ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1663.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1663/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 10224/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 99/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2009, č. j. 49 Co 263/2007-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby „žalovanému byla uložena povinnost“ uzavřít s ním smlouvu o převodu nemovitostí, a to za podmínek uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále též jen „uvedená smlouva“). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobce je na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 8. 1. 1997 postupníkem práva na náhradu za nevydané zemědělské pozemky podle §11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Dne 6. 11. 1996 podal žalobce u žalovaného žádost o vydání náhradních pozemků, mimo jiné též těch, jež měly být předmětem uvedené smlouvy (pozemky v k. ú. L., parc. č. 2227/1, 2227/2 a 222/3). Dne 14. 3. 1997 účastníci uzavřeli dohodu o podmínkách bezúplatného převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., „ve které žalobce na základě postoupeného práva navrhl, aby mu byly poskytnuty“ též výše uvedené pozemky. Dne 3. 4. 1997 žalovaný oznámil žalobci, že Komise pro převody pozemků ve vlastnictví státu rozhodla, že pozemky parc. č. 2227/1 a parc. č. 2227/3 nedoporučuje k vydání žalobci a v případě pozemku parc. č. 2227/2 rozhodla vyčkat s jeho vydáním do doby pravomocného skončení sporu „o sousední nemovitosti“ mezi žalobcem a panem K., a pozemek vydat vlastníkovi těchto nemovitostí.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobcem uplatněné právo zaniklo v důsledku uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty. Odvolací soud vycházel z četných rozhodnutí Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, z nichž vyplývá, že právo na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případě osob, které je získaly postoupením od jiných subjektů, zaniká i tehdy, jestliže nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem České republiky uspokojen a přitom byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005. Přitom nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb.) lze aplikovat pouze ve vztahu k původním osobám oprávněným a nikoliv ve vztahu k postupníkům. Po marném uplynutí prekluzivní lhůty se osoba oprávněná již nemůže domáhat práva na převod nemovitostí. Odvolací soud pak zejména zdůraznil obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2238/2009.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Žalobce, jakožto osoba oprávněná, má přednost při vydání náhradních pozemků. „Žalovaný však toto odmítá respektovat a nutí žalobce do podmínky odkoupení restitučních pohledávek s odůvodněním, že jinak vydání nemovitostí nelze řešit.“ Žalovaný se chová záměrně obstrukčním způsobem a požadované pozemky převádí na jiné osoby. Žalobce se tak v tomto soudním sporu domáhá nápravy dlouhodobého neplnění dluhu ze strany žalovaného. Soud „za celé období neprovedl důkazy a doplňková řízení směřující k urychlení vyřízení věci.“ Soud „mohl v přiměřené lhůtě rozhodnout o povinnosti plnit závazek dlužníkovi podle §153 o. s. ř. a v souladu s §448 obč. zák., nebo jinak změnit žalobní petit.“ Odkaz odvolacího soudu na prekluzivní lhůtu považuje žalobce za nedůvodnou a neaplikovatelnou na tento spor. Dovolatel též nesouhlasí s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, Pl. ÚS 6/05. Dovolatel nemůže akceptovat skutečnost, že v důsledku jím nezaviněné délky soudního řízení je jeho oprávněný nárok „vetován“ následnou restituční tečkou. „Nikdy se žádný soud ve vztahu k dovolateli nezabýval jeho argumentací, že je oprávněnou (resp. byl) osobou ze zákona, nikoliv v důsledku postoupení.“ Tyto naznačené úvahy specifikují otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Dovolatel dále zpochybňuje názor soudu prvního stupně o tom, že jako osoba oprávněná nemá nárok na výběr konkrétního pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil s věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Jak vyplývá již z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, byla otázka prekluze práva postupníků na vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. řešena v mnoha rozhodnutích Nejvyššího soudu i soudu Ústavního. Mimo znění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (dostupného na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) je třeba s ohledem na okolnosti souzeného sporu zdůraznit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 53/2008, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění.“ Podle tohoto rozhodnutí není ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva.
Dovolací soud dále též odkazuje na své usnesení ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2238/2009 (veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), jež ve svém odůvodnění citoval i odvolací soud.
Dovolací soud nespatřuje žádný důvod, pro nějž by se měl od výše citovaných právních závěrů v tomto svém rozhodnutí odchýlit. Dovolatel navíc převážně brojí proti jiným závěrům odvolacího soudu, než na kterých je toto rozhodnutí založeno, či dokonce jen proti závěrům soudu prvního stupně. Svou argumentaci směřující proti závěru odvolacího soudu o marném uplynutí prekluzivní lhůty staví toliko na prostém nesouhlasu; neuvádí, z jakého důvodu by mělo být v souzeném sporu postupováno odlišně od jiných obdobných případů.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu