ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.166.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 166/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. J. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, 600 00 Brno, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 18. 8. 2011, sp. zn. 18 Co 240/2010, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 187/2006 (žalobce Ing. Jiřího Zapletala, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, 600 00 Brno, Přemyslovo náměstí 21, a dalších účastníků řízení: 1. Statutárního města Brna , 600 00 Brno, Dominikánské náměstí 1, 2. Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 3. L. S. , 600 00 Brno, Vojanova 26, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví k pozemku), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 23. 6. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 8. 3. 2010, č. j. 30 C 187/2006-73. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení, že je vlastníkem ideální poloviny části pozemku parc. č. 7863/12 (o výměře 738 m2) v katastrálním území Ž. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 18. 8. 20911, sp. zn. 18 Co 240/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 8. 3. 2010, č. j. 30 C 187/2006-73, změněn jen tak, že se zamítá žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno z 19. 4. 2006, č. j. 874/92, 2374/92/12-RN. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl správně za to, že tu není restituční důvod podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a že žalobcem uváděné pozemky nelze vydat, respektive nelze určit, že je žalobce jejich vlastníkem.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení podle páté části občanského soudního řádu (podle ustanovení §244 a násl. o. s. ř.) předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Brno, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 19. 4. 2006, č. j. 874/92, 2374/92/12-RN, a to tak, že Ing. J. Z. není vlastníkem ideální poloviny a L. S. není vlastnicí ideální šestiny částí pozemku parc. č. 7863/13 (o výměře 738 m2) a pozemku parc. č. 1115/1 (o výměře 962 m2) v katastrálním území Ž. a že nemají nárok na náhradu podle ustanovení §11 ani podle ustanovení §16 zákona č. 229/1991 Sb. Správní orgán dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/19891 Sb., neboť neshledal na straně převodce K. Z. (otce žalobce Ing. J. Z.) při uzavírání kupní smlouvy z 27. 8. 1974 nápadně nevýhodné podmínky (otázkou tísně se pak už nezabýval) a ani neshledal ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb. žádnou perzekuci související s převodem předmětných pozemků.
Odvolací soud dovozoval, že došlo-li tu k převodu nemovitostí v důsledku kupní smlouvy, uzavřené vlastníkem nemovitostí se státem, existoval tu právní úkon, jenž byl vyjádřením vůle převést nemovitosti za sjednanou kupní cenu a na základě toho došlo smlouvou i ke změně zápisu v evidenci nemovitostí. Byl proto odvolací soud toho názoru, že tu nešlo o přechod nemovitostí na stát bez právního důvodu , jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.
Při posuzování toho, zda pak v daném případě byla kupní smlouva 27. 8. 1974 uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), měl odvolací soud za to, že cena převáděných pozemků tu byla stanovena částkou 15,- Kč za 1 m2, což bylo podle tehdy platné oceňovací vyhlášky (č. 43/1969 Sb.) pro daný druh pozemků částkou maximální, takže z tohoto hlediska nebyl převodce znevýhodněn proti ostatním převodcům nemovitostí v té době. Podle názoru odvolacího soudu byla-li uvedenou smlouvou sjednána kupní cena podle tehdy platné oceňovací vyhlášky, nemohlo tu jít ani o nápadně nevýhodné podmínky pro převodce při uzavírání uvedené kupní smlouvy. Nebylo také zjištěno, že by byl převodce v době převodu nemovitosti v nějakém společenském postavení, jehož důsledkem by bylo jeho znevýhodnění ve srovnání s jinými občany, kteří, stejně jako on, neměli postavení ovlivněné negativně z jiných důvodů. Dospěl tedy odvolací soud k závěru, že tu „restituční důvod podle zákona o půdě není dán a předmětné pozemky nebylo možné žalobci vydat“.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (jen se změnou vyjádřenou ve výroku rozsudku odvolacího soudu z důvodu specifikace nároku, o němž bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §250i občanského soudního řádu i s přihlédnutím k tomu, že rozsah žalobcem žádného projednání byl užší než nárok uplatněný a projednaný ve správním řízení, čímž byl soud vázán). Správným byl shledán odvolacím soudem i výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s přihlížením k tomu, že žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům řízení náklady v odvolacím řízení nevznikly, respektive se jejich náhrady vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26. 9. 2011 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 28. 11. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s přihlížením k tomu, že žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům řízení náklady v odvolacím řízení nevznikly, respektive se jejich náhrady vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26. 9. 2011 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 28. 11. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zejména vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že se nezabýval „platností a všemi atributy právního úkonu, na základě něhož mělo přejít vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, na stát“. To se týkalo především namítané neurčitostí vymezení předmětu převodu ve smlouvě z 27. 8. 1974. U smlouvy, kterou uzavřel převodce K. Z. (otec žalobce Ing. J. Z.) dne 27. 8. 1974 s Technickou a zahradní správou města Brna, jako s kupujícím, soudy vůbec neshledaly, že geometrický plán č. 767-1055-9-0602, na který je odkaz v uvedené kupní smlouvě, vůbec neexistuje a geometrický plán, který má obdobné číslo plánu, nemá náležitosti, které měl mít geometrický plán podle tehdy platných obecně závazných právních předpisů. Soudy se nevypořádaly ani s tím, že „geometrický plán č. 761-1055-9-0602 předpokládal provedení ještě jiných geometrických plánů, které však v roce 1969, kdy byl uvedený geometrický plán zpracován, v evidenci nemovitostí zapsány nebyly“.
Dále bylo podle názoru dovolatele, zcela přehlédnuto, že „v žádosti o zápis změny v katastru nemovitostí navrhovatel Technická a zahradní správa města Brna sama uváděla jiné výměry pozemků (PK č. 1109 a č. 1115 v katastrálním území Ž.), než jsou uvedeny v kupní smlouvě, kterou tato organizace sama sepsala a s převodcem uzavřela“.
Odvolací soud, dodával dovolatel, „na jednu stranu uvedené závěry soudu prvního stupně převzal, ale na druhou stranu se blíže zabývat platností kupní smlouvy odmítl“.
Dovolatel v této souvislosti poukazoval na to, že neurčitost právního úkonu znamenala v roce 1974 podle ustanovení §37 občanského zákoníku (v tehdejším znění), že takový úkon je neplatný, a to absolutně neplatný. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal existenci restitučního důvodu, přičemž soudy se měly zabývat tím, o jaký restituční důvod se tu jedná; soudy se sice zabývaly podmínkou, podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., ale zcela pominuly ustanovení §6 odst. 1 písm. p) téhož zákona.
Ve vyjádření účastníka řízení Statutárního města Brna k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Pokud dovolatel poukazuje na to, že geometrický plán, zmíněný v kupní smlouvě z 27. 8. 1974, neexistuje a že obdobný geometrický plán nemá předepsané náležitosti, je Statutární město Brno toho názoru, že existence doloženého geometrického plánu, jeho pravost a určitost byla vyjasněna a potvrzena v průběhu soudního řízení; geometrický plán vyhotoven nesprávně nebyl; všechny údaje plánu jsou jasné a přesné a určitě vymezují předmět kupní smlouvy; také označení vykupovaných pozemků a jejich výměra byly v kupní smlouvě uvedeny jasně, přesně a určitě. Chybně bylo uvedeno pouze číselné označení geometrického plánu v kupní smlouvě, což bylo dodatečně vysvětleno a zhojeno vyjádřením Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrálního pracoviště Brno – město) z 12. 1. 2010. Ale i bez předmětného geometrického plánu bylo z kupní smlouvy z 28. 8. 1974 zřejmé a jasné, jaké pozemky a v jaké výměře tu byly vykupovány (k výměru tu bylo možno dospět i prostým odpočtem od výměry obou pozemků). Podle názoru Statutárního města Brna byl uvedený právní úkon z 27. 8. 1974 zcela určitý a předmět koupě byl v něm jasně vymezen.
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že odvolací soud rozhodoval svým rozsudkem z 18. 8. 2011 na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc také po právní stránce posoudil, takže dovolání dovolatele nelze pokládat za důvodné.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k), písm. p) a písm. r) a ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením §246 odst. 2, §250f, věta první, a §250i občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. l), p) r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, dále i v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu a také v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou o vydání nemovitosti podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 občanského soudního řádu) a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (s náležitostmi návrhu podle ustanovení §246 odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud projedná (podle ustanovení páté části občanského soudního řádu) věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem. Tímto návrhem není soud vázán jen za podmínek uvedených v §250f občanského soudního řádu pod písm. a), b) a c), tedy zejména jestliže správní orgán zahájil řízení bez návrhu.
Podle ustanovení §250i občanského soudního řádu soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č.229/1991 Sb. uvedeno, že tu lze poukázat na výklad pojmu tísně, jak je obsažen v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 138 /272/): „Tísní se rozumí objektivní hospodářský, sociální nebo i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jejž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí existovat objektivně v době právního úkonu a nemohou spočívat jen v subjektivním cítění dotčené osoby; zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat podle okolností jednotlivého konkrétního případu“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/1008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: „Převzetím věci bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. /popřípadě i §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) se rozumí převzetí držby věci a to i držby neoprávněné“.
Rozhodnutí soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo jak je třeba v dovolacím řízení posuzovat výtky (obsažené v dovoláních), které v podstatě poukazují jen na nesprávná či neúplná skutková zjištění, na nesprávné hodnocení důkazů a vycházení soudu ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v dokazování (jako tomu bylo i v daném případě dovolání dovolatele): „Vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly v hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v podstatné části v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá“.
Vzhledem k uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu z 18. 8. 2011 (sp. zn. 18 Co 240/2010 Krajského soudu v Brně) o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo o řešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nebyly tu u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu