ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1818.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1818/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 207/99 (žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. M. P., zastoupenému advokátkou, 2. L. H. a 3. S. O., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 28. 4. 1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 297 a jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 1088 a parc. č. 1089, zapsaných na listu vlastnictví č. 209 katastru nemovitostí pro Město B. a katastrální území S., vedeného u Katastrálního úřadu B. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu v trestním řízení soudním, jež bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 191/70; žalobkyně byla pak rehabilitována usnesením Městského soudu v Brně ze 7. 8. 1990, sp. zn. 3 Rt 110/90. Uvedené nemovitosti byly převedeny kupní smlouvou a dohodou o osobním užívání pozemků, uzavřenou 27. 6. 1973, Obvodním národním výborem B. na nabyvatele F. B. a J. B., kteří je pak převedli na svou dceru H. P., jež však 19. 1. 1994 zemřela, a tyto nemovitosti připadly děděním do spoluvlastnictví žalovaných. Žalobkyně vyzvala dne 27. 3. 1995 o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že k převodu nemovitostí ze strany státu na nabyvatele F. B. a J. B. došlo v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez protiprávního zvýhodnění. Od manželů B. získala dům čp. 297 a pozemky parc. č. 1088 a parc. č. 1089 ve S. jejich dcera H. P. děděním (jednou polovinou po otci F. B., zemřelém 27. 6. 1974) a darovací smlouvou z 13. 10. 1978 jednou polovinou od své matky J. B.). Po smrti H. P., zemřelé 19. 1. 1994, zdědili všichni tři žalovaní uvedené nemovitosti rovným dílem jako manžel a děti této zůstavitelky.
Rozsudkem Městského osudu v Brně z 27. 5. 1997, č. j. 32 C 108/95-34, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému M. P. na náhradu nákladů řízení 1.610,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými L. H. a S. O. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 17. 11. 1998, sp. zn. 20 Co 566/97; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé a byl změněn jen ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ze strany žalobkyně; na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému M. P. 2.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatím co žalovaným L. H. a S. O. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobkyně byly rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 9. 1999, 23 Cdo 1006/99, zrušeny rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 11. 1998, sp. zn. 20 Co 566/97, i rozsudek Městského soudu v Brně z 27. 5. 1997, č. j. 32 C 10/95-34, a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém rozsudku poukazoval na to, že žalobkyní požadovaný podíl na nemovitostech nebyl na žalované převeden manžely B. (kterým byly nemovitosti státem předány smlouvou z 27. 6. 1973), nýbrž nabyli jej jako dědictví po zemřelé H. P., dceři F. a J. B., která za svého života dědila ideální polovinu žalobkyní uváděných nemovitostí po otci F. B. a druhou ideální polovinu nemovitostí jí darovala matka J. B. Byl tedy dovolací soud toho názoru, že je třeba v této právní věci se zabývat nejprve otázkou zda F. B. a J. B. nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů. Dovolací soud připomínal, že uplatnila-li žalobkyně ve vztahu k H. P. za jejího života výzvu k vydání podílů na nemovitostech, který byl H. P. převeden darovací smlouvou od její matky, je nárok na vydání ohledně jedné ideální poloviny nemovitosti založen postupem žalobkyně podle ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.; ani s přihlížením k výzvě žalobkyně ze dne 22. 3. 1995, adresované žalovaným, nemohly soudy žalobní návrh žalobkyně zamítnout jen v důsledku úmrtí H. P., nýbrž bylo třeba mít na zřeteli, že povinnost H. P., odpovídající řádně uplatněnému nároku žalobkyně na vydání spoluvlastnických podílů (ovšem za splnění všech zákonem stanovených předpokladů), přešla na právní nástupce H. P. právě z titulu právního nástupnictví; povinnost korespondující uplatněnému nároku se tu stala předmětem dědictví po zemřelé H. P. Opačný právní názor soudů osobu stupňů (totiž, že žalované nelze zavázat k vydání požadovaného podílu na nemovitostech jako právní nástupce zemřelé H. P., která byla ještě za svého života žalobkyní vyzvána k vydání jí darovaných podílů), nepovažoval dovolací soud za správný; přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
V dalším průběhu řízení rozhodl Městský osud v Brně rozsudkem z 20. 7. 2000, č. j. 32 C 207/99-111, jímž byla opět zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 297 a ideální poloviny pozemků parc. č. 1088 a parc. č. 1089 (o výměrách 135m2 a 155m2) v B. – S. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému M. P. na náhradu nákladů řízení 8.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými L. H. a S. O. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především uvedeno, že žalobkyni pokládá soud za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Při posuzování toho, zda kupní smlouva z 27. 6. 1973, uzavřená mezi postupujícím bývalým Obvodním národním výborem B. a nabyvateli F. a J. B. o prodeji rodinného domku čp. 297 ve S. a o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 1088 a parc. č. 1089 v katastrálním území S. za cenu 134.800,- Kč, byla v souladu s tehdy platnými právními předpisy, byl soud prvního stupně toho názoru, že kupní cena za prodávaný dům čp. 297 byla sjednána na základě ocenění znaleckým posudkem z 22. 11. 1971, který odpovídal ustanovením vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví, k jejichž změně nedošlo od pořízení posudku z 22. 11. 1971 do uzavření kupní smlouvy, k němuž došlo 27. 6. 1973. Podle názoru soudu prvního stupně bylo tu nerozhodné, že nabyvatelé užívali předmět koupě v době od 28. 3. 1972 do 6. 9. 1973, tedy ještě před registrací kupní smlouvy z 27. 6. 1973 tehdejším státním notářstvím.
Soud prvního stupně nedospěl také k závěru, že by tu bylo při uvedeném nabytí nemovitostí protiprávní zvýhodnění na straně nabyvatelů. Soud právního stupně neshledal, že by při výběru manželů B. jako nabyvatelů uvedených nemovitostí byl opomenut uživatel bytu v domě čp. 297 J. S., když totiž nebylo doloženo, že by byl oprávněným uživatelem bytu nebo části bytu v tomto domě. Při posuzování toho, zda nedošlo protiprávnímu zvýhodnění manželů B. při výběru mezi ostatními žadateli o koupi domu čp. 297 ve S. (jimiž byli kromě B. – Ing. B. Č., A. N., M. H., J. G., J. E. a manželé J. a M. D.), dospěl soud prvního stupně k závěru, že manželé B. byli vybráni nikoli proto, že by byli prominenty tehdejšího režimu, ale hlavně proto, že nabídli uvolnění jimi dosud užívaného třípokojového bytu k dispozici tehdejšímu národnímu výboru.
Proto soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně jako nedůvodnou a pro rozhodnutí o nákladech řízení použil ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně z 20. 7. 2000, č. j. 32 C 207/99-111, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému M. P. na náhradu nákladů řízení odvolacího 2.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným L. H. a S. O. nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobkyně na připuštění dovolání, podaný k vyřešení otázky, zda postupem státních orgánů v projednávané věci prodeje domu čp. 297 v S. došlo k rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů.
Odvolací soud vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z právních závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu z 27. 9. 1999 (23 Cdo 2006/99 Nejvyššího soudu ), takže soudy obou stupňů se zabývaly v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu tou otázkou, zda F. B. a J. B. nabyli dům čp. 297 ve S. (do osobního vlastnictví) spolu s pozemky parc. č. 1088 a parc. č. 1089 v tomtéž katastrálním území (do osobního užívání) v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů. V uvedené otázce byl odvolacího soud toho názoru, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že tu při uzavírání smlouvy z 27. 6. 1973 mezi bývalým Obvodním národním výborem B. a F. a J. B. nedošlo k rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku, týkajícího se ceny převáděných nemovitostí, a pokud došlo k realizaci samotného převodu později, než k datu vypracování znaleckého posudku (avšak za účinnosti téhož oceňovacího předpisu), tímto postupem byli nabyvatelé spíše znevýhodněni, když totiž oceňovací předpis počítal s určitou amortizací nemovitostí, která se automaticky za každý rok stáří nemovitosti zvyšovala.
Odvolací soud byl také stejného názoru jako soud prvního stupně, že nabyvatelé F. a J. B. nebyli při nabývání uvedených nemovitostí protiprávně zvýhodněni. O získání těchto nemovitostí měla zájem řada osob, mimo jiné též osoby, které byly v tehdejším režimu dobře postavené (např. vedoucí bytového odboru – Ing. B. Č., a poslanec Federálního shromáždění ČSSR – M. H.), ale proti nim byli posléze vybráni F. B. (se svou manželkou J. B.), když F. B. ve své žádosti o sobě uváděl, že je šofér, že vyrostl jako sirotek, že jeho manželka pracuje ve výrobně lahůdek a za války byla vězněna v koncentračním táboře a že F. B. byl řadovým členem KSČ. Manželé B. prováděli se souhlasem bývalého národního výboru údržbu nemovitostí, kterou jim tento orgán hodlal prodat. Kupující manželé B. dali svůj byt k dispozici bývalému národnímu výboru, který s tímto bytem disponoval tak, že jej použil pro jinou rodinu formou výměny bytů. Dospěl k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 9. 7. 2002 (přičemž ostatním účastníkům řízení byl rozsudek doručen ve dnech 10. 7., 11. 7. a 17. 7. 2002) a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 16. 8. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.).
Před tím, než bylo dovolacím soudem rozhodnuto o dovolání dovolatelky proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, došlo k vydání usnesení Ústavního soudu ČR z 27. 11. 2002, I.ÚS 541/02, jímž bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000, a proti rozsudku Městského soudu v Brně z 20. 7. 2000, č. j. 32 C 207/99-111; v usnesení Ústavního soudu ČR bylo uvedeno, že v řízení o ústavní stížnosti M. M. bude Ústavní soud pokračovat poté, až Nejvyšší soud ČR rozhodne o dovolání dovolatelky M. M. proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000.
Dovolatelka ve svém dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000, navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť jejímu návrhu na připuštění dovolání nebylo odvolacím soudem vyhověno a v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena otázka zásadního právního významu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala důvody, které mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to pro „neprovedení navržených důkazů a nevypořádání se s tím v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku a také pro nesprávné právní posouzení věci“.
Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že v daném případě nabyvatelé nemovitostí manželé B. získali tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tento jeden zákonný předpoklad, uvedený v citovaném ustanovení , už stačil k právnímu závěru, že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto smyslu poukazovala žalobkyně již v průběhu řízení na to, že už tehdy (v roce 1972) bývalá Městská prokuratura v B. upozorňovala (pod č. j. Pd 1597/72) na pochybení správních orgánů v této záležitosti, a to i včetně porušení konkrétních právních předpisů. U bývalého Obvodního národního výboru B. neproběhlo řádné výběrové řízení ohledně žadatelů o koupi domu čp. 297 ve S. Skutečnosti neodpovídá ani tvrzení soudů obou stupňů o údajném nabídnutí bytu manžely B. k dispozici bývalému národnímu výboru, ani tvrzní o provedení jakési bytové směny v tomto smyslu. Nebylo také vzato v úvahu, že manželé B. se do domu čp. 297 ve S. nastěhovali neoprávněně ještě před uzavřením kupní smlouvy ohledně tohoto domu. Ke všem těmto objektivním skutečnostem, dokládajícím závěr o porušení tehdy platných právních předpisů, mělo být soudy obou stupňů v jejich rozhodnutích přihlíženo.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první , bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů. Takto také odvolací soud v daném případě správně postupoval a proto také jeho rozsudek z 28. 5. 2002 (sp. zn. 20 Co 727/2000 Krajského soudu v Brně) obsahuje výrok, jímž je rozhodováno o návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), který mohl být vydán jen podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, když ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu bylo zákonem č. 30/2000 Sb. zcela změněno.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III.ÚS 181/95, uveřejněném ve svazku 4 pod č. 19 (usnesení) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novu, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona i fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyli věc od státu, který získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v §6 téhož zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele (nabyvatelů) a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s děděním. Na tyto případy však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) např. do výše nabytého dědictví získaného z majetku, který byl nabyt v rozporu s právními předpisy, platnými v době získání věci od státu nebo na základě protiprávního zvýhodnění (viz č. 34/1993, str. 117 /251/ a str. 118 /252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pokud jdo o výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve smyslu závěrů z ustálené soudní judikatury bylo na tento výklad poukázáno zevrubně v předchozím rozsudku dovolacího soudu, který rozhodoval o dovolání, podaném v této právní věci (rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 1999, 23 Cdo 2006/99). Další průběh řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nepřinesl v daném případě nic k řešení jiné právní otázky a jmenovitě k řešení, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (srov. již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1985, III.ÚS 181/95).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (jak to mělo na zřeteli ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nebyl-li ovšem splněn základní právní předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), tj. řešení právní otázky zásadního významu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl ve věci úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě procesní stanovisko žalovaných, vyjádřené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu