ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1746.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1746/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání H. I., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5.5.1999, sp.zn. 5 Co 971/96, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 984/95 ( žalobkyně H. I. proti Obci S., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5.5.1999, sp.zn. 5 Co 971/99, i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 22.1.1999, č.j. 5 C 984/95-136.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 31.10.1995 (v průběh řízení upravovanou ), aby žalovaným Obvodnímu bytovému podniku J. a Obci S. bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 515 (dříve čp. 83) s pozemkem parc. č. 78/1 (dříve parc. č. 78) ve S., okres J., zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu v J., a nahradit žalobkyni náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastník těchto nemovitostí A. A. byl za německé okupace postižen rasovou perzekucí, jeho majetek byl tzv. arizován ve prospěch bývalé Německé říše a po válce přešel tento majetek na československý stát. Podle názoru žalobkyně je ona oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., jež včas uplatnila výzvu k vydání nemovitostí, které přešly na stát způsobem uvedeným v §6 zákona č. 87/1991 Sb. a nyní jsou v držení žalovaných.
Ze strany žalovaných bylo namítáno, že nárok žalobkyně nebyl postačujícím způsobem doložen a k výzvě nebyla připojena ani plná moc advokátovi, který výzvu k vydání věcí za žalobkyni sepsal a podal ; bylo také upozorňováno na to, že na pozemku parc. č. 78/2 ve S., který je součástí původního pozemku parc. č. 78, je nově postavena dvojgaráž.
Soud prvního stupně konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a částečným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 19.3.1996, čj. 5 C 984/95-71, byl zamítnut žalobní návrh, aby Okresnímu bytovému podniku, státnímu podniku, J. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o vydání pozemku parc. č. 78 ve S., zapsaného na listu vlastnictví č. 470 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu v J., jakož i žalobní návrh na vydání této nemovitosti žalobkyni. Náhrada nákladů řízení žalovanému bytovému podniku vůči žalobkyni nebyla přiznána.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm c) zákona č. 87/1991 Sb., když prokázala, že je státní občankou České republiky a že včas uplatnila výzvu k vydání nemovitostí uvedených v její žalobě. Protože však na pozemku parc.č. 78/2 ve S. ( o výměře 34m2 ), který byl součástí původního pozemku parc. č. 78, je postavena garáž, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem ( na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby z 13.12.1974), měl soud prvního stupně za to, že není možné vyhovět žalobnímu návrhu žalobkyně, protože by to bylo v rozporu s ustanovením §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že žalovaný bytový podnik se náhrady nákladů řízení vzdal. V rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že o zbývající části žalobního návrhu žalobkyně, který směřuje proti žalované Obci S., bude rozhodnuto dalším rozsudkem po právní moci uváděného částečného rozsudku ( který pak nabyl právní moci 6.3.1998).
V dalším průběhu řízení konstatoval soud prvního stupně obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a vyžádal si zprávu a doklady o privatizaci od akciové společnosti T. J. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 22.1.1999, čj. 5 C 984/95-136, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalované obce S. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 515 ( dříve čp. 83) ve S. s pozemkem parc. č. 78/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu v J., jakož i žalobní návrh na vydání těchto nemovitostí do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 1.416,80 Kč.
V odůvodnění svého rozsudku z 22.1.1999 soud prvního stupně měl za to, že existovalo -li tu soudní rozhodnutí, vydané v době nesvobody ( tj. soudní rozhodnutí z 1.8.1941 o povolení exekuce nucenou dražbou majetku původního vlastníka A. A. k vymožení dluhů dvou věřitelů /spořitelen/, v níž došlo k vydražení těchto nemovitostí německou poštou za 14.000 marek ), bylo nutné, aby se původní vlastník, popřípadě jeho dědici, domohli vydání soudního rozhodnutí o zrušení zmíněného rozhodnutí soudu z doby nesvobody, ale jen v prekluzívní lhůtě do 17.6.1949, což se v daném případě nestalo. Potom tu tedy nastoupil nárok státu, opírající se o ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb., ale k tomuto postupu rovněž nedošlo. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že tu majetek, který patřil původně A. A., přešel na stát bez právního důvodu. Avšak soud prvního stupně pokládal za rozhodné, že ohledně rozhodnutí z roku 1941 nebylo po válce vysloveno jeho zrušení z důvodu rasové perzekuce. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně z 22.1.1999 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 5.5.1999, sp.zn. 5 Co 971/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žalovaná obec nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání " k otázce, zda právním nástupcům původního vlastníka vznikl nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., či zda byl vznik jejich nároku upraven až zákonem č. 128/1946 Sb. ( konkrétně ustanovením §2 tohoto zákona )".
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že pokládá za správný závěr soudu prvního stupně, že došlo-li po 1.9.1938 k majetkovému přechodu výrokem soudu, pak bylo nutné ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 128/1946 Sb., aby toto rozhodnutí, vydané v době nesvobody, bylo zrušeno nebo změněno. Pokud se tak nestalo, nebyl dovršen vznik nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. V daném případě bylo řízení o zrušení soudního výroku z roku 1941 pravomocně skončeno, a to tak, že návrh byl zamítnut. Nelze tu proto v daném případě hovořit o tom, že by nárok nebyl uspokojen, jak to má na zřeteli ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nedošlo k " zneplatnění soudního rozhodnutí", které bylo podkladem pro majetkový přechod. Podle názoru odvolacího soudu tu tento majetkový přechod nebyl přímo právním předpisem prohlášení za neplatný. Právní předchůdci žalobkyně, ani žalobkyně sama tedy neměli nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb.,ani jim takový nárok nevznikl podle zákona č. 128/1946 Sb.; není proto žalobkyně oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu je věcně správné i zamítnutí žalobního návrhu na vydání věcí, k němuž nebyl dán zákonný předpoklad ani podle ustanovení §126 občanského zákoníku , ani podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ; výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn vzhledem k tomu, že žalovaná obec se náhrady nákladů řízení vzdala.
Odvolací soud připustil dovolání k řešení otázky, " zda v tomto případě vznikl nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., či se jedná o případ podle ustanovení §2 zákona č. 128/1946 Sb. a zda vznik nároku je tu podmíněn zrušením či změnou soudního výroku, vydaného po 29.9.1938".
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 2.6.1999 a dovolání se strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Jindřichově Hradci 30.6.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelka zdůrazňovala, že se svým žalobním návrhem domáhala uložení povinnosti žalované obce uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, které byly původně ve vlastnictví jejího děda A. A., který byl pro svůj rasový původ perzekvován a zahynul ( stejně jako jeho manželka G. A.) v koncentračním táboře Terezín. Dovolatelka poukazovala na to, že majetek A. A. byl za německé okupace tzv. arizován. Vlastnické právo k nemovitostem, které mu patřily, bylo vloženo do pozemkových knih pro jiný subjekt na základě rozhodnutí německého soudu ( Amtsgericht Z.), a to pro bývalou Německou říši - Deutsche Reichspost. Po skončení německé okupace byl podán návrh dědiček po A. A. - jeho dcer O. H. a E. M. ( matky žalobkyně ) na zrušení rozhodnutí německého soudu z doby okupace, ale tento návrh byl zamítnut rozhodnutím bývalého Okresního soudu v Dačicích z 26.8.1950 a následně se nemovitostí zmocnil stát. Z uvedených skutečností dovolatelka dovozovala, že tu byl dán nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., který ve svém §1 prohlásil za neplatné jakékoli majetkové převody a jakákoli majetkově právní jednání z období po 29.9.1938, učiněný pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, což se nepochybně týkalo případů arizace židovského majetku, byť i proběhlo dražbou takového majetku ve prospěch bývalé Německé říše. Dovolatelka v této souvislosti poukazovala na to, že i v ustanovení §1 zákona č. 128/1946 Sb. se uvádí majetek, který "přešel na jiný subjekt z původního perzekvovaného vlastníka v době německé okupace". Není tedy na místě restriktivní výklad odvolacího soudu, že se dekret č. 5/1945 Sb. na přechody majetku vůbec nevztahoval. Tento výklad je také v rozporu s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poukazujícím na některé majetkové křivdy spáchané v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů. Že tento přechod vlastnického práva z rasově pronásledované fyzické osoby na bývalou Německou říši nebyl v soudním řízení, skončeném v roce 1950, prohlášen za neplatný, je třeba přičíst, podle názoru dovolatelky, poměrům po 25.2.1948, v nichž docházelo k destrukci práv soukromých vlastníků, takže tu nedošlo k uspokojení nároků dědiček po původním vlastníku A. A. z důvodu uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka vyslovovala i svůj názor, že v tomto občanském soudním řízení mohl obstát jak její žalobní návrh na uložení povinnosti žalované obce uzavřít s ní dohodu o vydání věcí, tak i její žalobní návrh na vydání věcí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb. / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že je proti němu přípustné dovolání, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud také správně uvedl v tomto výroku o přípustnosti dovolání, že jej vyslovil pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce a v čem tento význam spatřuje ( srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Dovolací soud se tedy i v daném případě zabýval přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu v rozsahu přípustného dovolání, vymezeném výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Vzhledem k dovolacímu důvodu,uplatněnému dovolatelkou, která měla za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 pím. d/ občanského soudního řádu v již citovaném znění ), bylo nutno v řízení o dovolání posoudit, zda odvolací soud aplikoval na posouzení jím zdůrazněné otázky existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle ustanovení §2 zákona č. 128/1946 Sb. správně ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. ( ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a zda si tato ustanovení také správně vyložil ( srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str 13 /45/ ).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ( ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ( tj. je státním občanem České republiky a její věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 téhož zákona ) a která v den přechodu věci na stát měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodu uvedených v §2 odst. 1 písm c) zákona č. 87/1991 Sb.
Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok oprávněné osoby týká, přešly na stát podle ustanovení §6 téhož zákona a že právě v době tohoto přechodu věci na stát měla oprávněná osoba na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona č. 87/1991 Sb. ( ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn. Uspokojení nároku ( §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) je nutno chápat jako faktické uspokojení, a to způsoby, které zákon č. 128/1946 Sb. znal a upravoval, tj. restituce vlastnických práv k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám nebo poskytnutí odpovídající náhrady. Jde tu o nárok oprávněných osob ( §3 odst. 2 nebo 4 zákona č. 87/1991 Sb.) přímo ze zákona.
Odvolací soud v daném případě správně ve svém rozhodnutí poukázal na to, že dekret č. 5/1945 Sb. v ustanovení §1 odst. 1 stanovil, že jakékoli majetkové převody a jakákoli majetkově právní jednání, ať už se týkaly majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud byly uzavřeny ( učiněny ) po 29.9.1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Odvolací soud se však navíc zabýval ještě dalšími dvěma otázkami, a to tím, zda tu lze ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. vztahovat i na přechody majetku a zda tu vzhledem k ustanovení §1 odst. 2 citovaného dekretu není rozhodný způsob uplatnění nároku plynoucích z ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., pokud byly uplatněny nebo byly uplatitelné podle zákona č. 128/1945 Sb., popřípadě podle jiných právních předpisů ( např. podle zákona č. 76/1946 Sb.).
Bylo již poukázáno na to, že v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ( ve znění zákona č. 116/1945 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn. Tuto okolnost však odvolací soud nepokládal za právně významnou a proto se podrobně zabýval otázkami způsobu uplatnění nároku oprávněnou osobou ( oprávněnými osobami ) podle uvedených předpisů a případně i podle dalších právních předpisů ( např. zákona č. 76/1946 Sb., dekretu č. 12/1945 Sb. ve znění zákona č. 72/1947 Sb.). Tento postup při právním posouzení věci však v podstatě výkladem rozšiřoval zákonné předpoklady nároku oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 2, popřípadě 4 zákona č. 87/1991 Sb., zatím co tato ustanovení pokládala za nutné zakotvit jako zákonný předpoklad nároku přiznávaného zákonem o mimosoudních rehabilitacích jen to, že oprávněná osoba měla na věc v době jejího přechodu na stát nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.
Z obsahu spisu bývalého německého soudu působícího v době okupace ve S. ( Amtsgericht Z.) sp.zn. E 201/41 jednoznačně vyplývá, že tu došlo k přechodu majetku na bývalou Německou říši ( a její Německou říšskou poštu /Deutche Reichspost /) za okolností dokumentujících jednoznačně rasovou perzekuci, kterou má výslovně na zřeteli ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ke konečnému řešení německého soudu v uváděné exekuční věci došlo usneseními z 31.3.1942 a z 24.4.1942 proti povinnému, označovanému ve spise jak " A. I. A.", přičemž v řízení vystupoval ( viz např. čl. 39 citovaného spisu ) nikoli A. A., ale jakýsi správce židovského domu A. ve S. ( "Verwalter des Judenhauses A., Z.").
Šlo tu tedy nepochybně o majetkové právní jednání, týkající se soukromého majetku, který je nutno přímo z ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. považovat za neplatné a tedy už dnem účinnosti citovaného dekretu měl původní vlastník (a po jeho smrtí v koncentračním táboře jeho právní nástupci ) nárok na tento majetek, k jehož přechodu na bývalou Německou říši došlo z důvodu rasové perzekuce ( srov. §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Uplatnění nároku na tento majetek po účinnosti dekretu č. 5/1945 Sb. již ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 nepředpokládá ( jak již shora na to poukázáno ) jako zákonný předpoklad nároku oprávněné osoby podle tohoto ustanovení.
Proto dovolací soud na rozdíl od právního závěru odvolacího soudu dospěl k odlišnému právnímu názoru k otázce obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu o připuštění dovolání a zaujímá jednoznačný závěr, že tu oprávněná osoba ( oprávněné osoby) měla nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. z důvodu neplatného majetkoprávního jednání, na základě něhož došlo k přechodu vlastnického práva z důvodu rasové perzekuce ( §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Již z tohoto důvodu bylo nutno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné ( ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. ); přikročil proto dovolací soud k jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 téhož právního předpisu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek ( §243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění ), se bude zabývat ještě bližším objasněním otázky způsobu přechodu věcí na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. (na něž odkazuje ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona ) a tím, zda a jak nárok oprávněné osoby ( oprávněných osob ) nebyl po 25.2. 1948 uspokojen z důvodu uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Přitom soud prvního stupně nepřehlédne obsah usnesení bývalého Okresního soudu v Dačicích z 26.8.1950, čj. E 163/49-29, v němž se soud tehdy, a to už v rozhodném období podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/191 Sb. ( 25.2.1948 až 1.1.1990), zabýval otázkou, zda, kdy a jakým způsobem přešel majetek původního vlastníka A. A. na stát, a v němž také nemohl být nárok právních nástupců A. A. v uvedené době uspokojen ( srov. k tomu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), a to např. i tím, že " přihlédl k šetření Sboru národní bezpečnosti ve S., dle něhož zůstavitel A. A. byl národností německé soukromě používal výhradně němčiny až to té doby, kdy byli Židé od Němců pronásledováni", což jsou důvody, které bude třeba posoudit nyní z hlediska ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího ( viz §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. února 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová