ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1515.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1515/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. K. , zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalovaným 1. V. L. , a 2. Z. L. , zastoupeným JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 20, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 32 Co 396/2010-307, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna žalovaným zaplatit na nákladech dovolacího řízení částku 4.598,- Kč k rukám advokátky JUDr. Šárky Kincelové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 2. 4. 2010, č. j. 7 C 72/2008-181, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že zajistila v rámci své podnikatelské činnosti prodej nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. Žalobkyně dle svých tvrzení činila na základě mandátní smlouvy ve prospěch žalovaných úkony směřované k prodeji nemovitostí žalovaných zatížených zástavním právem i poté, co ukončila spolupráci se SHELL REALTY CORPORATION PRAGUE spol. s r.o., pod jejíž „hlavičkou“ původně prodej pro žalované zařizovala. Zápisem vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí pak vznikl žalobkyni nárok na provizi, žalobkyní vystavenou fakturu však žalovaní odmítli převzít a požadované plnění jí nezaplatili. Soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní a žalovanými a ani případnou činnost, kterou by vykonávala mimo rámec smlouvy uzavřené mezi žalovanými a společností SHELL REALTY CORPORATION PRAGUE spol. s r.o. Jelikož soud neshledal, že by se tvrzený nárok žalobkyně mohl opírat o smluvní ujednání, zabýval se tím, zda na straně žalovaných nedošlo na úkor žalobkyně ke vzniku bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že na straně žalobkyně nebyla zjištěna žádná činnost realizovaná vlastním jménem ve prospěch žalovaných, není ovšem důvodu dovozovat vznik bezdůvodného obohacení na jejich straně. Nadto i v případě, že by bylo dáno právo žalobkyně na požadované plnění, nemohlo by být žalobě vyhověno s ohledem na žalovanými vznesenou námitku promlčení. Došlo-li dne 9. 4. 2004 k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, bylo tímto dosaženo výsledku zamýšleného tvrzenou smlouvou, dle níž měla žalobkyně zajistit prodej nemovitostí, a ode dne následujícího počala běžet tříletá promlčecí doba dle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež uplynula před podáním žaloby dne 7. 6. 2007. Byl-li by nárok žalobkyně posuzován jako nárok z bezdůvodného obohacení, promlčelo by se právo dle §107 odst. 1 obč. zák. ještě o rok dříve, protože pokud by žalobkyně realizovala prodej nemovitostí, musela by mít též povědomí o tom, kdy má k uzavření smlouvy dojít. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 32 Co 396/2010-237, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správným a úplným způsobem zjistil skutkový stav věci. Žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní a žalovanými, jenž by odpovídal smlouvě zprostředkovatelské ve smyslu §774 a násl. obč. zák., a je tak zapotřebí se zabývat tím, zda žalobkyně pro žalované vlastním jménem prováděla činnost, jejímž výsledkem byl prodej jimi vlastněných nemovitostí, čímž by mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. K návrhu žalobkyně prokázat tuto skutečnost výslechem svědků, s nimiž jednala v rámci vyřizování záležitostí žalovaných, soud uvedl, že naznačené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, a to ani v případě, vypověděli-li by svědci, že s nimi skutečně jednala. Požaduje-li žalobkyně zaplacení obvyklé provize za zprostředkování prodeje za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření zprostředkovatelské či mandátní smlouvy, není její nárok dán, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení v takovém případě neodpovídá provizi (a to ani ve výši obvyklé v daném místě a čase), nýbrž je představováno hotovými výdaji a ušlým ziskem žalobkyně za konkrétní dobu jednání. Žalobkyně však žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila a ani nenavrhla přípustné důkazy. Nebyl-li tedy prokázán nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky z jakéhokoliv smluvního ujednání mezi účastníky ani z titulu bezdůvodného obohacení, nepokládal odvolací soud za nutné zabývat se námitkou promlčení, a přistoupil k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 28 Cdo 1036/2012-282, rozsudek odvolacího soudu, jejž žalobkyně napadla dovoláním, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud pokládal za nesprávné úvahy, dle nichž bezdůvodné obohacení v daném případě neodpovídá provizi ve výši obvyklé v daném místě a čase, jakož i závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran vzniku bezdůvodného obohacení, netvrdila-li a neprokazovala-li ušlý zisk a hotové výdaje za konkrétní dobu svého jednání. Připomněl, že při hledání odpovědi na otázku, zda došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, je rozhodující, zda se bez řádného důvodu rozrostla majetková sféra obohaceného, případně, zda v jeho majetkové sféře nedošlo k úbytku, jenž by za běžných okolností nastal. V projednávaném případě se bylo dle Nejvyššího soudu třeba zabývat tím, zda se žalovaní mohli na úkor dovolatelky obohatit, zprostředkovala-li pro ně vskutku prodej jejich nemovitostí, aniž by žalovaní na zajištění prodeje museli vynaložit částku obvykle placenou zprostředkovateli za jím poskytnuté služby. Při určení výše peněžité náhrady ve smyslu §458 obč. zák. za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností bylo nutné vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, nikoliv z nákladů vynaložených na tuto činnost.
Krajský soud v Praze následně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 32 Co 396/2010-307, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil, pokud jde o rozsah povinnosti žalobkyně nahradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že věc po právní stránce posoudil odlišně od soudu prvního stupně, dospěl však ke shodnému závěru o zamítnutí žaloby. Ačkoli nebylo prokázáno uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi žalobkyní a žalovanými, vyšlo v řízení najevo, že žalobkyně vykonávala činnost směřující k prodeji nemovitostí žalovaných, z čehož jim vzniklo bezdůvodné obohacení dle §451 odst. 2 obč. zák. Soud však k námitce žalovaných přihlédl k promlčení pohledávky žalobkyně s tím, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet završením zprostředkovatelské činnosti žalobkyně, tj. uzavřením smlouvy o koupi nemovitostí. Vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly toliko věcněprávní účinky této smlouvy, jež však již nesouvisejí s činností žalobkyně. Všechny skutkové okolnosti vztahující se k prodeji nemovitostí byly žalobkyni známy, takže nemůže obstát námitka, že se o nich dozvěděla teprve v průběhu řízení před soudem, neboť v této fázi se jednalo toliko o řešení právní otázky, zda nárok žalobkyně vyplývá ze zprostředkovatelské smlouvy nebo bezdůvodného obohacení žalovaných.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež pokládá za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, od jakého okamžiku za daných okolností počíná běh promlčecí doby, při jejímž zodpovězení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatelka zdůrazňuje, že se v žalobě původně domáhala zaplacení provize za zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaných, jež prováděla podle svého přesvědčení na základě smlouvy se žalovanými. Teprve po rozsudku soudu prvního stupně z roku 2008, který byl posléze k odvolání žalobkyně pro procesní vady zrušen, se jí stalo zřejmým, že nebude schopna prokázat existenci zprostředkovatelské smlouvy, že však může uplatnit právo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle judikatury Nejvyššího soudu je pro počátek subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že bylo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení a kdo je získal, čímž se míní znalost skutkových okolností, nikoli právní kvalifikace. Skutkovými okolnostmi rozhodnými pro vznik bezdůvodného obohacení v předmětné věci byly neexistence platné zprostředkovatelské smlouvy a faktický průběh zprostředkování. Žalobkyně však v době podání žaloby byla přesvědčena, že má vůči žalovaným nárok podle smlouvy, kterou nemohla předložit k důkazu, avšak jejíž existenci hodlala prokázat dalšími důkazy. Až do prvního rozhodnutí ve věci neměla žalobkyně žádné povědomí o tom, že by se jednalo o bezesmluvní plnění. Jde přitom o skutkovou otázku, nikoli o právní kvalifikaci.
Samotný vznik bezdůvodného obohacení pak nelze datovat ke dni uzavření kupní smlouvy, nýbrž až ke dni vložení převodu vlastnictví do katastru nemovitostí, jelikož teprve tehdy nastaly právní účinky, které účastníci kupní smlouvy sledovali. Kdyby kupní smlouva nebyla do katastru nemovitostí vložena, žalovaným by žádný majetkový prospěch nevznikl. Žalobkyně proto navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní podali k dovolání vyjádření, v němž zdůrazňují, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodující vědomost o skutkových okolnostech, nikoli o právní kvalifikaci. Skutkové okolnosti, z nichž lze vznik bezdůvodného obohacení dovodit, byly přitom žalobkyni zcela jistě známé již při uzavření kupní smlouvy. I kdyby snad dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet až v průběhu řízení, objektivní tříletá promlčecí doba proběhla ještě před podáním žaloby, právo žalobkyně je tak v každém případě promlčené.
Dále se žalovaní neztotožňují ani s názorem, že by rozhodným datem pro vznik bezdůvodného obohacení měl být teprve den vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Spekulace žalobkyně o tom, co by se stalo, kdyby ke vkladu nedošlo, mají za bezpředmětné a navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci nelze mít za to, že by z dovolání vyplývala otázka způsobilá jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
První dovolatelkou uplatněnou námitku, týkající se uplynutí subjektivní promlčecí doby ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení, nepokládá dovolací soud za opodstatněnou. Jak již bylo v judikatuře opakovaně zdůrazněno, pro započetí běhu této promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012). I kdyby žalobkyně až do rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 7. 2008, č. j. 7 C 72/2008-83 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. 1. 2009, č. j. 7 C 72/2008-106), posléze v odvolacím řízení zrušeného, svůj nárok na žalovanou částku vyvozovala z jí tvrzené zprostředkovatelské smlouvy, jak uvádí, za podstatné je nutno považovat, že odvolací soud zaujal stanovisko, podle nějž se žalobkyně mohla domáhat toliko vydání bezdůvodného obohacení. Měl-li soud za zjištěné, že žalobkyně poskytovala žalovaným zprostředkovatelské služby bez právního důvodu, musel zkoumat, kdy se v rámci takto zjištěného skutkového stavu dozvěděla o okolnostech, z nichž bezdůvodné obohacení na straně žalovaných vyplývá, nikoli ve které fázi procesu si sama skutkovou verzi o bezesmluvním plnění osvojila (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013). Ve světle závěru, že mezi účastníky řízení zprostředkovatelská smlouva nikdy sjednána nebyla, mohl soud jen stěží akceptovat tvrzení dovolatelky, dle kterého v době podání žaloby o neexistenci právního důvodu pro uskutečněné plnění neměla žádné povědomí. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalobkyně o skutečnostech zakládajících bezdůvodné obohacení žalovaných věděla již v době podpisu zprostředkované kupní smlouvy, jemuž byla přítomna, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout.
Je-li v dovolání dále namítáno, že dnem, kdy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., je třeba rozumět až den, kdy bylo vlastnické právo na základě zprostředkované smlouvy vloženo do katastru nemovitostí, nejeví se ani tato argumentace přesvědčivou. Dle dovolatelkou nezpochybněného závěru obsaženého v napadeném rozsudku nabyli žalovaní bezdůvodného obohacení tím, že žalobkyně vyvíjela bez smluvního základu činnost směřující ke zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaných. Je proto mylné stanovisko dovolatelky, dle nějž by v případě, že by vlastnické právo podle dojednané smlouvy nebylo do katastru nemovitostí vloženo, žalovaným žádný majetkový prospěch nevznikl. Jejich obohacení odpovídá částce, kterou nemuseli vynaložit na opatření zprostředkovatelských služeb, jelikož jim toto plnění bez (řádně procesně zjištěného) právního důvodu poskytla žalobkyně (srov. dřívější rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012). Den vzniku bezdůvodného obohacení nastalého plněním bez právního důvodu přitom spadá v jedno se dnem přijetí plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2146/2009). Kdyby mezi účastníky řízení došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, bylo by zajisté možné, aby si její strany ujednaly vznik nároku na provizi například i ke dni vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3900/2008). Pakliže však má být vydáno obohacení vzniklé poskytováním služeb směřujících k uzavření kupní smlouvy, jež se neopíralo o žádný právní důvod, nemůže být pro počátek běhu promlčecí doby ohledně práva na vydání takto nabytého prospěchu rozhodný den pozdější, než je den uzavření zprostředkované smlouvy.
Jak plyne z výše uvedeného, v dovolání není nastíněna žádná otázka, která by je mohla činit přípustným, Nejvyšší soud tedy postupoval podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. a přikročil k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.500,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.598,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu