ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1782.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1782/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. H,, proti žalovanému Městu B. n. L. – S. B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp.zn. 6 C 262/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.10.2001, čj. 21 Co 245/2001-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 14.12.2000, čj. 6 C 262/97-27, a byl zamítnut návrh žalobkyně na připuštění dovolání. Oba soudy dospěly k závěru, že návrhu žalobkyně, aby bylo určeno, že je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území B. n. L., nelze vyhovět. Uvedené pozemky byly původně ve vlastnictví V. S., jemuž byly odňaty v důsledku výroku o propadnutí jmění v trestním řízení, a dne 31.3.1964 bylo vloženo vlastnické právo pro čs. stát – ONV P. V. S. zemřel 15.6.1969 se zanecháním závět, podle níž se stali dědici jeho majetku rovným dílem R. S., J. S., A. H., a matka žalobkyně F. V. Řízení o návrhu žalobkyně na vydání nemovitostí podle zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \" zákon o půdě\"), skončilo rozhodnutím správního orgánu, že dohoda o vydání předmětných nemovitostí navrhovatelce se neschvaluje, protože navrhovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě. Soudy neshledaly žalobkyni aktivně věcně legitimovanou ve sporu o určení vlastnictví k uvedeným pozemkům. Své právo totiž dovozuje ze závěti, kterou měla její matka dědit majetek V. S., ten však ke dni své smrti tento majetek nevlastnil a majetek tedy nemohl být proto předmětem dědictví. I když byl V. S. rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, a trest propadnutí majetku byl zrušen, mohly být nároky k takovému majetku uplatněny jen podle zvláštního předpisu, v daném případě podle zákona o půdě. Odvolací soud se zabýval konkurencí obecného předpisu, tj. občanského zákoníku, a zvláštního předpisu, tj. zákona o půdě, a uzavřel, že právní úprava ve zvláštním předpisu má při odstraňovaní majetkových křivd z let 1948-1989 přednost.
Dovolatelka dovodila přípustnost svého dovolání z §237 odst. 1 písm.c) OSŘ (zřejmě ve znění platném od 1.1.2001) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud podle ní věc nesprávně posoudil, protože v případě, kdy původní výrok trestního soudu byl zrušen, pohlíží se na plně rehabilitovaného původního vlastníka, jako by k propadnutí majetku vůbec nedošlo. Důvod naléhavého právního zájmu spatřuje v přednosti předpisu obecného, tedy občanského zákoníku, a tedy v dědické posloupnosti při dědění majetku ve prospěch žalobkyně. Je toho názoru, že \"u soudně rehabilitovaných občanů nemůže jít o formu zmírnění některých majetkových křivd, ale o jejich plné, zvláštním zákonem neomezené právo, pokud jde o nakládání s vlastním majetkem a zvláštním zákonem neomezené dědické právo, které z hlediska posloupnosti jejich dědiců určuje obecný předpis – občanský zákoník\". Poukazuje na to, že pokud se na rehabilitovaného pohlíží, jako by nebyl odsouzen, nemůže v právním státě dojít ani k omezení práv jeho dědiců, jakož i na zásluhy, které žalobkyně projevila ve vztahů k původnímu vlastníkovi, o nějž pečovala a až do jeho smrti mu pomáhala. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen \"OSŘ\").
Poté, kdy bylo včasné dovolání doplněno advokátkou, jež byla žalobkyni ustanovena soudem k zastupování pro dovolací řízení, splňuje náležitosti uvedené v §241 OSŘ. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 OSŘ nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelkou uplatňovány. Napadeným rozsudkem byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Za situace, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání učiněnému v průběhu odvolacího řízení, by proto bylo dovolání přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam( §239 odst. 2 OSŘ).
K takovému závěru dovolací soud nedospěl. Zastává sice názor, že vlastníkovi nelze bránit v uplatnění vlastnických práv i při existenci zvláštních, restitučních předpisů, pokud na stát nebo právnickou osobu nepřešlo v minulosti vlastnické právo k nemovitosti, to se však netýká daného případu, kdy k přechodu vlastnictví nesporně došlo, a kdy náprava křivd je možná jen na základě zvláštního předpisu, tedy zákona o půdě. Žalobkyně dovozuje, že vlastnické právo V. S. k předmětným pozemkům bylo dodatečně obnoveno v důsledku zrušení trestu propadnutí majetku, takže po jeho smrti přešlo na dědice, a restituční předpisy na ně nelze vztahovat. Touto otázkou, tj. konkurencí zákona č. 119/1990 Sb., soudních rehabilitacích a zákonů restitučních, se však opakovaně zabývaly nejen obecné soudy, ale i Ústavní soud České republiky, např. v usnesení z 20.1.1998, sp.zn. Pl. ÚS 6/97 nebo v nálezu ze dne 29.10,1997, sp. zn. I ÚS 67/97. V něm vyslovil, že i když zákon o soudní rehabilitaci v §2 odst. 1 stanovil, že trestní rozsudky se zrušují k datu, kdy byly vydány, a došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tedy neztratil vlastnictví, pak ustanovení §23 odst. 2 téhož zákona nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve samostatný zákon měl stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak bude náhrada provedena.Zvláštní zákon pak řešil řadu souvisejících otázek, např. lhůtu pro uplatnění nároku, jejíž nedodržení bylo sankcionováno ztrátou nároku. Ne každému původnímu vlastníkovi také zákon přiznal postavení oprávněné osoby. Ústavní soud též poukázal na to, že i Evropská komise pro lidská práva ve svých rozhodnutích akceptovala, že státy mají právo stanovit vlastní podmínky pro zákonnou restituci majetku.
Protože tedy právní problematika, kterou dovolatelka považuje za zásadní právní otázku, byla již dostatečně řešena obecnými soudy i soudem ústavním, a to v souladu s právními závěry odvolacího soudu, neshledal dovolací soud jeho rozhodnutí za zásadně právně významné a dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst., 4, §218 odst.1 písm. c) OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho že žalovanému, který by měl nárok na jejich náhradu podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2003
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu