ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1573.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1573/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Statutárního města Brna , IČ 4499 2785, Brno, Dominikánské náměstí č. 1, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou, 616 00 Brno, Chládkova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2009, sp. zn. 13 Co 440/2007, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 144/2005 (žalobce stavebního bytového družstva Družba , IČ 0004 7708, Brno, Kapucínské náměstí 100/6, proti žalovaným: 1. Statutárnímu městu Brnu , zastoupenému JUDr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/4, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího stavebního bytového družstva z 22. 4. 2005 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 2. 4. 2007, č. j. 15 C 144/2005-148. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 2712/34, 2712/35, 2712/36, 2712/37, 2712/39, 2712/40, 2712/41, 2712/42, 2712/43, 2712/44, 2712/45, 2712/46, 2712/47, 2712/48, 2712/49, 2712/50, 2712/51, 2712/52, 2712/53, 2712/54, 2712/55, 2712/56, 2712/57, 2712/58, 2712/59, 2712/60, 2712/61, 2712/62, 2712/63, 2712/64, 2712/65, 2712/66, 2712/68, 2712/69, 2712/70, 2712/71, 2712/72, 2712/73, 2712/74, 2712/75, 2712/76, 2712/77, 2712/78, 2712/79, 2712/81, 2712/82, 2712/83, 2712/84, 2712/85, 2712/86, 2712/87 a 2712/88 a dále i pozemků parc. č. 2712/2 a parc. č. 2712/89, parc. č. 2712/109, parc. č. 2712/137, parc. č. 2712/251 a parc. č. 2712/252 v katastrálním území Č. (obec B.). Žalovaným Statutárnímu městu Brnu a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu stavebnímu družstvu na náhradu nákladů řízení 12.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2009, sp. zn. 13 Co 440/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl v upřesněném znění výroku potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z 2. 4. 2007, č. j. 15 C 144/2005-198. Bylo také rozhodnuto, že každý z obou žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady řízení částkou 6.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že „odvolání žalovaného Statutárního města Brna nelze přisvědčit“. Co do odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, směřujícího proti výroku o nákladech řízení, nebylo shledáno ohledně tohoto výroku na místě použití ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Odvolací soud především konstatoval, že mezi účastníky tohoto řízení není sporu o tom, že pozemky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. majetkem státu a že k uvedenému dni náleželo právo hospodaření s nimi tehdejšímu Obvodnímu národnímu Brno IV., že na těchto pozemcích byla rozhodnutím stavebního úřadu povolena výstavba a užívání 110 družstevních garáží a že tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví žalovaného Statutárního města Brna. Žalujícímu stavebnímu bytovému družstvu bylo rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru Brno IV. z 26. 7. 1977, č. j. OVÚP – 2273/77/Pf/N, povolena stavba 110 garáží při ulici K. v B. – N. Č.; areál pro tuto výstavbu byl v rozhodnutí označen jako „garážový dvůr“; v kolaudačním rozhodnutí téhož správního orgánu z 5. 10. 1979 pak bylo žalujícímu družstvu povoleno užívání stavby 110 garáží (s uložením povinnosti dokončit povrchové úpravy komunikací, kanalizace povrchových vod, rozvodu požárních vod a oplocení včetně vjezdu). Vybudovaným čtyřem budovám patrových garáží byla přidělena čísla popisná 1214, 1215, 1216 a 1217, jejichž investorem bylo žalující družstvo. Později došlo z těchto budov k převedení do vlastnictví fyzických osob celkem 76 jednotek garáží a ostatní zůstaly ve vlastnictví žalujícího družstva, které je také podílovým spoluvlastníkem společných částí budov čp. 1214, 1215, 1216 a 1217.
Odvolací soud (zejména s poukazem na výsledky ohledání na místě) uváděl, že celý areál poschoďových garáží včetně pozemků pod nimi a pozemků přiléhajících je oplocen drátěným plotem na kovových a částečně betonových sloupcích, uvnitř areálu kolem jednotlivých budov garáží probíhá asfaltová komunikace, umožňující přístup k jednotlivým garážím, v areálu je vybudováno osvětlení, je tu hydrant a vrty navazující na drenážní systém pro odvod vody z pozemků; v součinnosti se žalujícím stavebním družstvem se na stavbách v areálu podíleli svépomocně budoucí vlastníci garáží.
Žalující stavební bytové družstvo, uváděl odvolací soud, se v této právní věci domáhalo svou žalobou určení (podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu), že vlastníkem pozemků, zastavěných budovami garáží, a dalších pozemků v oploceném areálu „garážového dvora“, které s nimi tvoří funkční celek areálu, je žalovaná Česká republika, byť i zápis v katastru nemovitostí svědčí Statutárnímu městu Brnu.
Odvolací soud zdůrazňoval, že ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. bylo tu třeba se zabývat tím, zda ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 23. 11. 1990) byly pozemky, o něž jde v tomto řízení, ve vlastnictví státu, zda právo hospodaření k pozemkům svědčilo národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na obec a zda k 23. 11. 1990 obec s pozemky hospodařila.
Odvolací soud na základě výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, dospěl k závěru, že se žalovanému Statutárnímu městu Brnu nepodařilo prokázat, že se spornými pozemky hospodařilo (ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), a to s pozemky zastavěnými garážemi, ale i s dalšími pozemky nacházejícími se v oploceném areálu..
Odvolací soud dovozoval (zejména na základě výsledků ohledání na místě), že všechny pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, tvoří jeden funkční celek ve smyslu ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb., který vznikl již v letech 1977 až 1979 jako tzv. „garážový dvůr“ ,sestávající ze 110 družstevních garáží, oplocený, vybavený přístupovými zpevněnými bezpečnostními komunikacemi, osvětlením, přívodem vody a systémem odvodnění; účel garážového dvora byl určen rozhodnutími vydanými ve stavebním řízení a tomuto účelu slouží garážový dvůr dosud.
Odvolací soud v důsledku uvedených okolností dospěl k výslednému závěru, že pozemky, o něž jde v tomto řízení (ať ji pozemky zastavěné budovami sestávajícími z jednotek garáží či pozemky budovami nezastavěné), jsou v areálu „garážového dvora“ a nemohly přejít z vlastnictví ČR do vlastnictví Statutárního města Brna podle zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud ještě v souvislosti s úvahou o existenci naléhavého právního zájmu žalujícího stavebního družstva na podání určovací žaloby poukazoval na ustanovení §60a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 a odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu. Odvolací soud uváděl, že „vycházeje z citovaného ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. vznikne žalujícímu stavebnímu bytovému družstvu, jako podílovému spoluvlastníku společných částí budov čp. 1214, čp. 1215, čp. 1216 a čp. 1217 v katastrálním území Č., postavených na sporných pozemcích, a jako výlučnému vlastníku dosud nepřevedených jednotek (garáží) právo na bezúplatný převod ideálních spoluvlastnických podílů na pozemcích, zastavěných budovami garáží, jakož i na pozemcích tvořících jeden funkční celek s těmito budovami garáží, jakož i na pozemcích tvořících jeden funkční celek s těmito budovami v rozsahu spoluvlastnického podílu na společných částech předmětných budov“. Odvolací soud z toho dovozoval, že žalující družstvo má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť vyhovění jeho žalobě ovlivní jeho právní postavení ve vztahu k žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jež bude vázána postupem upraveným v §60a zákona č. 219/2000 Sb.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný; „svou povahou potvrzující rozsudek soudu prvního stupně musel odvolací soud změnit pouze z toho důvodu, aby rozsudek splňoval požadavky pro vyznačení změn v katastru nemovitostí“.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §244 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu, nikoliv však s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu (jak měla za to žalovaná ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dovolatelům dne 17. 12. 2009 a dovolání ze strany žalovaného Statutárního města Brna bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 16. 2. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Statutární město Brno navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolcího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání uvedeného dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nepokládá za správný právní názor odvolacího soudu, že k přechodu pozemků do vlastnictví obce ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je nezbytné, aby obec k doložení toho, že s pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařila, prokázala, že o pozemky skutečně pečovala, udržovala je a fakticky využívala, takže pojem hospodaření s národním majetkem je třeba interpretovat ve smyslu faktickém. Dovolatel zdůrazňoval naproti tomu, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly v právu hospodaření bývalého Obvodního národního výboru a do této správy byly převedeny hospodářskou smlouvou z 29. 4. 1968. Uvedený národní výbor vedl tyto pozemky vždy jako pozemky ve své správě, později v právu hospodaření; také Statutární město Brno vedlo tyto pozemky jako pozemky ve svém hospodaření až do nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel poukazoval tedy na to, že ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky na obce přešly, pokud s těmito věcmi ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily. Dovolatel je přesvědčen, že ze strany žalovaného Statutárního města Brna byly všechny uvedené zákonné podmínky k přechodu věcí na obec splněny, včetně podmínky, že s pozemky, o něž jde v tomto řízení, Statutární město Brno skutečně hospodařilo. Podle názoru dovolatele neodpovídá ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., že by na obce přecházel jen ten majetek, který obec fakticky využívá, s ohledem na postavení obce jako veřejnoprávní korporace. Dovolatel má za to, že zákon č. 172/1991 Sb. zpětně legalizoval to, že i po zrušení národních výborů jsou obce oprávněny hospodařit s majetkem České republiky, k němuž vykonávaly právo hospodaření národní výbory, jejichž práva a závazky pak přešly na obce, pokud obce od svého vzniku majetek nepřevedly do hospodaření jiných státních organizací nebo do vlastnictví jiných osob. Podle názoru dovolatele „tento výklad zaujalo také Ministerstvo financí, které zákon č. 172/1991 Sb. připravovalo“. V daném případě pak je nepochybné, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly na základě hospodářské smlouvy z 29. 4. 1968 převedeny do správy Obvodního národního výboru Brno IV., který s těmito pozemky hospodařil do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., vedl je ve své evidenci a nikdy nepřevedl právo hospodaření k nim nebo jejich vlastnictví na jinou osobu (a to ani v období od 24. 11. 1990 do 24. 5. 1991); žalované Statutární město Brno tak splnilo i podmínku, že s těmito pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. také hospodařilo.
Pokud odvolací soud uváděl, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou situovány uvnitř oploceného areálu „garážového dvora“, nelze s tímto názorem odvolacího soudu souhlasit. I když jsou uvedené pozemky oploceny, jsou volně přípustné, chybí tu vstupní brána a nejde u to o uzavřený celek, přístupný pouze pro vlastníky garáží. Nejde tu u pozemků, které nejsou zastavěny stavbami, o pozemky, jež by tvořily jeden funkční celek spolu s pozemky zastavěnými stavbami.
Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil to, že žalované statutární město netvrdilo, že žalovaná Česká republika by popírala vlastnické právo žalovaného města k pozemkům, takže „za této situace nebyl dán naléhavý právní zájem žalujícího družstva na určení vlastnického práva České republiky k pozemkům“.
Dovolatel rovněž namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že jeho rozsudek je rozsudkem povahy potvrzujícího rozsudku. Podle názoru dovolatele „dovolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované České republice vlastnické právo k pozemkům, jak toto určení vlastnického práva k pozemkům ovšem nebylo uplatněno žalujícím družstvem v rámci řízení před soudem prvního stupně“, takže vlastně tu nebylo Statutárnímu městu Brnu umožněno podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak o něm pak bylo odvolacím soudem rozhodnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Výrok rozsudku odvolacího soudu z 29. 10. 2009 (sp. zn. 13 Co 440/2007 Krajského soudu v Brně) ve věci samé má totiž svým obsahem i právní povahou, podle názoru dovolacího soudu, za cíl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 47 C 186/2005 Městského soudu v Brně), že by odvolací soud svým rozsudkem z 29. 10. 2009, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti zejména s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a s ustanovením §60a zákona č. 219/1990 Sb., o majetku státu.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodováno i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom, naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí přecházejících z vlastnictví České republiky dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. věci, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, pokud obce s těmito věcmi hospodařily (podle §10 zákona č. 172/1991 Sb. nabývá tento zákon účinnosti dnem 24. 4. 1991).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 1996, IV. ÚS 185/96 (uveřejněném pod č. 131 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §1 odst. 1 tohoto zákona – musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem „hospodaření“ bylo možné odvodit např. z vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ukládající hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Je tedy nezbytné prokázat v soudním řízení též skutečnost, že k rozhodnému datu obec s nemovitostmi také hospodařila; důkazní břemeno tu nese obec. Např. výpis z inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření.
Z ustanovení §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, na které podrobně poukazoval odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 10. 2009, vyplývá, že ohledně pozemku, na němž stojí obytné domy, popřípadě garáže, ve vlastnictví bytového družstva (na jejichž financování se podílely i fyzické osoby – členové bytového družstva nebo jejich právní předchůdci) je dána jen možnost převedení (nikoli přechod) pozemku (jeho části), tvořícího funkční celek s bytovým domem, popřípadě garáží, do vlastnictví družstva, popřípadě fyzické osoby.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům z citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, je nutno dovodit, že odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 10. 2009 (sp. zn. 13 Co 440/0009 Krajského soudu v Brně), v němž také vycházel z týchž ustanovení právních předpisů a z týchž právních závěrů, neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), ani právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 29. 10. 2009 ani některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyl tu u dovolání dovolávajícího se města shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu