ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.180.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 180/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. Č.R., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O. s. K., Z. P., a. s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 146/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 19 Co 420/2006-254, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž prvoinstanční soud zamítl žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem identifikovaných ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Právní předchůdkyně žalované Z. O.S.P.Z.V při ZZN P., a. s. K. byla jakožto organizační jednotka žalobce zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí. Členská schůze Z.O. O.S.P.Z.V. při ZZN P., a. s. Kolín dne 18. 3. 2003 rozhodla o svém zániku dnem 19. 3. 2003 a o své transformaci do jiné základní odborové organizace v rámci jiného svazu, a to Z.O. O.S. K.O.V.O. při ZZN P., a. s. K. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem je v současnosti (v době rozhodování odvolacího soudu) zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch žalované, jakožto organizační jednotky Odborového svazu K. Způsob zániku Z.O. O.S.P.Z.V. při ZZN P., a. s. K. zvolený na členské schůzi dne 18. 3. 2003 byl posouzen jako zánik jednotky bez transformace, neboť uvedená organizační jednotka byla rozhodnutím schůze zrušena a její členové založili novou jednotku registrovanou u jiného svazu. Majetek zaniknuvší organizace tedy podle platných stanov (čl. 12 odst. 3) přešel na žalobce jako jejího právního nástupce, který se tak stal výlučným vlastníkem sporných nemovitostí. Postavení organizačních jednotek včetně jejich subjektivity se zřetelem k §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 83/1990 Sb.) upravují stanovy odborového svazu, jež jsou jak pro žalobce jako odborový svaz, tak i pro jeho organizační složky závazné. To vyplývá i z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 195/1998 ze dne 25. 8. 1998. Pouze stanovy tak upravují vnitřní strukturu a postavení jednotlivých jednotek včetně jejich právní subjektivity. Totéž platí i pro zásady hospodaření sdružení (svazu), které se rovněž stávají závaznými nejen pro sdružení, ale i pro každou organizační jednotku sdružení. Transformace základní organizace do jiné organizace mimo rámec a strukturu sdružení (svazu) podle stanov žalobce pojmově možná nebyla. Odvolací soud se však zcela neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při zániku základní odborové organizace bez transformace nebylo třeba provést likvidaci, neboť došlo k zániku s právním nástupcem. Podle stanov sice při zrušení organizace (organizační jednotky) odborového svazu přechází zásadně majetek na odborový svaz, což znamená, že vlastníkem majetku se stává žalobce (čl. 22 odst. 2 stanov), avšak až po vypořádání závazků a pohledávek zrušené organizace (čl. 36 odst. 5 stanov). Tato likvidace provedena byla, jak již zjistil soud prvního stupně z listinných důkazů jím provedených. Byly tedy splněny podmínky vypořádání majetku provedením likvidace, a to zcela v souladu se stanovami svazu, takže majetek přešel na žalobce a základní organizace zanikla. Pokud žalovaná namítá, že fakticky byla zbavena vlastnického práva formou vyvlastnění a odvolává se na potřebu souladu stanov s Listinou základních práv a svobod, pak přehlíží, že zákon č. 83/1990 Sb. přiznává každému členu sdružení právo na soudní ochranu, považuje-li člen rozhodnutí některého z jeho orgánů za nezákonné či odporující stanovám. Pokud tato možnost není členy či základní organizací využita, nelze dodatečně otázku vypořádání vlastnického práva mezi svazem a její organizační jednotkou otevírat. To odpovídá i závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006, ze dne 8. 11. 2006. Žalovanou uváděný nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 90/06 ze dne 12. 12. 2006, na daný případ nedopadá. Nicméně i z něj naopak vyplývá, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat a na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, případně jiným vnitřním předpisem. Pokud toto právo využito není, je případný následný přezkum limitován a může se koncentrovat pouze na posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání ze dne 16. 7. 2007, doplněné podáním ze dne 1. 8. 2007, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zásadně právně významné. Žalovaná v řízení prostřednictvím konkrétních listin dokazovala, že předmětné nemovitosti nepřetržitě vlastnila. Usnesení mimořádného všeodborového sjezdu ze dne 2. 3. 1990 o ukončení existence ROH jasně definovalo, který majetek přechází do vlastnictví odborových organizací a na odborové svazy bez ohledu na to, ve kterém odborovém svazu byly základní odborové organizace evidovány. Není pravdou, že odborové organizace nabývaly majetek v roce 1990 na základě členství v určitém odborovém svazu, jak tvrdí odvolací soud. Příslušnost členství v odborovém svazu není nabývací titul ke vzniku vlastnického práva. Původní stanovy žalobce přijaté v roce 1990 v článku 37 jasně stanovily, že majetek základních organizací je v jejich vlastnictví a že základní organizace s tímto majetkem hospodaří dle zásad schválených členskou schůzí a jejich právní subjektivita nebyla nijak zpochybňována. Výkon práva sdružovacího pak nemůže být v rozporu s ústavním pořádkem ani zákony České republiky. Vznik, změna a zánik vlastnického práva je jednoznačně upraven v občanském zákoníku. Změna stanov nemůže mít za následek ztrátu vlastnického práva, ať už je úprava stanov jakákoliv, neboť by se jednalo o vyvlastnění, které je možné jen výjimečně a za podmínek stanovených zákonem. Žalovaná se tedy zcela legitimně rozhodla, že přestane být organizační jednotkou žalobce a na základě rozhodnutí členské schůze ze dne 18. 3. 2003 se v souladu se Stanovami žalobce (čl. 12 odst. 3) rozhodla, že zaniká a transformuje se do jiné odborové organizace. Tato odborová organizace se stala nástupnickou organizací a dnem 19. 3. 2003 přebrala veškerý majetek zanikající organizace. Evidencí v odborovém svazu K. její osobní substrát zůstal zachován. Stanovy žalobce nezakazují, aby organizační jednotka přešla do jiného odborového svazu. Interpretace soudů, že transformace je možná pouze v rámci stanov žalobce, je v rozporu s čl. 12 odst. 3 stanov žalobce, podle kterého při zániku základní či územní organizace může členská schůze odsouhlasit její přechod (transformaci) do jiné odborové organizace a při zániku odborové organizace bez transformace přechází tento majetek na odborový svaz. Z tohoto ustanovení nevyplývá, že by přechod (transformace) základní nebo územní organizace byl možný pouze do jiné organizační jednotky v rámci žalobce. Za organizační jednotky stanovy určují základní organizace a územní organizace (čl. 11 odst. 1). V článku 12 odst. 3 stanovy však hovoří o odborových organizacích, nikoliv o organizačních jednotkách nebo o základních či územních organizacích. Stanovy tedy nesporně umožňují přechod – transformaci – základní nebo územní organizace i do jiných odborových organizací, než organizačních jednotek žalobce. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k jinému závěru, zasáhly tak do práva svobodně se sdružovat ve smyslu čl. 20 odst. 1 i ve smyslu čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v návaznosti na to i do práva vlastnit majetek. Žalovaná nemohla využít postupu dle ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., a to z toho důvodu, že jí žalobce nikdy nedoručil, v jakém rozsahu mohou jeho organizační jednotky nabývat práv a zavazovat se. Vzhledem k výše uvedenému žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že tvrzení uvedená žalovanou v dovolání pokládá za účelová a zkreslující danou skutečnost. Odborové organizace v roce 1990 nabývaly majetek na základě členství v určitém odborovém svazu, který byl evidován u Ministerstva vnitra ČR nebo na základě samostatné evidence na tomto ministerstvu, přičemž nikdy jim nesvědčilo vlastnické právo k nemovitostem, neboť měly pouze právo s nimi hospodařit. Vlastnické právo na ně přešlo až po roce 1990, ale opět pouze omezeně. Veškeré nakládání s majetkem musel odsouhlasit odborový svaz jako právnická osoba s tím, že podle stanov při ukončení členství tento majetek přechází zpět na odborový svaz, což bylo také obsahem listiny o přechodu vlastnického práva, se níž musela organizace souhlasit. Bez tohoto souhlasu by jí nikdy majetek nebyl převeden. Žalovaná též nikdy nenapadla rozpor stanov s platnými právními předpisy. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání v celém rozsahu zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Podle ust. §236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání však obsahuje pouze takové námitky, jimiž se Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích již zabýval, přičemž závěry soudu odvolacího jsou s těmito rozhodnutími v souladu. Jedná se zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8/2002, pod poř. č. 142 či o rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006, v nichž je uvedeno, že zákon č. 83/1990 Sb. neupravuje způsob vzniku nového občanského sdružení na personální či majetkové základně, již představuje dosavadní organizační jednotka sdružení stávajícího a dále, že členům původního sdružení (organizační jednotky) nic nebrání z dosavadního sdružení vystoupit a majetkové vztahy mezi nimi a původním sdružením upravit dohodou, přičemž jen stanovy původního sdružení mohou tyto otázky regulovat, zejména pak úpravou samotného majetkového vypořádání.
V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud též poukázal na závaznost stanov občanských sdružení obecně s tím, že stanovy upravují otázky, které jsou zákonem pro takovou úpravu předurčeny a že nemají povahu soukromé listiny, nýbrž jsou závazným dokumentem. Tytéž závěry ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. srpna 1998, sp. zn. III. ÚS 195/1998. Z ustanovení §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., jež stanoví, že k návrhu na registraci sdružení se připojí stanovy ve dvojím vyhotovení, v nichž musí být uvedeny mimo jiné ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení jednotlivých složek této struktury včetně jejich právní subjektivity. Totéž vyplývá i pro úpravu zásad hospodaření z ustanovení §6 odst. 2 písm. f) citovaného zákona.
Co se týče námitky dovolatelky ohledně faktického vyvlastnění sporných nemovitostí, pak přehlíží, že zákon č. 83/1990 Sb. přiznává každému členu občanského sdružení (odborů) právo na soudní ochranu, považuje-li tento člen rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám. Za této situace se mohli členové žalované v zákonných lhůtách domáhat soudního určení, zda bylo rozhodnutí – v daném případě změna stanov v otázce vlastnictví majetku mající doposud svědčit jednotlivým základním organizacím – v souladu se zákonem (stanovami) či nikoliv. Pokud ze strany žalované, resp. její členské základny, nebyla tato možnost využita, nelze dodatečně otázku vypořádání vlastnického práva mezi Odborovým svazem a jeho vystoupivší organizační jednotkou touto cestou jakkoliv otevírat (viz výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006).
Konečně pak dovolatelka zpochybňuje závěry soudů obou stupňů co do posouzení způsobu zániku Základní organizace Odborového svazu O.S.P.Z.V. – A.S.O. Č.R. při ZZN P., a. s. s tím, že soudy dospěly k závěru, že tato organizační složka zanikla bez transformace, zatímco dovolatelka se domnívá, že zanikla transformací do jiné odborové organizace. Taková otázka však nemá charakter zásadního právního významu, neboť se dotýká toliko právní sféry určitého (konkrétního) subjektu a její řešení nemá přesah do jiných před soudy České republiky řešených sporů. Navíc by se v daném případě jednalo o posouzení otázky skutkové povahy, přičemž dovolací soud by musel posoudit, zda skutkové zjištění, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází, má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To mu však zákon neumožňuje, jestliže jde o dovolání, jeho přípustnost lze založit pouze dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu