ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1576.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1576/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. Č. , zastoupené JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, advokátem, 110 00 Praha 1, Panská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 27 Co 249/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 273/2006 (žalobce Meta Servis, s. r. o ., IČ 2561 6757, Černošice, U Vodárny 1450, zastoupeného Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem, 180 00 Praha 8, Sokolovská 200, o uložení povinnosti rekultivace pozemku), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníku řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 273/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 5. 3. 2008, č. j. 3 C 273/2006-168. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce Meta Servis, s. r. o., domáhajícího se uložení povinnosti žalované J. Č. strpět rekultivaci pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K., a to tak, aby tento pozemek mohlo sloužit svému původnímu účelu – zemědělské výrobě, s tím, že „obnovením tohoto stavu povinnost žalované zaniká“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 11.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 27 Co 249/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 5. 3. 2008, č. j. 3 C 273/2006-168, změněn tak, že žalované byla uložena povinnost strpět rekultivaci pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K., tak, aby tento pozemek mohlo sloužit svému původnímu účelu – zemědělské výrobě. Náhrada nákladů řízení nebyla žalobci přiznána.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a násl. občanského soudního řádu a shledal odvolání žalující Meta Servis, s. r. o., důvodným.
Odvolací soud vycházel z nepochybných zjištění soudu prvního stupně v této právní věci, že totiž žalovaná má vlastnické právo k pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K., okres Praha-západ, avšak žalobce měl podle rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru Praha-západ (odbor výstavby a územního plánování) z 25. 4. 1978, č. j. 328/2-145/78/Kr./Dr., přiznáno právo těžby nerostu – štěrkopísku ve vymezeném dobývacím prostoru, tvořeném i pozemkem parc. č. 352 v katastrálním území K., o nějž jde v tomto soudním řízení, přičemž měl uloženou povinnost po skončení těžby provést rekultivaci pozemku, na němž těžil. O tomto právu těžby bylo rozhodnuto v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a stát, jako vlastník, dal souhlas k těžbě; právo těžby pak přešlo z uživatelského subjektu Pražského průmyslu kamene, n. p., Praha, přes Fond národního majetku na nabyvatele privatizovaného majetku K. T. a dále (na základě smlouvy uzavřené 31. 12. 1997) na žalobce Meta Servis, s. r. o.
Odvolací soud dovozoval, že v době vzniku povinnosti provést rekultivaci pozemku tu nebyla tato povinnost vázána na souhlas žalované vlastnice pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K. Odvolací soud je toho názoru, že uložená povinnost rekultivace nebyla dosud splněna, nedošlo k jejímu zániku a tudíž trvá; povinnosti žalobce, rekultivovat pozemek, odpovídá povinnost žalované strpět tuto rekultivaci, která byla stanovena bez ohledu na její souhlas. Z rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze 6. 2. 1991, č. j. Zem.201/2-453/91-Ča, a z rozhodnutí téhož úřadu z 20. 8. 1998, č. j. Zem. 201/2-1622/394/98-Ha, jimiž bylo rozhodnuto o dočasném odnětí pozemku žalované, vyplývá, že tak bylo učiněno za předpokladu následné rekultivace pozemku, jako pozemku určeného k zemědělské výrobě. Odvolací soud měl za to, že povinnost rekultivovat pozemek parc. č. 352 v katastrálním území K., zasaženého těžbou štěrkopísku, vyplývá i z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze 3. 12. 2007, které ukládá rekultivaci tohoto pozemku žalobci, dále i z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje z 18. 12. 2004, Zp 48325/02-06, a z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze 7. 3. 2007, č. j. 500/2285/50520/06; jde o povinnost vyplývající z ustanovení §5 vyhlášky č. 175/1992 Sb. Pokud šlo o oprávnění provádět rekultivaci i na pozemku, o nějž jde v tomto řízení, přešlo toto oprávnění na žalobce z předchozího nabyvatele privatizovaného majetku Karla Tatara, což je zřejmé ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku z 1. 9. 1997.
Odvolací soud dále dovozoval, že povinnost provést rekultivaci pozemku po skončení těžby štěrkopísku byla uložena uvedenými správními rozhodnutími a vyplývá i ze zákona č. 44/1988 Sb; není-li rekultivace po skončení těžby provedena tím, kdo těžbu provedl, hrozí mu sankce; jde tedy na straně žalobce o uloženou povinnost rekultivovat pozemek, který užíval, a tato povinnost není dosud splněna. Již v rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze 6. 2. 1991, č. j. Zem 201/2-453/91-Ča, byl schválen plán rekultivace pozemků včetně pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K. Také v rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ z 20. 8. 1998, č. j. Zem 201/2-1622/394//98-Ha, byla připomenuta právnímu předchůdci žalobce – K. T. povinnost následné rekultivace pozemků, včetně pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení.
Odvolací soud proto z těchto uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu poté, když při posouzení této právní věci zaujal odvolací soud jiný právní názor než soud prvního stupně.
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud odůvodnil ustanovením §150 občanského soudního řádu, a to zejména s přihlížením k právní povaze projednávané právní věci, právně složité, a k rozdílnému posouzení věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 9. 12. 2008 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 30. 1. 2009 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala co do přípustnosti jejího dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v opodstatněné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především připomínala, že povinnost rekultivovat pozemek vznikla v daném případě v době, kdy ona vlastnicí pozemku nebyla, a to proto, že byla v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) tohoto pozemku protiprávně zbavena; je proto toho názoru, že posouzení vzniku povinnosti rekultivovat pozemek bez jejího souhlasu nelze v uvedeném kontextu brát jako splatné.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že na pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení, dosud nedošlo ke skončení těžby štěrkopísku a bánský úřad zde v této oblasti registruje ještě asi 160.000 m2 zásob štěrkopísku, který je třeba vytěžit (§19 odst. 4 zákona č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě). Podle názoru dovolatelky dokud tento štěrkopísek nebude vytěžen, nemůže na pozemku probíhat jakákoli rekultivace, neboť tím by došlo k znehodnocení suroviny, což je v rozporu s báňskými předpisy; ze žádného žalobcem uváděného správního rozhodnutí nevyplývá právo na těžbu na pozemku ve vlastnictví žalované bez jejího souhlasu. V daném případě se jedná o nevýhradní ložisko a proto tu není stanoven dobývací prostor (jak je tomu u výhradního ložiska (viz §25 zákona č. 44/188 Sb., horního zákona). Při privatizaci pozemku, o nějž jde v tomto řízení, nebylo a nemohlo být převedeno žádné právo stavby, protože takové právo na ložisku nevyhrazeného nerostu ze zákona neexistuje; povolení těžby si musel nový nabyvatel znovu zajistit a získat i souhlas majitele pozemku, na němž chce těžit s následnou rekultivaci provádět. Žalobce také pozemek, o něž jde v tomto soudním řízení, užíval k provozování skládky jako součásti jemu dosud nepovolené rekultivace.
Dovolatelka vytýkala také, že odvolací soud z citovaných správních rozhodnutí vyvozoval závěry, které v nich obsaženy nejsou. Např. v rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje z 18. 2. 2004, Žp 48 325/02-06, není obsaženo žádné uložení povinnosti k rekultivaci pozemku. V rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze 7. 3. 2007, č. j. 500/2285/50521/06, je např. uvedeno, že Meta Servis, s. r. o., „nemůže bez souhlasu majitelky pozemku předmětný pozemek vytěžit a následně rekultivovat“. Odvolací soud pak pominul rozhodnutí Obvodního báňského úřadu Kladno z 18. 2. 2002, č. j. 4536/I/02/810.3/ULL, STŘ., v němž byla i stanovena povinnost (žalobce v této soudní právní věci), že likvidací pískovny nesmí být dotčeny nevytěžené zásoby štěrkopísku na pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K. a že likvidace vytěžené části pozemku je podmíněna souhlasem vlastníka pozemku.
Dovolatelka vytýkala rovněž, že odvolací soud nevzal do úvahy, že žalované vznikne prováděním rekultivace v současné době značná škoda, neboť v uvedeném ložisku je stále nevytěžena převážná zásoba štěrkopísku, která se v případě provedení rekultivace stane nedobytná.
Dovolatelka posléze vytýkala, že odvolací soud „nesprávně aplikovat ustanovení horního zákona (zákona č. 44/1988 Sb.) a také nesprávně dal přednost rozhodnutím správních orgánů (také nesprávně aplikovaným) před ochranou vlastnického práva vlastnice pozemku, které je právem ústavním“.
Přípustnost dovolání dovolatelky je tu dána ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Ohledně přípustného dovolání dovolatelky bylo třeba v dovolacím řízení posoudit dále, zda je toto dovolání také dovoláním důvodným.
Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod (ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, vycházel dovolací soud v právních závěrů uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), zabývajících se výkladem ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo třeba v dovolacím řízení posoudí, zda tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle správného či nesprávného předpisu, nebo zda si aplikovaný právní předpis nesprávné nevyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
V tomto případě rozhodoval o žalobě Meta Servis, s. r. o., proti žalované J. Č. už i dovolací soud, který v rozsudku z 27. 6. 2006 (28 Cdo 2748/2009 Nejvyššího soudu), uvedl i právní závěr: „jak vyplývá ze spisu předmětný pozemek (parc. č.352 v katastrálním území K.) byl odňat ze zemědělského půdního fondu k účelům těžby na dobu od 1. 1. 1990 do 30. 9. 1998, do kdy měl být opětovně rekultivován“. – Tímto právním závěrem dovolacího soudu byl i v daném případě odvolací soud v dalším řízení vázán ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak vyplývalo z jeho rozsudku z 9. 10. 2008, sp. zn. 27 Co 244/2008 Krajského soudu v Praze) zejména podle ustanovení §123 občanského zákoníku se sřetelem i k ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu a s přihlížením i k ustanovením zákona č. 44/1988 Sb. (horního zákona) i zákona č. 61/1988 Sb. (o hornické činnosti a o státní hornické správě).
Podle ustanovení §123 občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Ve veřejném zájmu lze věc nebo vlastnické právo omezit na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu (§128 odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu, bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu, vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že není soud mimo rámec správního rozhodnutí oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy zkoumá jen, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný.
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 9. 10. 2008 (sp. zn. 27 Co 249/2008 Krajského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli v podstatě tatáž právní ustanovení i tytéž právní závěry, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s publikovanou judikaturou obecných soudů). Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by toto rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit, jak to stanoví §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než toto dovolání dovolatelky zamítnout podle téhož ustanovení občanského soudního řádu svým rozsudkem (§243b odst. 6 o. s. ř.), a to jako dovolání sice přípustné, nikoli však důvodné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu