ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.182.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 182/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelová organizace , se sídlem Táborská 27, Karlovy Vary, zastoupeného Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou v Karlových Varech, U Brodu 74, proti žalovanému O. S. , bytem P., zastoupenému JUDr. Janem Marešem, advokátem v Mnichovicích-Božkově, Na Okrouhlíku 76, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 185/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2010, č. j. 13 Co 45/2010-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2010, č. j. 13 Co 45/2010-167, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2009, č. j. 43 C 185/2008-125, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2009, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku a stavební parcely – pozemku, obojí zapsáno na listu vlastnictví pro katastrální území B. , obec a okres K. V., u katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, pracoviště v K. V. Žalovaný byl zavázán k tomu, aby k rukám právního zástupce žalobce zaplatil na nákladech odvolacího řízení částku 22.446,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že žalobce, který měl podle §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, mohl oprávněně odvodit své vlastnictví předmětných nemovitostí od svého právního předchůdce, kterým podle soudu bylo původní Sdružení technických sportů a činností. Toto sdružení vzniklo na základě celostátního sjezdu S. Č. r., který se konal ve Z dne 24. 3. 1990. V souladu s tehdejšími prozatímními stanovami vstoupil žalobce, který měl ve smyslu §6 odst. 2 písm. e) zákona o sdružování občanů č. 83/1990 Sb. odvozenou právní subjektivitu jako organizační jednotka sdružení, do postavení vlastníka předmětných nemovitostí. Proto nebylo po právu, aby žalovaný vlastnil nemovitosti na základě smlouvy, kterou mu byly tyto nemovitosti převedeny jiným subjektem než žalobcem, a sice Sdružením sportovních svazů České republiky (dříve Sdružení technických sportů a činností ČR). K převodu došlo na základě kupní smlouvy ze dne 27. 12. 2006; po tomto převodu byl žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník domu i zastavěné parcely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V tomto dovolání brojil proti procesní vadě řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovozoval, že s ohledem své vlastnictví nemovitostí, jak vyplývá ze smlouvy z roku 2006, se dostal do situace, kdy zároveň ve sporu nepřímo jedná za svého právního předchůdce, resp. převodce nemovitostí (Sdružení sportovních svazů České republiky). Dovolatel vznesl námitky proti tomu, že má v tomto ohledu omezenou možnost argumentace, a dovozoval též nedostatek aktivní věcné legitimace nynějšího žalobce. Uvedl, že Sdružení technických sportů a činností ČR vzniklo na základě mimořádného sjezdu S. ze dne 18. 3. 1990. Po delimitaci se Sdružení stalo právním nástupcem ohledně nemovitostí ve vlastnictví Svazarmu. Žalobce, který naopak mohl vzniknout jiným způsobem, je osobou, která podle dovolatele ani nemůže mít vlastní právní subjektivitu. Nemá totiž své identifikační číslo (IČ, resp. IČO), a má přitom sídlo na stejné adrese a se stejným statutárním zástupcem jako smluvní partner dovolatele. Je tu dále podstatné, že žalobce nebyl jako vlastník nemovitostí nikdy zapsán v katastru a navíc nižší instance rozhodovaly ve věcech týkajících se stejných nemovitostí odlišně. V předchozí věci, v níž o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem pod sp. zn. 19 C 108/2004 (u odvolacího soudu 14 Co 100/2005) vystupovali ve sporu nynější žalobce proti Sdružení sportovních svazů České republiky, bylo rozhodnuto v neprospěch nynějšího žalobce. Jde tedy nyní o vadu řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně o právní otázku, jejíž vyřešení má pro spor zásadní právní význam. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalobce. Ten považoval k argumentaci žalovaného za nesprávnou, sdílel právní závěry odvolacího soudu a žádal, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný podal své dovolání včas a v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací důvod byl žalovaným uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a přípustnost dovolání byla podle jeho již zmíněného obsahu dovozena z existence otázky zásadního právního významu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen, dovolání není přípustné podle písm. b) téhož ustanovení (předchozí kasace odvolacím soudem s rozdílným právním názorem) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 se nepřihlíží.
I když tu lze přípustnost dovolání dovodit ex lege jen pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval dovolání žalovaného podle obsahu tohoto podání. Mohl tak učinit tím spíše, že Ústavní soud, na rozdíl od znění zákona, přiznává v rámci posouzení přípustnosti dovolání relevanci i ostatním dvěma dovolacím – procesním – důvodům (explicitně a opakovaně zejména ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a směřuje tak nepřímo k posouzení správnosti napadeného rozhodnutí jako celku. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolací instance skutečně má zásadní právní význam v intencích §237 odst. 1 písm. c) a zejména odst. 3 o. s. ř., neboť zjistil, že pro věc rozhodná právní otázka byla nižšími instancemi posouzena ve dvou po sobě jdoucích sporech z hmotněprávního hlediska odlišně.
Není pochyb o tom, že jak nynější žalobce Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelová organizace , tak i „konkurenční“ subjekt a převodce nemovitostí na žalovaného Sdružení sportovních svazů České republiky , potenciálně jsou samostatnými subjekty práva , způsobilými vlastnit nemovitosti. Může jít buď o organizační jednotku občanského sdružení, a to v případě žalobce (podle §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), nebo prostě o občanské sdružení v případě Sdružení sportovních svazů České republiky.
Pozoruhodné však zejména je, že Sdružení sportovních svazů České republiky, které má sídlo v P. , disponuje svým samostatným IČ 00174262 . U Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelová organizace, je situace složitější. Jestliže žalovaný jako dovolatel namítá, že jde o nonsubjekt bez IČ, pak tato námitka může být důvodná. V předchozím řízení u týchž soudů vedeném pod sp. zn. 19 C 108/2004 totiž vystupovalo jako žalobce také Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelová organizace, ale s IČ 47697512 . Z toho vyplývá dvojí možnost. První je ta, že nynější žalobce, který soudům neprezentuje své identifikační číslo, prostě subjektem práva není. Druhá možnost spočívá v tom, že je nyní pro (stále téhož) žalobce nevýhodné vystupovat pod určitým IČ, neboť v předchozím vlastnickém sporu o tytéž nemovitosti nebyl úspěšný; nyní se tedy snaží neidentifikovat se s předchozím subjektem. Tato možnost by byla zajisté zavrženíhodná, ale těžko se hledá jiné vysvětlení a měl by to být žalobce, kdo jiné a serióznější vysvětlení nabídne. Je též na pováženou, že se nižší instance v nyní vedeném sporu o IČ žalobce zvláště nezajímaly (v rozhodnutích ho neuvedly), a na jeho neexistenci své závěry vůbec nezaložily. Přitom je takřka zřejmé, že v předchozích desítkách let došlo k tomu, že si konkurovaly dvě „zastřešující“ organizace jako nástupci někdejšího S. , přičemž jedna vznikla ze sjezdu dne 18. 3. 1990 (Sdružení sportovních svazů České republiky, resp. její předchůdce), zatímco druhá vznikla ze sjezdu dne 24. 3. 1990 (Sdružení technických sportů a činností, poté srov. nynějšího žalobce jako organizační jednotku).
Každopádně v neprospěch nynějšího žalobce svědčí prostý fakt, že subjekt se stejným názvem neuspěl v dřívějším sporu sp. zn. 19 C 108/2004 u obou instancí. Nyní je však v rámci téhož soudního obvodu „pro změnu“ u obou instancí a dokonce ohledně stejných nemovitostí (!) úspěšný . To je tedy skutečnost, která zůstala váznout ve sporu, ohledně níž se jeví dovolání jako oprávněné, a s kterou by se po zrušení obou rozsudků měly nyní nižší instance vyrovnat. Je také otázkou, zda bylo možné ignorovat výsledek sporu předchozího a zda vůbec může být při odchýlení se od tohoto výsledku žalobce úspěšný nyní.
Nižší instance se následně vyrovnají též i s faktem, že podle všeho je dosud žalovaný zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru a že tamtéž byl podle všeho dříve byl zapsán jako vlastník subjekt s názvem Sdružení sportovních svazů České republiky . Otázkou tedy je, zda lze přičíst nynějšímu žalovanému, že při převodu nemovitostí jako nabyvatel neměl dobrou víru v platnost tohoto převodu. Pro takový závěr by musely nižší instance snést zcela konkrétní a přesvědčivé argumenty. Dosud se tak nestalo. Jestliže by tyto argumenty nebyly k dispozici, pak nynější žalovaný jednal v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci a není důvodu, proč by přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem, který se uskutečnil dne 27. 12. 2006, neměl být shledán platným a proč by mělo být zpochybněno právní postavení žalovaného v tomto ohledu.
Ze všech uvedených důvodů, zejména pak z důvodu nápravy ve věci významného a současně kontradiktorního rozhodování obou nižších instancí, které tvoří v nyní navazujících věcech významnou předběžnou otázku , Nejvyšší soud podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jakož i podle ustanovení §218 písm. c) a §243b odst. 5 věty první o. s. ř., zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně řečenému soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení, v němž budou podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 o. s. ř. nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Lze též předpokládat, že se vyšší instance, vedle již dříve poměrně podrobného právního rozboru věci, dozvědí od prvostupňového soudu více o skutkovém stavu věci a jejím „zákulisí“, zejména co se týče užívání domu od roku 1990 a konfliktů tamtéž fakticky vznikajících. Zatím je třeba se toho – z obsahu spisu – spíše domýšlet, ač právě tyto okolnosti mohou mít pro rozhodnutí ve věci samé nemalý význam.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu