ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1537.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1537/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání E. R., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.5.2001, sp.zn. 23 Co 153/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 5 C 56/99 (žalobkyně E. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému Bytovému podniku P., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 21.5.1999, 2 Cdon 1491/97, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 28.5.1997, sp.zn. 13 Co 215/97, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 20.2.1997, čj. 5C100/91-127, a to v části, jíž byla zamítnuta žaloba požadující, aby žalovaný byl uznán povinným vydat žalobkyni dalších 9/10 v žalobě uvedených nemovitostí v P., a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal, že v tomto občanském soudním řízení nebyla žalobkyně označena přesně a určitě a „různost jejího označení v průběhu řízení neumožnila její přímou identifikaci“. Dovolací soud dále dovozoval, že v tomto ohledu je žaloba nesprávným podáním a povinností soudu bylo pokusit se tuto nesprávnost odstranit postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu. Dovolací soud také vytýkal, že ani žalovaný nebyl v rozsudku odvolacího soudu správně označen. Dovolací soud dospěl proto k závěru, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V rozsudku dovolacího soudu byl vysloven i názor, že tu „oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu“.
V dalším průběhu řízení po odstranění dovolacím soudem vytýkaných vad rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze 7.11.2000, čj. 5 C 56/99-184, jímž uložil žalovanému Bytovému podniku Praha 8, státnímu podniku v likvidaci, Praha 8, Karlínské náměstí 10, aby žalobkyni vydal dalších 33/160 domu čp. 287 v Praze-Karlíně s pozemkem parc. č. 13 a dalších 33/260 domu čp. 288 v Praze-Karlíně s pozemkem parc. č. 12, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí pro katastrální území Karlín. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni dalších 111/160 uvedených nemovitostí. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že s přihlédnutím k tomu, že v tomto řízení bylo již pravomocně rozhodnuto o vydání jedné ideální desetiny uvedených nemovitostí žalobkyni, zůstal předmětem řízení žalobní návrh žalobkyně na vydání ideálního podílu 9/10 v žalobě uváděných nemovitostí. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou jen ohledně spoluvlastnického podílu k nemovitostem, uváděným v žalobě, a to podílu po jejím strýcovi Bedřichu Kischovi, který přešel na stát podle dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb.; šlo tu o podíl ideálních 198/960, což je také ideálních 33/160 vzhledem k celku těchto nemovitostí. Soud prvního stupně se také zabýval otázkou, zda žalobkyně ohledně tohoto podílu nemovitostí řádně a včas uplatnila výzvu k jeho vydání a dospěl k závěru, že žalobkyní podanou písemnou výzvu je nutno i přes neúplnost jejího obsahu vykládat tak, že tu k výzvě k vydání věci došlo. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobnímu návrhu na vydání ideálních 33/160 v žalobě uvedených nemovitostí, nikoli však žalobnímu návrhu na vydání dalšího podílu na těchto nemovitostech, neboť k tomu nebyly shledány zákonné předpoklady podle zákona č. 403/1990 Sb., ani podle zákona č. 87/1991 Sb. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 2.5.2001, sp.zn. 23 Co 153/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Žalobkyně nebyla v daném případě jedinou oprávněnou osobou, jíž svědčí nárok na vydání nemovitostí. Bylo proto nutno posoudit nárok žalobkyně jako odvozený jen od toho původního spoluvlastníka, k němuž měla žalobkyně vztah předpokládaný v ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. To se tedy týkalo podílu, který patřil strýci žalobkyně Bedřichu Kischovi, když tento podíl přešel na stát podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., nikoli však pokud šlo o podíl bratra žalobkyně Herberta Kische, jehož podíl přešel na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., přičemž ovšem bylo třeba mít na zřeteli i to, že žalobkyně není občankou České republiky, takže v důsledku toho by jí nemohl podíl po Herbertu Kischovi být vydán. Podle výpisu z katastru nemovitostí z 31.12.1999 měly soudy obou stupňů zjištěno, že na sporných nemovitostech náležel podíl ideálních 140/180 žalovanému bytovému podniku, žalobkyni náleží nyní již podíl ideálních 18/180 a ostatní podíly náležejí dalším šesti spoluvlastníkům. Za těchto okolností rozhodl soud prvního stupně správně jen o vydání podílu a nemovitostech, uvedených v žalobě žalobkyně, po původním spoluvlastníku Bedčichu Kischovi, aniž přisvědčil názoru žalobkyně o možném přirůstání podílu bratra žalobkyně Herbertu Kischovi k tomu podílu, který náleží žalobkyni po jejím strýci Bedřichu Kischovi. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, jako věcně správný. Ve výroku, který odvoláním napaden nebyl, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem učiněn s poukazem na to, že žalovanému v odvolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že v odvolacím řízení postupoval podle bodu 15 hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., takže o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydaném 2.11.2000, bylo jednáno a bylo rozhodnuto o něm podle dosavadních předpisů.
V protokole o jednání u odvolacího soudu, konaném 2.5.2001, byl uveden vyhlášený výrok rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odvolací soud uvedl, že „odvolací soud postupoval podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu a připustil dovolání, neboť má za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když tu je řešena otázka „přirůstání podílů“ ve světle stanovisek Ústavního soudu a Nejvyššího soudu“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 15.6.2001 (tímto dnem rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci) a dovolání bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 13.7.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení, a to soudu prvního stupně. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu; ve svých dovolacích důvodech dovolatelka vytýkala, že se odvolací soud spokojil s převzetím odůvodnění soudu prvního stupně a argumentačně se nevypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně.
Podle názoru dovolatelky „za situace, kdy věc byly původně ve spoluvlastnictví několika spoluvlastníků a poté přešla na stát některým ze způsobů zakládajících nárok na vydání věci a restituční nárok uplatí i jen jeden z některých oprávněných, má být této oprávněné osobě vydána celá věc, a to bez ohledu na to, že byla původně jen spoluvlastníkem věci a bez ohledu na to, jaký spoluvlastnický podíl původně měla. Podle názoru dovolatelky je třeba odmítnout výklad termínu „celá věc“ ve smyslu spoluvlastnického podílu, neboť se zdá nemožné, aby podíl nemovitosti mohl být samostatnou věcí. Dovolatelka vyslovovala názor, že opačný výklad ustanovení §9 zákona č. 403/1990 Sb., než odvolací soud v této právní věci podal zaujal právě i Ústavní soud ČR.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení dosavadních procesních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů. Na toto ustanovení přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolací soud v daném případě v odůvodnění svého rozsudku výslovně poukazoval.
Podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Vydal-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí, musí také uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce (popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí právní otázky) a v čem tento zásadní význam spatřuje (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud při vynesení rozsudku z 2.5.2001 vyslovil, že připouští dovolání proti tomuto rozsudku, a to proto, jak uvedl ve svém rozsudku, neboť měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když se tu řešila otázka „přirůstání podílů“, náležejících oprávněným osobám.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z §3 zákona č. 403/1990 Sb., pokud se písemně nedohodly jinak; jestliže podle §19 zákona č. 403/1990 Sb. uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich, vydá se jí věc celá.V nálezu Ústavního soudu ČR z 27.6.1995, I. ÚS 113/94, uveřejněném pod č. 40 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. mohou dědici uplatnit pouze na tu část nemovitostí, kterou jejich právní předchůdci skutečně vlastnili.
Podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. náležela-li odňatá věc do spoluvlastnictví více osob, jsou oprávněnými osobami spoluvlastníci podle výše svých podílů.
V souladu s těmito citovanými ustanoveními právních předpisů i s citovanými právními závěry odvolací soud v daném případě postupoval, což odpovídalo v řízení učiněným skutkovým zjištěním v této právní věci. Použití ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. nepřicházelo zde v úvahu, když tu v této projednávané věci nešlo o více oprávněných osob podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož žalobkyně svůj žalobní návrh uplatňovala. Žalobkyni, která nesplňovala zákonné předpoklady podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. (není státní občankou ČR), nemohl „přirůst“ nárok jejího bratra, u něhož zase nebyly dány zákonné předpoklady oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb., uvedené zejména v ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb.
Nebylo tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu byl splněn u dovolání dovolatelky dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ani jiný z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 citovaného právního předpisu.
Proto dovolací soud přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému bytovému podniku v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu