ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1605.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1605/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) P. F. a b) J. F., obou zastoupených advokátem, proti žalované MUDr. H. C., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 457/92, o dovolání žalobců i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 4. 2005, čj. 30 Co 89/2005-560, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2005, č.j. 30 Co 89/2005-560, se zrušuje v potvrzující části výroku I., v níž se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinná vydat žalobcům stavební parcelu č. 2505 (bez stavby) a pozemkovou parcelu č. 2506 – zahradu, obojí zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 772 pro k. ú. D., obec D., u Katastrálního úřadu pro L. kraj, pracoviště Č., a tyto nemovitosti vyklidit, jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení.
II. V části potvrzujícího výroku I. odvolacího soudu, kterou se zamítá žaloba o vydání ostatního stavebního objektu na pozemku st.p.č. 2504 (bez zastavěného pozemku), se dovolání žalobců zamítá.
III. Dovolání žalované se zamítá.
IV. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci v rozsahu uvedeném sub I. tohoto výroku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že
- potvrdil zamítnutí žaloby v části, podle níž má žalovaná vydat žalobcům ostatní stavební objekt na st.p.č. 2504 (bez zastavěného pozemku), stavební parcelu č. 2505 (bez stavby) a pozemkovou parc. č. 2506 – zahradu, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 772 pro k.ú. D., obec D., u Katastrálního úřadu pro L. kraj, katastrální pracoviště Č. a tyto nemovitosti vyklidit, a
- změnil týž výrok I. soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna vydat žalobcům dům čp. 67 na st.p.č. 2503 a stavební parcelu č. 2503, stavební parcelu č. 2504 (bez stavby) a garáž na st.p.č. 2505 (bez pozemku), vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 772 pro k.ú. D., obec D., u Katastrálního úřadu pro L. kraj, pracoviště Č., a to ve lhůtě 15-ti dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě tyto nemovitosti vyklidit.
Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II.) a zavázal solidárně obě strany sporu, aby nahradily státu na účet soudu prvního stupně náklady řízení, každá ve výši 1.217,29 Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vycházeli z přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a jako dovolací důvody uvedli, že 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, 3/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se závěrem, že by nebylo možné vydat stavbu ateliéru z toho důvodu, že měla změnit svůj stavebně technický charakter. Neztotožňovali se se závěry znalce Ing. J. Š. ze dne 17. 11. 2004, jak je v rovině listinného důkazu posoudil odvolací soud, ani s hodnocením výpovědí svědků H., Č. a C. a dalších listinných důkazů. Vyslovili názor, že posouzení otázky, zda stavba ztratila svůj stavebně technický charakter, není posouzení odborné, ale jde o otázku právní. Tento závěr je nutné mít za bezpečně ověřený co do jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti (zda alespoň u některého došlo k výměně v rozsahu nadpolovičního objemového podílu všech konstrukcí). Z tohoto pohledu žalobci nesouhlasili zejména s tím, že by 100 % provedení nových podkladních vrstev z betonové mazaniny pod nášlapné vrstvy podlahy mělo znamenat změnu stavebně technického charakteru stavby. Dále pak brojili proti závěru odvolacího soudu, že změna stavebně technického charakteru stavby byla dána též faktem, že stavba dnes slouží k bydlení – tedy k jinému účelu než původně určovalo stavební povolení. Nesdíleli ani názor odvolacího soudu, že nemohli v průběhu sporu rozšířit restituční důvody o nové skutečnosti. Napadli i tu část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo poukázáno na závazný právní názor v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu, podle něhož se měla stavba ateliéru s ohledem na existenci hlavní stavby (rodinného domu čp. 67) považovat pouze za příslušenství rodinného domu ve smyslu §121 odst. 1 občanského zákoníku; takové právní posouzení mělo podle dovolatelů vést k jinému závěru než o změně stavebně technického charakteru stavby (u hlavní stavby k žádné změně nedošlo). Konečně pak žalobci poukázali na judikaturu v souvislosti s náležitostmi své výzvy, kterou učinili dne 4. 9. 1991 (či 3. 9., viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) vůči státu – Obecnímu úřadu v D. a zejména s ohledem na uvedení listu vlastnictví č. 772 (ve výzvě) dovodili, že měli v úmyslu dosáhnout vydání všech nyní jimi označovaných nemovitostí. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jimi napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Stejné právní názory, doplněné zdůvodněním splnění všech podmínek restituce na své straně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pak dovolatelé uvedli i ve svém vyjádření k dovolání žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná; ta brojila proti té měnící části výroku I. odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o její povinnosti vydat žalobcům dům čp. 67 spolu s pozemkem parc. č. 2503, stavební parcelu č. 2504 (bez stavby) a garáž na pozemku parc. č. 2505 (bez tohoto pozemku). Dovolatelka v obsáhlém podání nejprve rekapitulovala průběh řízení před oběma nižšími instancemi. Dále zdůraznila, že žalobci podle ní neprokázali svou aktivní legitimaci oprávněných osob podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť neprokázali své státní občanství tehdy ČSFR ani svůj nárok na vydání věcí v prekluzívní lhůtě. Dovolatelka odkázala na závěry soudu prvního stupně, který odvodil svůj zamítavý výrok o nevydání všech nemovitostí též ze znaleckých závěrů o ocenění jednotlivých nemovitostí resp. jejích součástí. Z toho pak vyplynulo, že na straně žalované nedošlo k nabytí nemovitostí v rozporu s platnými předpisy ve smyslu §4 odst 2 citovaného zákona. Závěry odvolacího soudu vedly k nové křivdě vůči žalované, kterou tato prožívá již od výzvy k vydání věcí doručené jí v září 1991. Aplikace zákona č. 87/1991 Sb. odvolacím soudem je podle žalované ryze formální, protiústavní, nespravedlivá, a došlo k ní navíc po téměř 14-ti letém procesu provázeném stavem nejistoty; ten vyvolal stát. Žalovaná zakoupila dům čp. 67 za nikoli nižší, ale vyšší částku než zní revizní ocenění, tedy za cenu, která ji znevýhodnila, a přesto má být osobou povinnou. V těchto souvislostech nelze přehlédnout, že dům čp. 67 sloužil v první polovině minulého století jen k letní rekreaci a od roku 1968 do jara 1972 nebyl obýván, udržován ani opravován. Po dobu čtyř zim tedy byla nemovitost opuštěna, což mělo neblahý vliv na její stavebně technický stav, včetně vlhkosti apod. Stavba označená jako chata – ateliér byla zapsána jako stavba chaty. Nebyla však nikdy užívána jako ateliér, byla postižena stejnými vlivy jako dům čp. 67 a poté vynaložením značných finančních prostředků žalovanou též zásadně přestavěna. V dovolání jsou podrobně vypočteny stavební práce a úpravy, které žalovaná na chatě provedla resp. nechala provést. Zásadní přestavbu objektu provedla žalovaná ještě před doručením výzvy k vydání věci, v 80. letech. Tím spíše pak nelze, při evidentní změně stavebně technického charakteru stavby, akceptovat faktický stav, při němž má žalovaná vydat dům čp. 67 a vzniká rozdílné vlastnictví domu a ateliéru. Ze všech uvedených důvodů žalovaná dovodila jak nesprávné právní posouzení věci, tak i důvod, podle něhož má napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v měnící části, podle níž je žalovaná povinna vydat shora označené nemovitosti, a v tomto rozsahu vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že obě procesní strany, zastoupené advokáty, podaly své dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Obě dovolání jsou přípustná, neboť dovolání žalobců sice směřuje proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, avšak k zamítnutí žaloby soudem prvního stupně došlo poté, co do věci předtím zasáhl dvěma zrušovacími usneseními odvolací soud se závazným právním názorem (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., viz str. 3 dole odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); přípustnost dovolání žalované je založena již samotnou diformitou rozhodnutí nižších instancí ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Důvody dovolání byly označeny na žalující straně v obecném rozsahu §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř., na straně žalované pak v rozsahu §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř.
Dovolání žalobců je z větší části důvodné.
Odvolací soud oprávněně dovodil, že restituční nárok žalobců byl opřen o zákon č. 87/1991 Sb., pokud jde o jejich aktivní legitimaci (§3 odst. 1), včetně prokázané podmínky státního občanství. Žalobci také řádně a včas uplatnili výzvou restituční nárok (podle soudu prvního stupně zčásti), jak stanoví §5 odst. 2 citovaného zákona. Totéž se týká, ve smyslu §5 odst. 4 téhož zákona, uplatnění nároku u soudu. Restituční důvod byl na straně žalobců dán podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a jeho návazných ustanovení, neboť žalobci dosáhli své soudní rehabilitace. Nebylo tedy možné přisvědčit podstatné části argumentace uvedené v dovolání žalované, zpochybňující aktivní legitimaci žalobců k restituci.
Okruh sporných otázek se poté zúžil na ty, jež vedly odvolací soud k závěru o nevydání části požadovaných nemovitostí. Jak vyplývá z odůvodnění odvolací instance, šlo o dvě části resp. skupiny nemovitostí, a to
- pozemek parc. č. 2505 (na něm umístěna garáž) a pozemek parc. č. 2506 – zahrada, u obou nebyla podle odvolacího soudu naplněna existence podmínky jejich označení ve výzvě k vydání nemovitostí ze dne 3. 9. 1991 (označení až v žalobě ze dne 25. 3. 1992 již nemohlo mít právní význam, neboť prekluzívní lhůta ohledně těchto pozemků ze zákona marně uplynula),
- u stavby ateliéru odvolací soud shodně s prvostupňovým dovodil, že zásadní přestavbou ztratila svůj stavebně technický charakter ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., prošla obměnou prvků dlouhodobé životnosti (viz odůvodnění) doplněním nových konstrukčních prvků, a dnes slouží k bydlení, tedy k jinému účelu, než původně určovalo stavební povolení; zásadní přestavba navíc proběhla ještě do roku 1990.
Z vypočtených dvou skupin sporných částí nároku k jednotlivým nemovitostem nesdílí dovolací soud názor odvolacího soudu, pokud jde o účinky výzvy žalobců, uplatněné řádně podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k předmětným nemovitostem a označené povinné osobě. Dovolací soud tu vychází jednak ze skutečnosti, že výzvou bylo požadováno vydání nemovitostí s označením příslušného listu vlastnictví, ale zejména z ústavně konformní interpretace výzvy k vydání nemovitostí, jak je obsažena v judikatuře Ústavního soudu. Ten již v nálezu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV.ÚS 189/98 (publikován ve Sbírce ÚS svazek 12, č. 109) vyzval nižší instance k výrazné toleranci náležitostí výzvy a k zohlednění účelu a smyslu restitucí, kterým je vrácení nemovitostí a tedy náprava alespoň některých křivd způsobených dřívějším režimem. Především pak v následném nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV.ÚS 508/98 (Sbírka ÚS svazek 13, č. 49) Ústavní soud přímo dovodil, že v případě neúplného označení dotčených nemovitostí je namístě vydat všechny, pokud tvoří funkční jednotku. Jiné rozhodnutí by podle Ústavního soudu postrádalo logiku, účel a smysl; zejména pokud by snad oprávněná osoba měla projevit svou vůli k vydání např. pouze domu, a nikoli také stavební plochy a zahrady, umožňujících dům vůbec užívat. Jde tu zajisté o samostatné věci v právním smyslu, stěží však lze pochybovat o tom, že vůle oprávněných osob směřovala a byla projevena ve vztahu ke všem nemovitostem.
Ve světle těchto závěrů Ústavního soudu přiznává dovolací soud právní účinky výzvě žalobců v celém rozsahu, jak byly nemovitosti později požadovány k vydání před soudem. Tento výkladový přístup vedl k tomu, že dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v té jeho potvrzující části, kterou byla zamítnuta žaloba na vydání pozemků parc. č. 2505 a 2506 v k.ú. D.
Pro žalobce nepříznivý právní názor však dovolací soud zaujal vůči vydání stavebního objektu na pozemku parc. č. 204, tedy sporné chaty – ateliéru. Dovolací soud tu nesouhlasí s právním názorem dovolatelů, že by snad otázka ztráty původního stavebně technického charakteru v důsledku zásadní přestavby, jak ji nastoluje §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., byla otázkou zcela či většinově právní. Má naopak zato, že tato otázka je dominantně faktickou, čemuž nasvědčují i významné a odvolacím soudem patřičně zhodnocené závěry znaleckého posudku Ing. Škorpila. I samotná skutečnost, že přestavěný objekt, původně rekreační chata, nyní slouží k trvalému bydlení, zcela nasvědčuje závěru o podstatné stavební změně, vedoucí - v důsledku změny stavebně technického charakteru stavby - k rozhodnutí o nevydání této nemovitosti (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Ohledně relevantní části výroku I. rozsudku odvolacího soudu proto dospěl dovolací soud k takovému právnímu závěru, který vedl k zamítnutí části dovolání žalobců.
Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu a contrario vyplývá, že - s výjimkou nyní analyzovaných sporných otázek - považuje Nejvyšší soud dovolání žalované, zpochybňující vedle nepříznivého výroku o vydání části nemovitostí též základní podmínky restituce, za nedůvodné. Proto dovolání žalované v celém rozsahu zamítl.
Po procesní stránce se zrušující část výroku rozsudku dovolacího soudu opírá o §243b odst. 2 větu za středníkem, zamítavá část téhož výroku pak o §243b odst. 2 větu před středníkem o.s.ř. Poněvadž důvodem zrušení části rozsudku odvolacího soudu byl právní názor výlučně odvolacího soudu (nikoli první instance), vrátil dovolací soud věc v příslušném rozsahu k dalšímu řízení pouze tomuto soudu.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud, jenž rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, v relaci k předmětným nemovitostem vázán právním názorem dovolacího soudu.
Poněvadž zrušující výrok dovolacího soudu změnil podstatnou měrou poměr úspěšnosti stran ve věci, bude odpovídajícím způsobem rozhodnuto i o nákladech řízení, zejména ve vztahu mezi účastníky navzájem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu