – příčilo se smluvní založení takové povinnosti smyslu a účelu zákona. Ze znění smlouvy (čl. 3), jmenovitě účelu úplaty a metodiky jejího stanovení, se nabízí závěr, že touto smlouvou byla fakticky sjednána účast žalobce na hospodářském výsledku podnikání žalovaných při provozu M. Dovolací soud proto nemohl přiznat relevanci argumentaci dovolatele, který dovozoval občanskoprávní povahu uvedené smlouvě s tím, že šlo o náhradu za užívání, který vychází z rozdílného vlastnictví vzdouvacího zařízení (jezu) a vodní elektrárny, jež jsou nenahraditelnými součástmi jednoho hydraulického obvodu. Naopak z dikce smlouvy koncipované žalobcem je patrno, že nešlo o užívání jakéhokoliv předmětu vlastnického práva, nýbrž že nepřímým předmětem právního vztahu bylo vodohospodářské dílo ve smyslu výše citovaných ustanovení. Tato zvláštní kvalita předmětu vlastnictví a užívání vylučuje hodnocení smlouvy izolovaně od ustanovení obecného předpisu, jímž je občanský zákoník (z hlediska vymezení úpravy postihující i otázky vlastnictví), bez zřetele k dopadu plynoucímu z ustanovení normy speciální, jímž byl tehdy platný vodní zákon. Vzhledem k tomu, že tento předpis s úhradou za užívání pozemku a jezu, notabene ve vlastnictví majitele a uživatele jezu (M.) nepočítal, jakož i z výše uvedených důvodů je důvodný závěr odvolacího soudu, že žalobce měl požívat výhod osvobození při provozování M. Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovolacího přezkumu je proto třeba považovat za správné.
Dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.)
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková