ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1633.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1633/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1/ J. S., 2/ Z. H., a 3/ M. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91 (žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným, J. S., Z. H. a M. L., zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, i rozsudek Městského soudu v Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
III. Zastavuje se řízení o námitce žalobce J. S., ohledně podjatosti všech soudců Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, týkajícím se právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 9. 4. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo odvolat do 2 měsíců výroky, týkající se žalobce, obsažené v listině „Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury“ a přednesené ústně na zasedání akademického senátu fakulty architektury V. u. t. v B. Žalobce se také domáhal, aby žalovaným bylo uloženo písemně se omluvit do 15 dnů od právní moci rozsudku za výroku ve vztahu k osobě žalobce v uvedené listině „Vyjádření“-
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 13. 5. 1992, č. j. 17 C 96/91-22, byla žaloba žalobce zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 920,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením u 21. 9. 1993, sp. zn. 12 Co 541/92, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně pak vynesl rozsudek ze 17. 5. 1995, č. j. 17 C 96/91-67, jímž byla žaloba žalobce opět zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným 1.840,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze 17. 5. 1995 rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 10. 2. 1997, sp. zn. 17 Co 50/97, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.
V tomto dalším řízení došlo k vydání rozsudku Městského soudu v Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94, o zamítnutí žaloby žalobce a k uložení povinnosti žalobce zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 3.565,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce proti tomuto posléze uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně svým rozsudkem z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným bylo uloženo písemně se omluvit žalobci za výroky uvedené ve vztahu k jeho osobě v listině „Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury“, datované dnem 11. 1. 1991, jako za výroky nepravdivé, přičemž omluva má být učiněna doporučeným dopisem, adresovaným žalobci, podaným k poštovní přepravě do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaslat stejnopis tohoto omluvného dopisu doporučeně na adresu Fakulty architektury Č. v. u. t. v B. do rukou děkana a akademickému senátu fakulty. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 4.165,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 3.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalovaní dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 9. 2001, 26 Cdo 410/2000. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku rozsudku ve věci samé i ve výrocích rozsudku o nákladech řízení. Dovolání žalovaných bylo však odmítnuto, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobce proti žalovaným.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo poukázáno na to, že umožňuje-li ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku postižené fyzické osobě žádat v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti i o přiměřené zadostiučinění, je nezbytné, aby výrok rozhodnutí odpovídajícím způsobem reagoval na utrpěnou újmu na osobnostních právech takové fyzické osoby a současně, aby výrok rozsudku soudu byl natolik přesný a určitý, aby zajišťoval možnost případného nuceného výkonu soudního rozhodnutí. Dovolací soud v této souvislosti byl toho názoru, že v daném případě „výrok dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé neodpovídá svou obecností a nekonkrétností, pokud se týká vymezení přiměřeného morálního zadostiučinění ve formě omluvy. Především totiž zcela zřetelně a určitě nevymezuje, kterých konkrétních výroků se má omluva týkat a zejména pak není vůbec určeno znění přisouzené omluvy, což v zásadě vylučuje možnost vykonání tohoto rozsudku“. Byl proto dovolací soud toho názoru, že v tomto případě šlo v řízení před odvolacím soudem o vadu ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.). Proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o uložení povinnosti žalovaným omluvit se žalobci a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu osudu k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 9. 6. 1997, „aniž se zabýval dalšími důvody dovolání, které jinak výslovně uplatnili žalovaní“. Dovolací soud však neshledal přípustným dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o připuštění změny žalobního návrhu žalobce.
V dalším průběhu řízení před odvolacím soudem byl žalobce usnesením z 9. 1. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, vyzván, aby svůj žalobní návrh upřesnil tak, „aby byl vykonatelný, tzn. aby zcela zřetelně a určitě vymezil, kterých konkrétních výroků se má omluva žalovaných týkat a aby z něj bylo zřejmé znění této omluvy“. O žalobním návrhu žalobce, upřesněném podáním z 8. 2. 2002, v řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaní jsou povinni podepsat a s podáním k přepravě na poště zaslat žalobcům na jeho adresu do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku doporučený omluvný dopis s tímto obsahem : „Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v listině Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury, datované 11. 1. 1990, spojili Vaši osobu s nepravdivou charakteristikou – zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům – demagogické, arogantní a karieristické vystupování“. Žalovaným bylo uloženo zaslat stejnopis tohoto dopisu (v téže lhůtě jako omluvný dopis žalobci) na adresu Děkanátu fakulty architektury V. u. t. v B. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na úhradu nákladů řízení žalobci 17.465,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že na rozdíl od názoru soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že tvrzeními, vztahujícími se k osobě žalobce, obsaženými ve Vyjádření z 11. 1. 1990 došlo k zásahu do práva na ochranu cti žalobce a žalobci proto přísluší práva na přiměřené zadostiučinění (§13 občanského zákoníku). Odvolací soud měl za to, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, spočívající v prokázání pravdivosti těchto tvrzení. Odvolací soud měl za to, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a vyvozený právní závěr, shledal požadavek žalobce na písemnou omluvu důvodným a konkrétnímu neoprávněnému zásahu přiměřeným; stejně posuzoval odvolací soud žalobní návrh na zaslání stejnopisu omluvného dopisu děkanátu fakulty architektury Č. v. u. t. v B. Z těchto důvodů odvolací soud ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalované k zaslání omluvného dopisu ve znění ve výroku rozsudku výslovně uvedeném a jeho stejnopis pak uvedenému děkanátu fakulty ČVUT v B. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího i dovolacího byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením §142 ve spojení s ustanovením §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 26. 6. 2002 (stejně jako zástupci žalobce), a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 1. 7. 2002, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé nepokládali za správný závěr odvolacího soudu, že tu činil rozdíl mezi Vyjádřením nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury z 11. 1. 1990 a mezi izolovaným hodnocením výroků žalovaných, které mají charakter konkrétního vyjádření osobnostních rysů konkrétní osoby. Dovolatelé kritizovali takto nesprávnost „fragmentace textu“ Vyjádření z 11. 1. 1990 na obecnou část a část zachycující konkrétní osobnostní rysy, přičemž i doložení těchto rysů není opřeno o skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.), se projednají podle dosavadních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Před vydáním rozsudku odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního stupně proběhlo v daném případě jednání před odvolacím soudem dne 28. 5. 2002, při němž nedošlo k doplňujícímu výslechu účastníků řízení (srov. §131 občanského soudního řádu v již citovaném znění), ani k výslechu svědků či k opakování výslechu svědků (srov. §126 občanského soudního řádu).
V této souvislosti poukazuje dovolací soud na uveřejněné právní závěry, z nichž je třeba, podle názoru dovolacího soudu, vycházet i v tomto případě.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že chce-li se odvolací sodu odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení. Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů byl zaujat právní závěr, že odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků, kteří byli slyšení při jednání; jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit.
Dospěl proto dovolací soud, vzhledem k odlišnému názoru na postup odvolacího soudu, než z něhož vycházel odvolací soud, k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V tomto smyslu shledal tedy dovolací soud dovolání dovolatelů, které je přípustné (podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), také důvodným a přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a odst. 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Při úvaze o tom, zda potřebné opakování či provedení doplnění dokazování má být provedeno odvolacím soudem (srov. §213 odst. 2 občanského soudního řádu v již citovaném znění), dospěl soud k závěru, že povaha projednávané věci a plné objasnění otázky neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv žalobce tu vyžaduje, aby v tomto dlouho trvajícím sporu proběhlo všestranné doplnění dokazování a nebo opakování výslechu účastníků řízení a svědků, popřípadě provedení i jiných důkazů, u soudu prvního stupně. Proto přikročil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném znění) i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení se soud zaměří zejména také na otázku objasnění subjektu či subjektů (původce či původců) žalobcem tvrzeného neoprávněného zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti, jenž byl podle údajů žalobce obsažen ve „Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury“ z 11. 1. 1990 (viz č. l. 138 spisu Městského soud v Brně sp. zn. 17 C 96/91).
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího osudu podle ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Soud prvního stupně rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu).
Dovolací soud se musel zabývat i tím, že žalobce ve svém vyjádření z 22. 8. 2002 uplatnil, že „namítá podjatost všech soudců Nejvyššího soudu v této věci“.
Také v uvedené otázce vycházel senát dovolacího soudu z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudů. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo zdůrazněno, že účastník řízení, který navrhuje vyloučení soudce (soudců) z projednávání a rozhodování věci, musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétně skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučen (§14 občanského soudního řádu). Kromě toho, je-li namítána podjatost všech soudců Nejvyššího soudu podle ustanovení §16 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), není tu také kterýmkoli právním předpisem stanoveno, že by tu bylo nějakého „nadřízeného soudu“ či jiného orgánu, jemuž by náleželo rozhodovat o vyloučení „všech soudců Nejvyššího soudu“. Proto nezbylo senátu dovolacího soudu než postupovat podle ustanovení §243c a §104 odst. 1 občanského soudního řádu a pro nedostatek podmínek řízení zastavit řízení o námitce podjatosti a vyloučení všech soudců Nejvyššího soudu, jež byla uplatněna v řízení o dovolání jedním z účastníků řízení ve vyjádření k dovolání dovolatelů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu