ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1726.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1726/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc.,ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. A. V., družstvo vlastníků se sídlem ve V., a 2. Obci V. o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Kladně sp.zn. 17 C 145/95 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.2.2000, č.j. 24 Co 362/99-71, takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3.2. 2000, č.j. 24 Co 362/99-71, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30.11.1998, č.j. 17 C 145/95-42.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.2.2000, čj. 24 Co 362/99-71, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30.11.1998, č.j. 17 C 145/95-42, kterým byla zamítnuta žaloba ,aby 1, nebo 2, žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 29 se stavební parc. č. 137 a pozemku parc. č. 124 zapsané na LV č. 1 u Katastrálního úřadu v K. pro katastrální území a obec V., žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.( ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb.) jednoznačně neprokázala, že její právní předchůdce řádně uplatnil nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., v důsledku čehož nelze ani uvažovat o naplnění třetího předpokladu, tj. neuspokojení nároku po 25. 2.1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
Dále odvolací soud dospěl k závěru, že za předpokladu splnění dalších zákonných podmínek by mohla být žalobkyně oprávněnou osobou dle §3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. pouze ve vztahu k jedné ideální polovině sporných nemovitostí.
Oproti tomu soud prvního stupně se omezil pouze na zjištění, že žalobkyně není oprávněnou osobou dle §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.
Závěr o tom, že nárok dle dekretu č. 5/l945 Sb. nebo zákona č. l28/l946 Sb. nebyl řádně uplatněn, soudy učinily přes skutkové zjištění, obsažené v dědickém spisu Okresního soudu v Kladně sp.zn. D 1799/93, týkající se sdělení ze dne 28.11.1949 o tom, že nemovitosti jsou předmětem restitučního řízení ,které není dosud skončeno, dále přes úřední záznam ze dne 16.9.1948 s otcem žalobkyně o tom, že mu manželka sdělila, že na národní správě bývalého Vystěhovaleckého fondu zjistila, že o restituci nemovitostí bylo již zažádáno a o tom, že tuto skutečnost ještě ověří a výsledek sdělí a konečně přes skutkové zjištění o tom, že dne 30. května 1949 dědicové požádali o udělení souhlasu k uplatnění restitučního nároku.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení a skutkových zjištění, nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když co do přípustnosti vycházela ze svého návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněného před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé odmítla názor odvolacího soudu, že by mohla být oprávněnou osobou pouze ve vztahu k jedné ideální polovině nemovitosti a dále, že nebylo prokázáno uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb., protože bylo z hlediska skutkového třeba vycházet z přípisu státního notářství a dalších dokladů, obsažených ve spisu Okresního soudu v Kladně, sp.zn. D l799/93, navíc majících povahu veřejných listin, z hlediska právního pak vyslovila v návaznosti na svůj návrh na připuštění dovolání názor, že s pohledu zákona č. 87/1991 Sb. postačuje, aby návrh dle dekretu č. 5/1945 nebo zákona č. 128/1946 Sb. pouze existoval. Konečně dovodila naplnění i poslední podmínky dle §3 odst. 2 uvedeného zákona, totiž, že nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., když soukromí vlastníci byli tzv. třídní nepřátelé a uplatňovat nárok dle dekretu č. 5/1945 nebo zákona č. 128/1946 Sb. po únoru 1948 bylo možné jen při absenci pudu sebezáchovy, přestože lhůty běžely do 17.6.1949. Současně zdůraznila, že zákonodárce záměrně v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. volil formulaci, která umožňuje restituci i v těch případech, kdy nárok uplatněn nebyl. Závěrem požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, že bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem ( žalobkyní ) zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 ; §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. ) a že je v dané věci dle §239 odst. 2 o.s.ř přípustné za podmínky, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O věci zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, který měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí o projednávané věci, ale současně musí mí význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za takovou otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud otázku, zda ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. stačí pro naplnění znaku oprávněné osoby pouhá existence jejího nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo dle zákona č. 128/1946 Sb. či nikoliv.
Vzhledem ke shora dovozené přípustnosti dovolání žalobkyně přezkoumal Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek dle §243a odst. 1 věta první o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., vázané na dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení, je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávný právní předpis anebo v tom, že použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 13/45/).
Jak již bylo předesláno v dané věci, jde o interpretaci a aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., dle kterého oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních ujednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkových právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo v z důvodu rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25.únoru 1948 uspokojen z důvodu uvedených v §2 odst. 1 písm. c zákona . V tomto směru má dovolací soud za to, že při interpretaci a aplikaci §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. je třeba především vycházet z toho, že uvedené ustanovení neupravuje tzv. restituční tituly obsažené v §6, ale znaky oprávněných osob, a rovněž tak z toho, že v případě uvedených norem ( dekret č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb.) lhůty k uplatnění nároků spadaly až do období nesvobody (srov. §8 zák. č. 128/1946 Sb. a datum 17.6.1949 ) a konečně z toho, že nelze přičítat k tíži restituentů, že pro uplynutí takového časového odstupu jakým je 40ti leté období nesvobody obtížně prokazují rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví, jehož všechny druhy a formy vyjma socialistického společenského vlastnictví byly systematicky destruovány ( srov. zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu). Z těchto důvodů má dovolací soud za to, že pro naplnění znaku oprávněné osoby dle §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. stačí existence nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn.
Protože odvolací soud dospěl k jiným závěrům, Nejvyšší soud ČR zrušil dle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Konečně dle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR z úřední povinnosti posoudil, zda napadené rozhodnutí trpí vadami uvedenými v §237 o.s.ř. s tím, že v kladném případě je závěr o přípustnosti dovolání současně závěrem o jeho důvodnosti.
Dle ustanovení §237 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníkům řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Protože možnost jednat před soudem nelze redukovat na formální účast stran při jednání před soudem I. příp. II. stupně, a protože občanský soudní řád vychází vedle apelačního principu ze zásady dvouinstančnosti řízení, půjde o odnětí možnosti jednat před soudem také tam, kde se řízení v prvém stupni koncentrovalo jen na otázku, zda je vůbec žalobkyně ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou, zatímco v řízení před odvolacím soudem bylo konstatováno eventuelní oprávnění žalobkyně pouze k jedné polovině sporných nemovitostí. Jinými slovy o odnětí jednat před soudem jde i tam, kde účastník řízení byl právním názorem soudu druhého stupně postaven před hotovou věc, k němuž mu nebyla dána možnost vyjádřit se. Takovou „věcí\" byl v daném případě závěr odvolacího soudu o eventuelní oprávněnosti žalobkyně pouze k jedné polovině nemovitostí.
Pro soud prvního i odvolacího soudu je v tomto dalším řízení závazný právní názor dovolacího soud ( §243d odst.1 věta druhá o.s.ř. ).
Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí byl vyčerpán v rozhodnutí ve věci samé.
V dalším rozhodnutí soudu prvního stupně bude rozhodnuto i o dosavadních nákladech řízení odvolacího i dovolacího ( §243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.
V Brně dne 24. srpna 2000
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová