ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1750.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1750/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání A., a.s., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29.března 1999, sp.zn. 53 Co 582/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 28 C 347/94 (žalobce A., a.s., P. proti žalovanému JUDr. V. P., zastoupeného advokátem, o určení neplatnosti dohody o vydání věci a o určení neexistence vlastnictví žalovaného k nemovitosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 29.3.1999, sp.zn. 53 Co 582/98, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 14.5.1998, č.j. 28 C 347/94-79, a to ve výrocích, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobce o určení neplatnosti dohody a o vydání nemovitostí z 1.12.1992.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 24.10.1994, aby soud určil, že je neplatná dohoda o vydání věci, uzavřená 1.12.1992 právním předchůdcem žalobce (A., státní organizaci, P., G. 24) a žalovaným JUDr. V. P. ohledně domu čp.713 v P.-N. s pozemky parc.č.723 a č.724, zapsanými na listě vlastnictví č.217 pro katastrální území N., registrované bývalým Státním notářstvím pro Prahu 4. Neplatnost dohody spatřoval v tom, že nebyl dán zákonný důvod k vydání věci ze státního vlastnictví do vlastnictví žalovaného.Uvedené nemovitosti byly ve vlastnictví rodičů žalovaného, a na stát přešly podle ustanovení §1 bodu 3 dekretu č.108/1945 Sb.,o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondu národní obnovy. Jako důvod neplatnosti dohody z 1.12.1992 uváděl žalobce skutečnost, že se nevyvrátilo podezření, že se na rodiče žalovaného vztahovala ustanovení dekretu č.108/1945 Sb. s uvedením, že se na ně vztahuje zákon č.87/1991 Sb. a že tedy nebyl dán zákonný důvod k vydání věci ze státního vlastnictví do vlastnictví žalovaného, když oprávněná osoba neprokázala, že by k odnětí vlastnického práva došlo postupem uvedeným v §2 odst.1 písm.c)zákona č.87/1991 Sb. Původní vlastník J. P. byl totiž ve smyslu ustanovení §1 odst.1 bodu 3 dekretu č.108/1945 Sb. osobou, u niž byly splněny podmínky konfiskace majetku. Z trestního nálezu bývalého Ústředního národního výboru P. ze dne 12.2.1947, č.j. P/59-XIV vyplývá, že byl shledán vinným podle §1 odst.1 dekretu č.138/1945 Sb., protože v době okupace byl funkcionářem Českého svazu pro spolupráci s Němci( odvolání a stížnosti původního vlastníka byly Ministerstvem vnitra zamítnuty jako nedůvodné. Nebylo prokázáno, že by nedošlo k rozhodnutí příslušného Okresního národního výboru o splnění podmínek konfiskace a že by tedy jeho postup byl důsledkem perzekuce nebo postupem porušujícím uznávaná práva a svobody. Podle bodu 13 protokolu Nejvyššího kontrolního úřadu o kontrole provedené v žalující organizaci v době od 5.5.1994 - 31.8.1994, došlo k neoprávněnému vydání státního majetku žalovanému, čímž došlo ke škodě státu ve výši minimálně 20.000.000,-Kč.
Žalovaný navrhl, aby žaloba o neplatnost dohody o vydání věci i žaloba o určení vlastnictví žalobce byla zamítnuta. Namítal, že pokud důvod neplatnosti dohody o vydání spatřoval žalobce v tom, že nebylo prokázáno odnětí vlastnictví k nemovitostem postupem uvedeným v §2 odst.1 písm.c) zákona č.87/1991 Sb., uváděl, že při uplatnění nároku na vydání věci předložil také důkazy, jež dosvědčovaly, že jeho rodiče nebyly kolaboranty. Vydávající podnik prováděl sám další šetření a protože došlo k uzavření dohody o vydání věci. Žalovaný zdůrazňoval, že veřejný žalobce u bývalého mimořádného lidového soudu, zastavil tehdy trestní stíhání proti J. P., neboť neshledal důvody k jeho stíhaní ve smyslu dekretu prezidenta republiky č.16/1945 Sb. Pokud přesto došlo ke konfiskaci majetku otce žalovaného, bylo třeba tento postup posoudit jako křivdu a politickou perzekuci ve smyslu ustanovení §2 odst.1 písm.c) zákona č.87/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14.května 1998, č.j. 28 C 347/94-79, žalobu žalující akciové společnosti zamítl, a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2.185,-Kč.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že nebylo možné vyhovět určovací žalobě, k níž bylo za potřeby doložit zájem na požadovaném určení, ale žalobce se měl domáhat ochrany svého práva, a to žalobou o plnění vůči současnému vlastníku nemovitosti, přičemž by si soud řešil otázku neplatnosti dohody jako předběžnou otázku. Soud prvního stupně poukázal na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 15 C 211/92, z něhož zjistil, že řízení o žalobě o vydání nemovitosti mezi žalovaným JUDr. V. P. a vůči žalobci bylo zastaveno, když žalobce vzal svoji žalobu zpět, neboť žalovaný již není vlastníkem žalobcem požadovaných nemovitostí, neboť je už prodal.
K odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.5.1998, č.j. 28 C 347/94-79, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.března 1999, sp.zn. 53 Co 582/98, potvrdil rozsudek soudu o zamítnutí žaloby ve výroku o věci samé. Změnil výrok o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů částku 16.740,- Kč a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 3.150,-Kč a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Stejně jako soud prvního stupně poukázal na předpoklad úspěšnosti určovací žaloby podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. totiž naléhavý právní zájem na požadovaném určení a i předpoklad věcné legitimace účastníků řízení. Uváděl, že schází existence naléhavého právního zájmu, když uplatněný žalobní návrh nemůže vést k žalobcem požadovanému cíli ( jímž je navrácení v předešlý stav), protože rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu evidovaného v katastru nemovitosti není listinou, na níž by mohlo dojít k zápisu vlastnického práva záznamem do katastru nemovitosti. Dále odvolací soud uváděl, že není splněna také i věcná legitimace účastníků tohoto řízení. Není totiž pochyb, pokud jde o aktivní legitimaci žalobce, jako právního nástupce původního účastníka dohody o vydání věci na straně osoby povinné, avšak v případě pasivní legitimace, tj.věcné legitimace žalovaného v daném řízení, měl odvolací soud za to, že svědčí nynějšímu vlastníku nemovitostí, tedy osobě, která je zapsána v katastru nemovitosti jako vlastník, a nikoli žalovaný, který po vydání nemovitostí dohodou z 1.12.1992 je následně prodal. Proto soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl, a proto jeho rozsudek odvolací soud jako věcně správný ve věci samé potvrdil.
Odvolací soud zamítl také návrh žalující akciové společnosti na připuštění dovolání proti svému rozsudku, neboť žalobcem formulovanou právní otázku ( tj. existenci naléhavého právního zájmu v případě žaloby o určení neplatnosti dohody o vydání věci povinnou osobou osobě oprávněné a o určení neexistence vlastnického práva oprávněné osoby k datu registrace dohody v případě následných převodů vlastnického práva na další osoby) nepovažoval za otázku zásadního významu, judikaturou již řešenou.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19.května 1999 a dovolání došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 14.6.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000).
Dovolatel navrhoval zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukazoval na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. k navrhované právní otázce, kterou považoval za zásadní a z důvodu uvedeného v §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. ( tj. že spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítal, že určení neplatnosti dohody či vlastnictví k datu registrace je ve věci naléhavé, a to z důvodů nezbytnosti řádné evidence předání majetku. V případě několikerého smluvního převodu vlastnictví nemovitosti je rozhodující platnost či neplatnost prvního ze smluvních převodů, což znamená, že nikdo nemůže na jiného převést více než mu náleží. Určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva pak se může domáhat jen účastník smlouvy, případně jeho nástupce. Na určení neplatnosti má však zájem i ten účastník, který se nyní může domáhat vyklizení nemovitosti a určení aktuálního vlastnictví, přičemž nečinnost vlastníka nemovitosti, nezbavuje účastníka smlouvy o převodu vlastnictví odpovědnosti vůči původnímu vlastníku, státním orgánům, a také je tu dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti citovaného zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. zejména podle občanského soudního řádu ve znění před novelizaci zákonem č.30/2000 Sb).
Podle ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat (jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS č.181/95, uveřejněném pod č.19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolatel namítal v dovolání jako dovolací důvod nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř., které může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č.17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáha se určení podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o. s. ř.
Také ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu ( SEVT, Praha 1986, str.176) byl zaujat právní závěr, že naléhavý právní zájem o určení ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o. s. ř. je dán tehdy, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, ale i tehdy, jestliže by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejisté.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že v občanském soudním řízení o neplatnost dohody uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou o vydání věci musí být účastníky řízení všichni, kdo tuto dohodu uzavřeli (popřípadě jejích právní nástupci, a to ať jako žalobci nebo žalovaní).
Povinnost organizace ( nebo jiné povinné osoby) vůči oprávněné osobě (podle ustanovení §5 zákona č.403/1990 i ustanovení §5 zákona č.87/1991 Sb.) je právním předpisem označena jako "vydání věcí". Zároveň je uložena povinnost uzavřít mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou dohodu o vydání věci, která podléhá, pokud jde o nemovitost, vkladu do katastru nemovitosti ve smyslu ustanovení §2 zákona č.265/1992 Sb. ( srov. k tomu č.34/1993, str. 114-115/248-249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z citovaných právních závěru z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vycházel a nemohl tedy přisvědčit odlišnému závěru odvolacího soudu v otázce posouzení žaloby žalobce o uzavření neplatnosti dohody z 1.12.1992, uzavřené mezi organizací A. a žalovaným Dr. V. P. Jak vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod č.42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo tu možné uplatnit u soudu žalobu o neplatnost dohody uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou, pokud šlo o naléhavý právní zájem žalující akciové společnosti, byl tento naléhavý právní zájem na tomto požadovaném určení dostatečně doložen již tou skutečností, že při kontrole prováděné Nejvyšším kontrolním úřadem ČR byl tento vrcholný kontrolní orgán toho názoru, že vydání domu čp.713 v P., N. 7, dohodou z 1.12.1992 "se neopírá o žádný z důvodů které taxativně uvádí §6 odst.1 a 2 zákona č.87/1991 Sb.". Na objasnění této okolnosti, vytýkané uvedeným kontrolním orgánem měla tedy žalující akciová společnost naléhavý právní zájem.
Naproti tomu lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, pokud neshlédal tento naléhavý právní zájem na navrhovaném negativním určení, že žalovaný nebyl ke dni 1.12.1992 vlastníkem domu čp.713 v P.-N. s pozemky parc.č. 723 a 724. S odůvodněním zamítnutí tohoto žalobního návrhu odvolacím soudem se dovolací soud ztotožňuje.
Z uvedených důvodů přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř. ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) k zrušení rozsudku odvolacího soudu, a to ve výroku týkajícím se žaloby žalobce o určení, že dohoda z 1.12.1992 o vydání domu čp.713 a pozemku parc.č.723 a 724 je neplatná.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst.2 o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.), v němž bude soudu prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1, věta druhá, o.s.ř. v již citované znění) a v řízení rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacích a dovolacích ( §243d odst.1, věta třetí, o.s.ř. v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová