ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.154.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 154/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce Statutárního města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. I., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn.16 C 132/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2003, č.j. 21 Co 506/2001-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení vlastnictví k nemovitostem, a to k budově č.1 postavené na pozemku parc. č. 2135 a dále k pozemkům parc. č. 2135 a 2137, všem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B. na LV č. 714 pro obec B. a k. ú. P. Nemovitosti byly původním vlastníkům konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a poté přiděleny městu Brnu rozhodnutím O. úřadu a F. n. o. ze dne 6. 12. 1949 podle vyhlášky č. 1587/1946 Ú. l., souhrnného rámcového plánu č. 714 ze dne 12. 10. 1949 a výše citovaného dekretu. Jednalo se tedy o přídělové rozhodnutí, tj. o přechod a nikoli převod vlastnického práva; k tomu nebylo zapotřebí intabulace. Žalobce pak nabyl vlastnictví k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Žalovaný se bránil především odkazem na právní stav platný až do 31.12.1950; podle tvrzení žalovaného byl v intencích ustanovení §431 a §436 obecného zákoníku občanského (zákona č. 946 Sb. z roku 1811) relevantní i ve vztahu k rozhodnutím státních orgánů princip intabulace, znamenající povinnost vkladu vlastnického práva a z něj plynoucího zápisu v pozemkové knize i pro případ aplikace dekretu presidenta republiky č. 108/ 1945 Sb. To se v této věci nestalo.
Městský soud v Brně přisvědčil argumentaci žalobce, dospěl k závěru, že město B. nabylo vlastnictví k uvedeným nemovitostem již samotným administrativním rozhodnutím s účinky dne 31.12.1949, a určil žalobcovo vlastnické právo k nemovitostem rozsudkem ze dne 17. 5. 2001, č. j. 16 C 132/99-98.
K odvolání žalovaného pak Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č. j. 21 Co 506/2001-135, změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení vzniklých žalovanému před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebylo možné opomenout intabulační princip jako podmínku nabytí vlastnictví k nemovitostem; zásady, jež stanovil pro nabývání vlastnického práva obecný zákoník občanský, dobové zvláštní předpisy (zákon č. 90/1947 Sb. o provedení knihovního pořádku a jiné) nijak nemodifikovaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýkal vyšší instanci nesprávné právní posouzení věci. Právní otázky, zda žalobce vlastnil sporné nemovitosti ke dni 31. 12. 1949 a zda tedy splnil podmínky pro nynější přechod vlastnického práva podle §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., byly podle dovolatele zodpovězeny nesprávně. V dovolání se rekapitulují skutečnosti spojené s přechodem vlastnictví a namítá se, že intabulační princip, spojený s vkladem vlastnického práva do pozemkové knihy, neměl již – pokud šlo o rozhodnutí orgánů státu – dostatečnou oporu v právních předpisech v rozhodné době; to platí i pro dekret č. 108/1945 Sb., který též nepodmiňoval přechod vlastnictví provedením intabulace. Dovolatel žádal, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na svůj předchozí rozbor věci s tím, že by dovolání nemělo být vyhověno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas k němu subjektivně oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst.1, §241 odst.1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Dovolání bylo vzhledem k diformitě rozsudků nižších instancí přípustné podle §237 odst.1 písm. a/ o. s. ř a uplatněný dovolací důvod odpovídal znění §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací soud však neshledal dovolání opodstatněným.
Při odpovědi na otázku po relevanci vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy (cestou zápisu listiny o nabývacím jednání) jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba dovolateli přisvědčit. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že v případě přechodu (tj. nikoli převodu) nemovitosti v důsledku úředního výroku, tj. rozhodnutí orgánu státní správy, a to zvláště na základě dekretů presidenta republiky, přecházelo vlastnictví k nemovitostem již před zaknihováním popř. bez zřetele na zaknihování (viz rozsudek ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1993). Stejnou cestou se vydal Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 20 ve svazku 2, přiznal poválečným úředním rozhodnutím konstitutivní účinek ve vztahu k nabytí vlastnictví, nedošlo-li k tomuto nabytí již ex lege; v posledně citovaném usnesení se dokonce odkazuje na R 35/1993.
Tento právní závěr však není určujícím pro rozhodnutí v posuzované věci.
Za interpretační východisko je nutno považovat ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí přecházejí dnem účinnosti zákona stavby a pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřešly do vlastnictví obcí podle §1 téhož zákona (šlo o věci, k nimž příslušelo právo hospodaření přímo národním výborům).
Dikci zákona o prvotní podmínce vlastnictví obce „ke dni 31. 12. 1949“ je nutno doprovodit výkladem, a to v tom směru, že nemůže stačit samotná skutečnost vlastnictví věci obcí k uvedenému datu. Dá se oprávněně požadovat, že obec musela být v rozhodné době schopna reálného výkonu svých vlastnických oprávnění (možnost disponovat s věcí, existence její držby a užívání). Opačný interpretační pohled by mohl, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, nežádoucí měrou upřednostnit formalistický přístup k věci.
Rozhodnutí O. úřadu a F. n. o. ze dne 6. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaných nemovitostí obci stanovilo v článku II., že držba, užívání a správa nemovitostí přecházejí na obec dnem 31. 12. 1949. Dne 1. 1. 1950 však nabyl účinnost zákon č. 279/1949 Sb. o finančním hospodaření národních výborů, který v §30 odst. 2 zrušil dosavadní kmenové jmění obcí, v závěrečném derogačním ustanovení §45 zrušil i prvorepublikové zákony o kmenovém jmění a finančním hospodaření obcí, a vyvolal tak zánik obecní samosprávy přechodem obecního majetku do vlastnictví státu (realizovaného poté jeho orgány). V nyní posuzované věci však takto popsaný právní stav navodil nepřijatelnou situaci, při níž by obec měla dne 31. 12. 1949 nabýt vlastnictví k nemovitostem v celém rozsahu a současně by tento den měl být posledním dnem existence jejího vlastnického práva, neboť dnem následujícím ex lege obecní jmění zaniklo resp. jeho vlastníkem se stal stát.
Více než paradoxní důsledky souběhu přidělovacího aktu a zákona tu zpochybňují relevanci úředního rozhodnutí o odevzdání nemovitostí obci a vedou k oprávněnému závěru, že pro podstatnou vadu (nerealizovatelnost rozhodnutí pro zákonnou překážku) jde dokonce o tzv. nicotný správní akt (paakt); k tomu srov. zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 11/2000, jakož i rozbor nicotných správních aktů v učebnici Správní právo – obecná část, D. Hendrych a kol., 4. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 94 – 98. V každém případě plyne z popsaného právního stavu rozpor s výše provedenou interpretací ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.; intencím tohoto výkladu totiž právní situace, vzniklá na přelomu roku 1949 a 1950, vůbec neodpovídá. Ani zápis o schůzi Ústředního národního výboru v B. konané dne 15. 12. 1949, jímž dovolatel podkládá svou argumentaci, nepřesvědčuje o relevanci přidělovacího rozhodnutí. Na jedné straně sice na schůzi přítomný předseda O. úřadu a F. n. o. dr. K. symbolicky předal majetek obci, na straně druhé však hovořil o účelu využití tohoto majetku ve prospěch komunálního hospodaření – k čemuž bezprostředně nato, po 1. 1. 1950, převzetím nemovitostí Bytovým podnikem města B. i v této věci skutečně došlo.
Dlužno dodat, že odvolací soud, ač v otázce podmínky intabulace nemovitostí zastával názor protiřečící konstantní judikatuře, nepochybil – což je patrno ze závěru odůvodnění jeho rozsudku – jak v posouzení právních účinků předmětného přidělovacího aktu přicházejících v úvahu až dnem 31. 12. 1949, tak i v těch směrech, že neshledal podmínky pro naplnění §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. a nepřiznal žalobci vlastnické právo k nemovitostem. Jeho rozhodnutí tak v konečném důsledku zůstalo správným.
Dovolací soud též konstatuje, že v řízení před nižšími instancemi nedošlo k dovolatelem neuplatněným procesním vadám, jež by ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zatížily rozhodnutí následky způsobujícími jeho zmatečnost.
Ze všech výše zmíněných důvodů bylo proto dovolání žalobce zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Žalobci byla vzhledem k neúspěchu ve věci uložena povinnost zaplatit náklady dovolacího řízení žalovanému (§243c odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady protistraně vznikly ve výši odměny za vyjádření k dovolání; základní sazba tu činila 10.000,- Kč, a po krácení na polovinu představovala odměna zástupce částku 5.000,- Kč (§5 písm. b/, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb .). S přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) pak byla přiznána výše nákladů řízení o dovolání, jak stanoveno ve výroku II. rozsudku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu