ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.181.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 181/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) J. R., a b) MUDr. J. R., proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 693.510,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 16/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2007, č. j. 20 Co 381/2007 – 189, ve znění opravných usnesení ze dne 10. 12. 2007, č. j. 20 Co 381/2007 – 195, a ze dne 17. 1. 2008, č. j. 20 Co 381/2007 – 206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 24 C 16/2004 – 131, rozhodl soud prvního stupně tak, že žalovanému (v předchozím řízení první žalovaný) uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 132.952,50 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), druhé žalované (České republice – Ministerstvu dopravy) uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 213.802,50 Kč s příslušenstvím, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), zamítl žalobu v té části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 33.360,50 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení (výroky IV. a V.).
Odvolací soud k odvolání všech účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích, v nichž soud prvního stupně rozhodl o věci samé (výrok I.), změnil toliko výroky o náhradách nákladů řízení mezi účastníky řízení i vůči státu (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.).
Poté, co zopakoval některé důkazy, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si opatřil dostatečný skutkový základ a věc též zásadně správně právně posoudil. Žalovaní nepopřeli samotné zjištění, že na pozemcích ve čtvrtinovém spoluvlastnictví žalobců se nacházejí silnice I. třídy ve vlastnictví druhé žalované a silnice II. třídy a místní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Nárok žalobců vychází z protiprávního stavu zastavění pozemků těmito komunikacemi, a je proto, co se pozemků přímo zastavěných týká, nepochybně nárokem na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 1 a 2 ve spojení s §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Takto je třeba posoudit i nárok vztahující se k pozemkům přímo nezastavěným, avšak nacházejícím se uvnitř křižovatek zmíněných pozemních komunikací. Takto obestavěné pozemky zjevně nemohou, bez ohledu na to, zda je na ně z komunikací přístup, žalobcům přinést užitek (odhlédne-li se od doporučení prvního žalovaného, aby na nich postavili „billboardy“). Tyto pozemky, třebaže nejsou zastavěny silnicemi, tvoří s nimi jeden celek a jejich provozu nepochybně také, byť zprostředkovaně, slouží. Je proto opodstatněn požadavek, aby i za využití těchto pozemků zaplatili žalovaní žalobcům náhradu. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného o možné pasivní legitimaci městské části P. – S., neboť městské části města P. nejsou obcemi ve smyslu §§1 a 2 zákona č. 128/2000 Sb. Stejně tak bylo třeba odmítnout námitku promlčení části nároku žalobců. Nárok za pozemek parc. č. 1705/4 žalobci v žalobě podané dne 26. 1. 2004 uplatnitli a okolnost, že pozemek parc. č. 1798/114 v žalobě nesprávně označili jako parc. č. 1798/38, je nevýznamná. Žalobci taktéž jednoznačně prokázali své vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1775/60, 1775/61, 1775/63 a 1775/65, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 18 D 809/2002-78, a výpisem z katastru nemovitostí ze dne 27. 6. 2003. Námitka rozporu žalobní žádosti žalobců s dobrými mravy je zjevně nepřípadná, což platí i ve vztahu k argumentaci, že pozemky žalobců byly stavbou komunikací zhodnoceny. Toto zhodnocení nepřináší žalobcům žádný užitek, naopak brání využití pozemků. Pro uplatněný nárok není rozhodné, za jakou cenu mohou žalobci pozemky případně prodat.
Tento rozsudek napadl dovoláním pouze žalovaný, a to v plném rozsahu. Jeho přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, jež je založeno na nesprávném právním posouzení věci a které bylo vydáno v řízení postiženém vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný předně nesouhlasí s posouzením vzniku bezdůvodného obohacení užíváním obestavěného prostoru a nezastavěných pozemků, neboť soudy obou stupňů neuvedly, v čem spočívá jeho majetkový prospěch na úkor žalobců, kdy tyto pozemky žalovaný vůbec nevyužívá, nemá z nich žádný finanční prospěch a nebrání ani žalobcům v přístupu na tyto pozemky za účelem jejich využití. Bezdůvodné obohacení není dáno v případě, kdy jedna strana nemůže věc užívat a nepřináší jí užitek, pokud současně nedochází k tomu, že tento užitek (majetkový prospěch) vzniká jiné straně. Odvolací soud nevzal v úvahu, že nezastavěné pozemky jsou značného rozsahu a že §11 a násl. zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, uvádí, co tvoří silniční pozemek, a co je tedy nezbytně nutné k provozu komunikací a co tvoří součásti a příslušenství komunikací. Skutečnost, že žalobci jeden nezastavěný pozemek v roce 2006 prodali, svědčí o tom, že bezdůvodné obohacení zde nemohlo být dáno ani v předchozích letech. Žalovaný pak nesouhlasí ani s tím, že námitka o jiném rozsahu zastavěnosti, než k jaké dospěl znalec Ing. V., není na místě. Je též nesprávný závěr odvolacího soudu, že výrok dědického rozhodnutí je pro soud závazný, a ten z něj musí vycházet. Rozpor s dobrými mravy žalovaný spatřuje v tom, že právní předchůdkyně žalobců uzavřela v letech 1982 a 1987 dvě kupní smlouvy, na jejichž základě prodala část předmětných pozemků za cenu dle tehdy platných předpisů, a následně uplatnila i restituční nároky, a to nikoliv na vydání pozemků, ale na náhradu. Je pravdou, že kupní smlouvy nebyly zapsány ani v tehdejší evidenci nemovitostí, ani v katastru nemovitostí, nicméně je třeba zohlednit, že přáním obou stran bylo kupní smlouvy uzavřít a že již byly zaplaceny i kupní ceny. I v tom je možno shledat rozpor s dobrými mravy. Pro tento závěr je důležitá i skutečnost, že pozemky byly stavbou komunikací zhodnoceny. Žalovaný se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení není namístě, neboť žalobci se náhrady za užívání pozemku p. č. 1705/4 nedomáhali v žalobě, tento pozemek se z jejich strany objevuje až v podání ze dne 1. 12. 2006. Konečně žalovaný namítá, že pasivně věcně legitimovaným subjektem v daném řízení by měla být městská část P. – S., když tato městská část má pozemky zastavěné místními komunikacemi v užívání. Žalovaný poté doplnil své dovolání podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2009, v němž zejména poukazuje na to, že Městský soud v Praze rozhodl v obdobných sporech mezi dovolatelem a žalobci jinak, než jak tomu bylo v napadeném rozsudku, a pro daný spor zásadní právní otázky posoudil odlišně. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud však dospěl k závěru, že žalovaný nebyl subjektivně legitimován k podání dovolání proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v Soudní judikatuře pod SJ 28/98, číslo sešitu 3). Žalovaný tedy není subjektivně legitimován k podání dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto ohledně nároku žalobců vůči původně druhé žalované.
Dovolání pak není objektivně přípustné v tom rozsahu, v němž směřuje proti výrokům napadeného rozhodnutí, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání tak bylo možno zvažovat jen v souvislosti s potvrzením výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Výše uvedené podmínky však předmětné dovolání ve spojení s napadeným rozsudkem nesplňuje, neboť ve světle dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal pochybení na straně odvolacího soudu při aplikaci a interpretaci hmotného práva. Dovolací soud nepovažoval postup odvolacího soudu za rozporný s procesními ustanoveními, ani s dosavadní judikaturou. Všechny pro rozhodnutí ve věci zásadní právní otázky byly nadto v judikatuře Nejvyššího soudu v obecné rovině řešeny, přičemž specifické okolnosti daného případu nemohou vytvořit dostatečný základ pro připuštění dovolání z důvodu jeho zásadní právní významnosti.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkami dovolatele ohledně požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěných částí jejich pozemků. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení jakožto závazkového právního vztahu je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila. Obohacení přitom nemusí spočívat jen ve zvětšení aktiv obohaceného, ale i v nezvětšení pasiv, ačkoliv k tomu mělo dojít (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1325).
V daném případě tedy není pochyb o tom, že jestliže žalovaný je vlastníkem pozemní komunikace postavené na pozemcích žalobců, k jejichž užívání nemá žádný právní titul, jedná se o užívání věci bez právního důvodu, což je jedna ze skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.). Obohacení pak spočívá v tom, že žalovaný užívá věc ve vlastnictví žalobců, čímž nepochybně získává majetkový prospěch, a je nerozhodné, zda ve svém vlastním či veřejném zájmu.
Co se týče nezastavěných částí pozemků, dovolací soud upozorňuje na to, že zde je třeba přihlížet k individuálním okolnostem konkrétního případu, neboť bezdůvodné obohacení může v zásadě vznikat jen v tom rozsahu, v jakém obohacený dotčenou nemovitost (pozemek) bez právního důvodu užívá. V souzeném sporu se jedná o takovou nezastavěnou část pozemku, jež tvoří vnitřní díl křižovatek pozemních komunikací. Z pohledu výše uvedených obecných závěrů o bezdůvodném obohacení nelze přisvědčit žalovanému, že ohledně této části pozemku nevzniká bezdůvodné obohacení. Nejedná se totiž jen o to, zda-li je tento díl pozemku zastavěn pozemní komunikací či nikoliv, nýbrž i o to, zda jej lze považovat za část nezbytnou k její konstrukci a následnému provozu. V daném případě je zcela zřejmé, že pozemky tvořící vnitřní část křižovatek jsou jejich nezbytnou součástí, neboť bez existence těchto pozemků by bylo vystavění a následný provoz křižovatky (včetně její údržby) jen těžko přestavitelné. Důležitou roli hraje i to, že pozemek tvořící vnitřní součást křižovatky je pro žalobce téměř nevyužitelný, a to i z důvodu bezpečnostního, kterak zdůraznil soud odvolací. Tomuto názoru přitakal ostatně i Městský soud v Praze v usnesení, na něž žalovaný ve svém dovolání poukazoval (usnesení ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 480/2008 – 138), přičemž argumentace k této otázce obsažená v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, č. j. 25 Co 179/2008 – 86, postrádá bližšího zdůvodnění a nelze pominout, že byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí nad rámec důvodu, pro který bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno. Není možné ani opomenout, že umístění jakéhokoliv zařízení či stavby na takovém pozemku (včetně zmiňovaného reklamního poutače) bude nepochybně podléhat schválení příslušných správních úřadů a že každé takové zařízení bude posuzováno z hlediska vlivu na plynulost a bezpečnost provozu na dané komunikaci.
Je tedy možné konstatovat, že ačkoliv z hlediska stavebně technického či z pohledu veřejnoprávních předpisů (např. zákona č. 13/1997 Sb.) nemusí být pozemek uvnitř křižovatky považován za součást pozemní komunikace, je bezesporu pozemkem se stavbou a provozem křižovatky souvisejícím.
Námitky dovolatele zpochybňující vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem nelze považovat za zásadně právně významné. Navíc, odvolací soud v napadeném rozhodnutí jasně specifikoval, z jakých důkazních prostředků dovodil, že žalobci jsou vlastníky těchto nemovitostí. Pokud dovolatel tento závěr zpochybňuje, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž za daných procesních okolností nemůže dovolací soud přihlížet.
Ve vztahu k námitce žalovaného ohledně rozporu žalobní žádosti s dobrými mravy v souvislosti s kupními smlouvami z roku 1982 a 1987 uzavřenými právní předchůdkyní žalobců se jeví jako zásadní závěr odvolacího soudu, že ani jedna z těchto smluv se netýkala pozemků či jejich částí, jež jsou předmětem tohoto řízení. Tento právní závěr přitom žalovaný ve svém dovolání nezpochybňuje.
Dovolací soud nemůže přiznat zásadní právní význam ani námitce, že pozemky žalobců byly stavbou pozemních komunikací zhodnoceny, a že jejich žalobní žádost je i z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud je toho názoru, že pozemky nacházející se pod pozemními komunikacemi či pozemky s těmito komunikacemi související byly naopak touto stavbou znehodnoceny, když vlastníkem těchto komunikací je ze zákona žalovaný a žalobci nemají k těmto pozemkům přístup a nemohou je užívat. I kdyby byly stavby pozemních komunikací odstraněny, bylo by využití těchto pozemků velmi problematické. Žalovaný tak nemůže argumentovat, že stavbou pozemní komunikace zhodnotil další pozemky žalobců či jejich části.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s argumentací žalovaného ohledně promlčení části nároku žalobců, neboť pozemek parc. č. 1705/4 byl zcela zřetelně zanesen již v žalobě (viz č. l. 3) a z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že pozemek parc. č. 1798/114 byl v žalobě toliko nesprávně (z důvodu přečíslování) označen jako pozemek 1798/38. Daná otázka navíc nemůže mít ambici stát se zásadně právně významnou, neboť je podstatná jen a pouze pro daný případ, a postrádá tedy nezbytný judikatorní přesah.
Námitka týkající se jiného rozsahu zastavěnosti pozemků, než jak bylo uvedeno ve znaleckém posudku, pak byla odvolacím soudem odmítnuta především z toho důvodu, že nebyla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně. V řízení odvolacím k ní pak nemohlo být ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. přihlédnuto.
Konečně ani argumentace ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného neukazuje na zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí. Žaloba v souzeném sporu směřuje na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v užívání pozemků bez právního důvodu, a to tím, že na těchto pozemcích jsou postaveny pozemní komunikace. Pasivně legitimovaným subjektem tak musí být v tomto případě vlastník dotčených pozemních komunikací, nikoliv uživatel pozemků, kterak namítá žalovaný. Je nadto zcela zřetelné, že vlastníkem silnice II. třídy je žalovaný jakožto kraj, což vyplývá z §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a z čl. 1 bodu 1 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. V případě místní komunikace pak žalovaný nezpochybňuje, že by byl jejím vlastníkem.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) i c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu