ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.164.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 164/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jedličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR se sídlem v Praze 1, Tišnov 17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. K., v dovolacím řízení zastoupeného advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 126/2000, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2002, č. j. 19 Co 64/2002-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 12. 2001, č. j. 11 C 126/2000-65, byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.374,50 Kč s 11% úrokem z prodlení od 12. 9. 2000 do zaplacení, obojí do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla zamítnuta co do požadované částky 1.580,50 Kč s příslušenstvím. Ohledně zbylých 18.045,- Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno poté, co byla žaloba vzata v tomto rozsahu zpět. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni tyto náklady ve výši 11.500 Kč a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žádnému z účastníků.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalované částce jako o nákladech účelně vynaložených na nemovitost (kupní cena již byla vrácena), požadovaných žalobkyní po státu poté, co vlastnické právo žalobkyně přešlo na oprávněnou osobu (§8 odst. 3 věta první zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“). Oprávněnou osobou je J. K., který vstoupil do řízení na straně žalované jako vedlejší účastník; jeho právní zájem na výsledku sporu vycházel z předpokladu, že v případě úspěchu žalobkyně bude státem zaplacená výše nákladů požadována podle ustanovení §8 odst. 3 věty třetí zákona o půdě po něm.
Žalobkyně zakoupila zemědělskou usedlost a pozemky v k. ú. D. V. od JZD O. P. ve S. dne 7. 4. 1978. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve věci sp. zn. 8 C 1120/92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 420/97 byla s právní mocí dne 20. 2. 1998 žalobkyně zavázána tyto nemovitosti oprávněnému vydat. Náklady účelně vynaložené na část jedné z nich, a to na obytnou část zemědělské usedlosti, v mezidobí od zakoupení nemovitostí do právní moci rozsudku o jejich vydání, vyčíslil znalec ustanovený v řízení soudem. Soud prvního stupně výpočet znalce akceptoval a s poukazem na znalcovo odůvodnění i svědecké výpovědi nepřijal námitky, vznesené vedlejším účastníkem proti znalcovu výpočtu (některé stavební úpravy měly být provedeny ještě před jeho darováním nemovitostí státu v tísni, instalace ústředního topení v roce 1997 byla již s ohledem na stav nemovitosti zbytečná, práce a část nakoupeného materiálu nejsou podloženy doklady, zhodnocení nemovitosti bylo minimální či spíše žádné).
K odvolání žalované i vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č. j. 19 Co 64/2002, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o povinnosti žalované zaplatit částku 80.374,50 Kč s příslušenstvím i v souvisejících nákladových výrocích. Uložil též žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5.355,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moc dne 31. 10. 2002.
Odvolací soud nezpochybnil ani nedoplnil vlastním dokazováním skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně. Neztotožnil se s odvolacími námitkami ani pokud jde o způsob stanovení příslušenství (námitky žalované), ani co se týče obsahu a závěrů znaleckého posudku (žalovaná a zejména vedlejší účastník). Znalec podle odvolacího soudu správně zahrnul do výpočtu nejen náklady stavebních změn a oprav, ale i takové náklady, jež svou povahou spadají pod běžnou údržbu (např. zasklení a oprava vnitřních křídel všech oken). Investice do nemovitosti vynaložila žalobkyně v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře (§5 odst. 3 zákona o půdě) a jejich ocenění se správně opíralo o ceny v době jejich realizace. Napadl-li vedlejší účastník věrohodnost důkazů významných pro hodnocení důkazů soudem prvního stupně, a to ve spojení s důkazními návrhy v odvolání, nelze to již brát v úvahu vzhledem k zásadě neúplné apelace a textu ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vedlejší účastník byl před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně řádně poučen podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. o povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout všechny důkazy již před soudem prvního stupně. V odvolacím řízení už takové skutečnosti či důkazní návrhy součástí odvolacích důvodů nejsou; pod výjimky stanovené odstavcem 1 §205a o. s. ř. odvolatelova tvrzení (ke stavebním úpravám ještě před převodem na JZD, návrh vyslechnout sestru vedlejšího účastníka) nespadají. Věrohodnost důkazních prostředků nelze v odvolacím řízení zpochybnit takovými tvrzeními resp. důkazními návrhy, které směřují bez dalšího jen k doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku s příslušenstvím podal vedlejší účastník dovolání. Odvolacímu soudu v něm vytkl závěry vyřčené v souvislosti s hodnocením znaleckého posudku a též zaujatost (tuto shledal i u soudců prvé instance). Nesouhlasil s tím, že by žalobkyně v době svého užívání nemovitost zhodnotila. Poukázal na znalecký posudek, vypracovaný na základě zadání žalované pro účel vypořádání žalobkyně se státem podle ustanovení §8 odst. 3 věty první zákona o půdě, podle něhož zhodnocení nemovitosti nepřesáhlo 5 tisíc Kč. Takovou částku by byl ochoten zaplatit. Podle svého přesvědčení popsal vedlejší účastník stav vydané nemovitosti v průběhu celého řízení natolik věrohodně, že bylo patrno, že k jejímu zhodnocení nemohlo dojít; obytná část usedlosti byla naopak znehodnocena. Pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce považoval vedlejší účastník dovolání za přípustné s tím, že otevřeny jsou současně dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. (vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci).
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na svá předchozí tvrzení ve věci. Žalobce ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout pro nedostatek oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací musel nejprve zabývat otázkou legitimace vedlejšího účastníka k podání dovolání. Je toho názoru, že vedlejšímu účastníku nelze odepřít právo podat dovolání. Názor dovolacího soudu se opírá již o předchozí rozhodnutí téhož soudu, jež připustila aktivní legitimaci vedlejšího účastníka k dovolání a zabývala se jeho dovoláním jak stran formálních náležitostí, tak případně i věcně. Např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, je patrno, že dovolání vedlejšího účastníka, vystupujícího v řízení na žalované straně, bylo podrobeno stejnému posouzení z hlediska procesních podmínek, jako současně podané dovolání žalovaného (bytˇ došlo k odmítnutí dovolání vedlejšího účastníka pro opožděnost). Z hlediska procesní regulace opravných prostředků sice ustanovení o dovolání neobsahují normu obdobnou ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. (podmínky podání odvolání vedlejším účastníkem), nelze však přehlédnout jen rámcovost úpravy legitimace k dovolání – ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. hovoří jen o „účastníkovi“. Za takového stavu musí interpretace dovolacího soudu akcentovat zásady ochrany procesních práv všech účastníků řízení a rovnosti těchto účastníků (§1, §18 odst. 1 o. s. ř.). Nutno tu zdůraznit, že zákon přiznává, i když s dispozičními omezeními plynoucími ze závislosti na jím podporovaném účastníku, vedlejšímu účastníku stejná práva a povinnosti jako účastníku řízení (§93 odst. 3, s přiměřeným užitím tohoto ustanovení pro dovolací řízení podle §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání vedlejšího účastníka navíc neodporuje ve smyslu posledně citovaných ustanovení procesním úkonům žalovaného, jehož vedlejší účastník v řízení před oběma nižšími instancemi podporoval. Je to patrno z námitek (tvrzení ve prospěch žalovaného) i dovolacího návrhu vedlejšího účastníka. Ostatně ani žalovaný ve vyjádření k dovolání neuvedl, že by s dovoláním vedlejšího účastníka nesouhlasil.
Dovolání bylo tedy podáno oprávněnou osobou, i z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (odvolací soud rozhodl v neprospěch žalovaného, což lze odstranit zrušením jeho rozhodnutí), bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. (28. 11. 2002) a dovolatel je zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Ještě před případným přezkoumáním napadeného rozhodnutí podle uplatněných dovolacích důvodů však musel dovolací soud posoudit otázku přípustnosti dovolání.
Poněvadž rozsudky soudů obou nižších stupňů byly v relevantním výroku o povinnosti žalovaného zaplatit částku 80.374,50 Kč s příslušenstvím obsahově souladné, bez předchozího zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím soudem, nepřipadala v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Při potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně dovolacím soudem je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ dovolání přípustné tehdy, jestliže má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Takový význam přiznává zákon (§237 odst. 3 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zejména v těch případech, kdy řeší právní otázku dosud nejudikovanou dovolacím soudem, či právní otázku posuzovanou odvolacími soudy resp. dovolacím soudem rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání vedlejšího účastníka dovozuje svou přípustnost poukazem na ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam. Bližší zdůvodnění přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. se v něm nepodává. Bylo tedy povinností dovolacího soudu, aby eventuality přípustnosti dovolání sám posoudil.
Dovolání má, podle výše citovaných ustanovení, vymezovat spornou právní otázku. Z jeho obsahu je možné dovodit, že touto právní otázkou je výklad ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě, konkrétně výklad pojmu „náklady účelně vynaložené na nemovitost“. Dovolatel má zato, že tento termín musí brát v úvahu možné zhodnocení nemovitosti po dobu užívání povinnou osobou či naopak její znehodnocení. Tvrdí, že ke zhodnocení nemovitosti nedošlo a poukazuje na znalecký posudek (vypracovaný za účelem vypořádání mezi žalobkyní a státem ještě před zahájením řízení), který se právě touto otázkou zabýval.
Lze připustit, že výklad pojmu náklady účelně vynaložené na nemovitost je právní otázkou. S argumentací dovolatele však není možno souhlasit. Již pojmově je vyloučeno klást rovnítko mezi náklady účelně vynaložené na nemovitost na straně jedné a její zhodnocení či znehodnocení na straně druhé. Účelem ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě je, vedle vrácení kupní ceny, nahradit osobě povinné vydat nemovitost ty náklady, které do ní oprávněně vložila. Tento záměr zákonodárce nelze ztotožňovat s náhradou za případné zhodnocení nemovitosti, jež by nastoupila nejspíše tehdy, pokud by zákon v souvislosti s vydáním nemovitosti přímo či implicite předpokládal bezdůvodné obohacení na straně oprávněné osoby. Předmětný právní vztah však vzniká nikoli bezprostředně mezi povinnou a oprávněnou osobou, ale mezi povinnou osobou a státem (který nemovitost od oprávněné osoby do vlastnictví nabyl), a teprve následně dochází k úhradě mezi státem a oprávněnou osobou (v rozsahu účelně vynaložených nákladů státem uhrazených).
Záleží na úvaze soudu, jaké prokázané náklady považuje v konkrétním případě za účelně vynaložené. Může jít o náklady na stavební změny nemovitosti nebo na opravy nezbytně nutné k dalšímu řádnému užívání nemovitosti; nelze ale zásadně vyloučit ani zahrnutí nákladů na běžnou údržbu nemovitosti do takových nákladů. Tato úvaha je namístě právě proto, že jde o nemovitost, tj. o takovou věc, jejíž údržba není z finančního hlediska zanedbatelná a náklady na ni mohou dosáhnout podle okolností značné výše. Vše dosud řečené o nákladech účelně vynaložených však nutno odlišit od zjištěného zhodnocení nemovitosti (či naopak), znamenajícího finanční vyjádření rozdílu hodnot věci před a po investicích učiněných za určité období.
Při posouzení otázky povahy nákladů účelně vynaložených na nemovitost tedy nedošlo na straně odvolacího soudu k výkladovému rozporu s hmotným právem. Není možno též dovodit, že by šlo o právní otázku v obecné rovině konstantní judikaturou neřešenou či snad posuzovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, jak to pro přípustnost dovolání podmiňuje ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Ani ostatní přezkoumané hmotněprávní aspekty posouzení věci odvolacím soudem neumožňují závěr, že by v tomto ohledu došlo k pochybení odvolacího soudu. To vše vede k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé nemá, ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., po právní stránce zásadní význam.
Není-li dovolání přípustné, dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu i řízení mu předcházející ani z pohledu případných tzv. zmatečnostních či jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nezbylo tedy, než dovolání vedlejšího účastníka jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při odmítnutí dovolání je dovolatel povinen nahradit ostatním účastníkům řízení jejich náklady (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud však použil ustanovení §150 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Důvod hodný zvláštního zřetele shledal u žalobkyně v tom, že se její vyjádření k dovolání stručným způsobem zabývalo zcela jiným aspektem věci, než jaký se pro její výsledek ukázal rozhodným. Z vyjádření žalovaného pak není patrno vyčíslení jakýchkoli nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu