ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1687.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1687/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – Č. ú. z. a k., o náhradu škody ve výši 335.0000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 189/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č. j. 30 Co 342/2005 – 93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal na žalované náhrady škody ve výši 335.000,- Kč s příslušenstvím. Tuto částku zaplatil žalobce jako smluvní pokutu za nesplnění povinnosti předložit Ing. J. P. záznam o zřízení soudcovského zástavního práva podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.3.1999, sp. zn. 91 E 49/99, a to v termínu do 31.12.2000. Za příčinu nesplnění této povinnosti označil okolnost, že Katastrální úřad v O. v rozporu s právem neprovedl záznam soudcovského zástavního práva.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že dne 25.1.1999 bylo Katastrálnímu úřadu v O. doručeno sdělení Okresního soudu v Ostravě o tom, že bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, ve kterém dotčené nemovitosti nebyly řádně označeny. Dne 23.4. 1999 bylo Katastrálnímu úřadu v O. doručeno usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým byl povolen výkon rozhodnutí zřízení soudcovského zástavního práva. Protože však právní účinky vzniku soudcovského zástavního práva nastaly 8.1.1999, kdy již povinný vlastníkem dotčených nemovitostí nebyl, katastrální úřad záznam soudcovského zástavního práva odmítl provést a usnesení soudu vrátil jako listinu nezpůsobilou k provedení záznamu do katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně žalobci nevyhověl a v rozsudku ze dne 15. února 2005, č.j. 10 C 189/2004-76 žalobu zamítl. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, dovodil, že postup, kterým katastrální úřad odmítl provést záznam soudcovského zástavního práva, nebyl správný, protože řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo zahájeno dne 8.1.1999 a ke změně vlastnického práva došlo zpětně ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva, tj. v roce 1998. Dále dovodil, že nesprávnost jeho postupu nebyla v příčinné souvislosti se vznikem žalobcovy škody. Soudcovské zástavní právo bylo totiž ve prospěch žalobce zřízeno právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bez ohledu na to, zda, případně kdy, byl záznam do katastru nemovitostí proveden. Soud rovněž dovodil, že je-li žalobcova smluvní povinnost vázána na činnost katastrálního úřadu, který není smluvní stranou, nemůže jít nesplnění žalobcovy smluvní povinnosti k tíži žalované.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, ve kterém namítal nesprávnost závěru soudu prvního stupně o nesplnění podmínky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, neboť mu škoda nevznikla v souvislosti se zřízením soudcovské zástavního právo, ale tím, že o něm nebyl proveden záznam do katastru nemovitostí. Dále žalobce v odvolání uvedl, že při uzavírání smlouvy o půjčce si věřitel vymínil průkazným způsobem deklarovat nikoliv samu existenci soudcovského zástavního práva, ale jeho záznam na listu vlastnictví.
Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.
Odvolací soud se s názorem žalobce neztotožnil a rozsudkem ze dne 18. října 2005, č.j. 30 Co 342/2005 – 93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu. Odvolací soud dovodil, že vlastní příčinou tvrzené škody bylo ujednání obsažené ve smlouvě o půjčce ze dne 1.11.1999 a následné ujednání o vyrovnání z této smlouvy o půjčce ze dne 30.9.2002, na nichž se katastrální úřad nijak nepodílel. Dále odvolací soud konstatoval, že výše smluvní pokuty ve výši 182,5 % ročně za nepředložení záznamu o zřízení soudcovského zástavního práva, když soudcovské právo, a tedy věřitelovo zajištění, vzniklo již pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.3.1999, sp. zn. 91 E 49/99, je odporující dobrým mravům, a proto neplatné. Stejně tak odvolací soud posoudil ujednání v dohodě ze dne 30.9.2002, podle něhož za situace, kdy dlužník řádně a včas zaplatil sjednanou půjčku 450.000,- Kč a zaplatil vedle tohoto i sjednaný úrok 60.000,- Kč měl dlužník ještě zaplatit smluvní pokutu ve výši 335.000,- Kč za nepředložení záznamu o zřízení soudcovského zástavního práva, jako odporující dobrým mravům. Odvolací soud tak uzavřel, že pokud žalobce plnil na základě neplatných dohod, když jejich neplatnost způsobil vedle Ing. P. sám žalobce jejich uzavřením, nelze plnění v této výši považovat za škodu, která by byla byť zprostředkovaně v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, který neprovedl předmětný záznam do katastru, ač měl. Odvolací soud tudíž uzavřel, že v takovém případě nemůže být dána odpovědnost státu dle §13 zákona č. 82/1998 Sb.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jako dovolací důvod uvedl §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Konkrétně žalobce namítal, že sami účastníci smlouvy o půjčce v průběhu realizace vyhodnotili dohodnutou sazbu za přemrštěnou a věc vyřešili zaplacením smluvní pokuty v sazbě 42 %. Tento prokázaný skutkový stav odvolací soud opomenul způsobem, který nijak nezdůvodnil. Stejně tak soudy opomenuly aplikovat ustanovení občanského zákoníku o částečné neplatnosti dle §41 ObčZ tak, že mělo být neplatné ujednání o smluvní pokutě pouze nad rámec kritérií dobrých mravů. Z uvedeného důvodu je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Dále žalobce zpochybnil závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislost mezi porušením povinnosti katastrálním úřadem v kontextu vzniku práva na smluvní pokutu, je-li v podmínkách zahrnut předpoklad součinnosti katastrálního úřadu, který nebyl naplněn a není-li takové ujednání v rozporu s jakýmkoliv zákonným ustanovením.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že označila napadený rozsudek za věcně správný a z toho důvodu navrhla, aby bylo podané dovolání zamítnuto.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp. zn. 29 Odo 1255/2005, nebo ze dne 24.7.2007, sp. zn. 29 Odo 1725/2006).
Žalobce uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jeho názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
1) Vznikne právo na smluvní pokutu v režimu občanského zákoníku, pokud do podmínek jeho vzniku účastníci zahrnou předpoklad, že příslušný orgán, tj. katastrální úřad poruší svou zákonnou povinnost?
V předeslaném směru dovolací soud uvádí, že pokud žalobce nesplnil svou povinnost z důvodů, které nezavinil, tedy například za situace, kdy katastrální úřad v rozporu s právem záznam soudcovského zástavního práva do katastru nemovitostí neprovedl, jak tomu bylo v souzené věci, pak dle §545 odst. 3 ObčZ právo na zaplacení smluvní pokuty ani nevzniklo, ledaže se účastníci smlouvy dohodli jinak. Jestliže žalobce smluvní pokutu v režimu občanského zákoníku v daném případě přesto zaplatil, ačkoliv porušení smluvní povinnosti nezavinil, znamená to, že nárok Ing. P. na smluvní pokutu nevznikl a o zaplacenou sumu se tudíž Ing. P. bezdůvodně obohatil. Za této situace nezbývá než uzavřít, že položená otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť je výslovně řešena zákonem (srov. §545 odst. 3 ObčZ: „Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.“). Jinými slovy řečeno je věcí autonomie vůle smluvních stran ujednání o povinnosti zaplatit smluvní pokutu i pro případ nezaviněného porušení povinnosti. K tomu však v souzené věci nedošlo.
2) Je smluvní povinnost v podobě předložení výpisu z katastru nemovitostí se záznamem soudcovského zástavního práva v rozporu se závaznými ustanoveními zákona?
Institut smluvní pokuty jako prostředek zajištění závazků je upraven obecně v občanském zákoníku v §544 a §545. Dle ustanovení §544 odst. 1 platí, že „sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda“. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil (§545 odst. 3 ObčZ).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30.4.2002, sp. zn. 33 Odo 96/2001, konstatoval, že „smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, která se může týkat peněžitého nebo jiného plnění.“ Strany smlouvy tudíž mohou v rámci autonomie své vůle dohodnout i povinnost spočívající v předložení výpisu z katastru nemovitostí obsahující záznam o zřízení soudcovského zástavního práva a předpokládající spolupůsobení jiného subjektu než smluvních stran. K tomu Nejvyšší soud již uvedl, že „pouhá okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožnosti plnění podle §37 odst. 2 obč. zák.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2893/99). Smluvní povinnost v podobě předložení výpisu za katastru nemovitostí se záznamem soudcovského zástavního práva tedy není v rozporu se závaznými ustanoveními zákona.
V předeslané souvislosti však dovolací soud konstatuje, že otázka, zda se lze smluvně zavázat k předložení záznamu o zřízení soudcovského zástavního práva, neměla pro rozhodnutí ve věci samé určující význam, neboť odvolací soud tuto možnost žádným způsobem nezpochybnil a své odůvodnění na přípustnosti nebo nepřípustnosti smluvní povinnosti v podobě předložení záznamu o zřízení soudcovského zástavního práva nepostavil. V takovém případě nemůže mít zkoumání této otázky dovolacím soudem zásadní právní význam pro věc samu, neboť se nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240). Dovolací soud tak uzavřel, že přípustnost dané otázky dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není dána a dovolací soud z toho důvodu její projednání nepřipustil.
Dovolací soud dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení, které žalobce opírá o přesvědčení, že mělo být aplikováno ustanovení §41 ObčZ, a to tak, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pouze částečně nad rámec kritéria dobrých mravů, nezakládá otázku zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Jinými slovy žalobce má za to, že i v občanském právu je možná moderace excesivní smluvní pokuty.
Platná právní úprava v občanském zákoníku však moderaci smluvní pokuty nepřipouští a Nejvyšší soud ČR k tomu v rozsudku ze dne 11.5.2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005 uzavřel, že „v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení §3 odst. 1 o. z., tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je „mravná“, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část. Stejně jako lze ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §39 o. z. posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), může být obdobně i výkon práva na smluvní pokutu podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.“ Tento závěr Nejvyšší soud stvrdil i v rozhodnutí ze dne 21.3.2007, sp. zn 33 Odo 805/2005, kde uvedl: „v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace nelze nahradit aplikací §3 odst. 1 obč. zák.“
S ohledem na skutečnost, že se Nejvyšší soud otázkou moderace smluvní pokuty v režimu občanského zákoníku již zabýval, nejde o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu