ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.172.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 172/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání K. F. F., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 16.7.2002, sp. zn. 20 Co 56/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 140/95 /žalobce K. F. F., zastoupeného advokátem, proti žalované S. n. B. m., státnímu podniku v likvidaci, 602 00 Brno, Masarykova 37, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí/, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 28.6.1995, se žalobce domáhal, aby žalované správě nemovitostí bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 195 s pozemky parc. č. 291 a parc. č. 38 v katastrálním území V. N., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 001 pro katastrální území Č. P. /nyní jako dům čp. 1933 s pozemky parc. č. 3613 a parc. č. 3614 v katastru nemovitostí Č. P. u Katastrálního úřadu B./. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli L. F. a G. F. Za války byl majetek těchto původních vlastníků tzv. arizován jako židovský majetek. Restituční návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. byl ohledně tohoto majetku zamítnut, protože osoby, uplatňující restituční návrh, byly po 25.2.1948 považovány za státně nespolehlivé, když se zdržovaly v cizině. Žalobce vyzval žalovanou správu nemovitostí o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná správa nemovitostí navrhla zamítnutí žaloby s tím, že „žalobce může připadat v úvahu jako oprávněná osoba po původním vlastníku L. F., nikoli však po původní vlastnici G. F.“., ale uváděla zároveň, že „žalobce zaslal výzvu k vydání nemovitostí Městu B. a nikoli žalované Správě nemovitostí města B.,státnímu podniku“.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze 6.9.2000, č. j. 37 C 140/95-62, bylo žalované Správě nemovitostí města B., státnímu podniku /v likvidaci/, uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 195 a pozemků parc. č. 291 a parc. č. 38, jež byly dříve zapsány ve vložce č. 181 pozemkové knihy po katastrální území V. N. a nyní jsou zapsány na listu vlastnictví č. 10 katastru nemovitostí pro katastrální území Č. P. jako dům čp. 1933 a pozemky parc. č. 3613, parc. č. 3612 a parc. č. 3614 u Katastrálního úřadu B. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalované správě nemovitostí bylo uloženo uzavřít dohodu o vydání ještě i další ideální poloviny uvedených nemovitostí. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je státním občanem České republiky, kontinuita jeho státního občanství nebyla jeho pobytem v cizině porušena a trvá od jeho narození. Žalobce je synovcem původního vlastníka v žalobě uvedených nemovitostí L. F., který byl prohlášen za mrtvého dnem 18.10.1942 jako oběť rasové, protižidovské perzekuce; spoluvlastnictví /z jedné poloviny/ nemovitostí, nabytých v roce 1927, byla také G. F., která byla rovněž prohlášena za mrtvou jako L. F. Za války byly tyto nemovitosti převedeny 2.4.1941 na tzv. V. f. p. Č. a M. a po válce byly tyto nemovitosti dány do národní správy. Restitučnímu návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb. nebylo u bývalého Okresního soudu civilního v Brně od sp. zn. 27 No 262/51 vyhověno; návrh byl odmítnut „pro nepředložení osvědčení o státní spolehlivosti zůstavitelů L. F. a G. F. a jejich dědiců“. K 19.3.1954 bylo v pozemkové knize vloženo ohledně nemovitostí uvedených zůstavitelů vlastnické právo pro Čs. stát-Bytový podnik města B.; posléze došlo k přechodu tohoto majetku má Město B. a pak „došlo opětovně k převodu nemovitostí na Českou republiku“.
Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že v daném případě byla způsobena majetková křivda, jejímž předmětem byl židovský majetek, který byl původním vlastníkům za války odňat a spoluvlastníci L. a G. F. zahynuli v koncentračním táboře. Restituční návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. byl odmítnut z důvodu, který byl následkem politické perzekuce po 25.2.1948 /pro údajnou státní nespolehlivost/. V tomto občanském soudním řízení /u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 14095/ bylo pak prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to jako dítě sourozence oprávněné osoby L. F., jehož věci přešly do vlastnictví státu. Naproti tomu nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce byl další oprávněnou osobou i po druhé původní spoluvlastnici nemovitostí – G. F., která byla manželkou L. F. Proto bylo žalované správě nemovitostí uloženo vydat žalobci dohodou ideální polovinu nemovitostí, jejíž jedním z vlastníků byl L. F.; ohledně ideální poloviny nemovitostí patřící původně G. F., však byla žaloba žalobce zamítnuta. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesením Městského soudu v Brně z 1.11.2000, č. j. 37 C 140/95-66, bylo ještě žalované správě nemovitostí uloženo zaplatit na účet Městského sodu v Brně soudní poplatek 1.000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
O odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze 6.9.2000, č.j. 37 C 140/95-62, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 16.7.2002, sp. zn. 20 Co 56/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadeném výroku /označeném B/, kterým byla žaloba žalobce ohledně jedné ideální poloviny nemovitosti po G. F. zamítnuta, jakož i ve výroku o nákladech řízení. Žalované správě nemovitostí nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti tomuto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že věc byla odvolacím soudem posouzena podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací sodu vycházel z toho, že podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 téhož zákona, jsou na jejím místě oprávněny osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl za to, že jiný případ, který má na zřeteli ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tu nelze na danou právní věci použít. Žalobce je tedy oprávněn domáhat se vydání poloviny nemovitostí, patřící jeho strýci L. F., a to proto, že je synem bratra L. F., který se stejně jako L. F. nedožil možnosti uplatnit restituční nárok; právní předchůdce žalobce však stačil řádně uplatnit původní restituční návrh podle zákona č. 128/1946 Sb., jak o tom svědčí zápis v pozemkové knize z 30.4.1949 i obsah spisu sp. zn. 27 No 262/51 bývalého Okresního soudu civilního v Brně. Naproti tomu nelze pokládat žalobce, podle názoru odvolacího soudu, za oprávněnou osobu po G. F., po níž mu nesvědčí žádné právo.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že je třeba posoudit v dovolacím řízení „otázku použitelnosti ustanovení §3 odst. 3 v případech §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16.8.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 10.9.2002 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací sodu zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání zcela přípustné a že je také důvodné, protože odvolací soud posoudil postavení žalobce jako někoho, kdo není oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. po druhé z původních spoluvlastníků nemovitostí, které byly v této právní věci uvedeny v žalobě žalobce.
Dovolatel vtýkal odvolacímu soudu, že ve vztahu k původní spolumajitelce nemovitostí G. F. přehlíží, že otec žalobce J. F. byl oprávněnou osobou k podílu na nemovitostech po G. F. podle zákona č. 128/1946 Sb.; dovolatel měl proto za to, že je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 3 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatele byl J. F. „oprávněnou osobou k předmětným nemovitostem nikoli však podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž podle zákona č. 12/1946 Sb. /jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku/. Podle zákona č. 12/1946 Sb. byli oprávněnými osobami dle tohoto zákona v zásadě dědicové; bylo proto nutno v daném případě vyřešit, zda J. F. je dědicem G. F. /a k jakému dílu jejího majetku/ a tedy zda byl oprávněnou osobou podle zákona č. 128/1946 Sb., a teprve potom řešit, zda je žalobce K. F. F. oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., a to ve vztahu k jeho otci J. F., který tu byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatele totiž ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. dělí oprávněné osoby do dvou okruhů, a to původní vlastníky a dále osoby, kterým věc měla být vydána podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento jejich nárok nebyl uspokojen.
Dovolatel v této souvislosti poukazoval na to, že po smrti původních vlastníků v žalobě uvedených nemovitostí L. a G. F. byl dědicem jejich majetku E. F. Po jeho smrti připadl jeho majetek zpět jeho rodičům, kteří už nežili a tedy v důsledku toho prarodičům jejich potomkům podle ustanovení §738 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Po smrti G. F. přešel její oddíl na syna E. a po jeho smrti „jedna polovina tohoto podílu je dědena linií jeho otce L. D. a protože nežije, tedy jeho prarodiči; L. a J. F. byli bratři a tedy tento díl dědí J. F., jako nejbližší potomek prarodičů E F. a linií otce E. F.; druhý díl je po smrti E. F. děděn jeho matkou G. F. a protože nežije, tedy rodiči N.“. Podle názoru dovolatele jeho předchůdce J. F., který zemřel před účinností zákona č. 87/1991 Sb., byl zcela jistě oprávněnou osobou podle zákona č. 128/1946 Sb. k polovině majetku G. F.; soud tedy měl v každém případě vydat jednu ideální čtvrtinu nemovitostí, jež byly původně v majetku G. F.; teprve potom se měl zabývat tím, zda vydá žalobci i zbytek a aplikovat ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Teprve tehdy, kdyby soud dospěl k názoru, že by žalobce byl dědicem pouze k polovině majetku G. F., bylo možné se zabývat otázkou zda podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. má nárok na vydání celého tohoto dílu vzhledem k tomu, že se nikdo jiný z oprávněných osob o tento díl nepřihlásil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/, jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb/. Proto také mohl odvolací soud vyslovit přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí, jak to dříve připouštělo ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu /v již uvedeném znění/ mohl odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovit, že je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; přípustnost dovolání mohl odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením /výkladem/ určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je občanem České republiky.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona také osoba, jež splňuje podmínky stanovení v §3 odst. 1 tohoto zákona a která v době přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl po 25. 2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb bylo-li v době přechodu věci na stát oprávněných osob uvedených v §3 odst. 2 téhož zákona více, je oprávněnou osobou k celé věci kterákoli z nich.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla nárok, uvedený v tomto ustanovení, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby v tomto pořadí : a) dědic ze závěti, b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, c) dítě a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci, a zemřel-li některý z nich, jeho děti; d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.
Z obsahu ustanovení §3 odst. 1 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně vyplývá, že v tomto ustanovení jde o nárok oprávněných osob zde uvedených přímo z tohoto zákona.
Jen zemřela-li oprávněná osoba podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., poté, co byl touto osobou uplatněn nárok, stávají se její nároky předmětem dědictví po ní a do jejich práv mohou další oprávněné osoby vstoupit jako dědicové oprávněné osoby /viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117 (251)/.
Pokud tedy v daném případě odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, že z ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze dovodit jeho použití na jiný případ, než které jsou v něm uvedeny, je třeba tomuto závěru přisvědčit, jak to také vyplývá z citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Zejména nelze přisvědčit názoru dovolatele, pokud má za to, že pro doložení existence nároku některé z dalších oprávněných osob ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jako předpisu zvláštního /speciálního/, tu bylo třeba aplikovat a vykládat toto ustanovení s přihlížením k právní úpravě dědění, jež byla obsažena v době úmrtí původních vlastníků nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce v této právní věci, v dříve platném /do 1.1.1951/ obecném zákoníku občanském z roku 1811.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo /na straně 111 (244) a na straně 115 (249)/, že vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě /zbývajícím oprávněným osobám/, zejména když ostatní oprávněné osoby nárok neuplatnily, se týká jen oprávněné soby z příslušné skupiny tzv. dalších oprávněných osob. Nejde tu tedy o další oprávněné osoby, jejichž nárok se týkal kupř. jiného z více spoluvlastníků odňaté věci.
Při přezkoumání dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ dospěl tedy dovolací soud především k závěru, že dovolání dovolatele nesměřuje v tomto případě proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by bylo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu / odchylujícím se od ustálené judikatury soudů nebo přinášejícím judikaturu novou – srov. K tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR, III. ÚS 181/95/. Dále dovolací soud dospěl k závěru, že toto dovolání není v rámci připuštěného rozsahu dovolání důvodným /ve srovnání se závěry z uveřejněné judikatury soudů, ze kterých dovolací soud i v této právní věci vychází/.
Přikročil proto dovolací sodu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ k zamítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nedůvodného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované správě nemovitostí v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu