ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1829.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1829/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. V. B., a 2. H. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.5.2001, sp. zn. 13 Co 103/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 176/97 (žalobců V. B. a H. Š., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční náhrady), takto:
I. Dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému I.) se zamítá.
II. Dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému II.) se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 11.9.1995, aby žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim 490.977,- Kč formou vydání cenných papírů. V žalobě bylo uvedeno, že nemovitosti patřící žalobcům přešly v letech 1970 – 1971 na stát; část z nich byla vrácena žalobcům podle dohody uzavřené s Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. dne 6.5.1992 (registrované bývalým Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 9 Reh 130/92); žalobcům však nebyl vrácen dům, který byl v třicátých letech postaven na pozemku parc. č. 1757 (o výměře 912 m2) v P. Ministerstvo financí ČR žalobcům sdělilo, že tu nejsou zákonné předpoklady k poskytnutí náhrady za uvedené nemovitosti, když žalobci uváděný dům byl již zbořen.
Ministerstvo financí ČR se k žalobě žalobců vyjádřilo tak, že žalobcům byla vydána již celá stavba (dům čp. 22 ve K.), a to v tom stavu, v němž byla (po částečném zbourání) v době, kdy oprávnění podali výzvu k vydání nemovitostí; šlo o jeden objekt s popisným číslem 22. Poskytnutí finanční náhrady za zbouranou část tohoto objektu neodpovídá, podle názoru žalovaného, ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. Proto bylo ze strany žalovaného navrženo zamítnutí žaloby.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.6.1999, čj. 13 C 176/97-35, byla žaloba žalobců zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 13.10.1999, sp. zn. 13 Co 378/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jeho právní závěr, že projednávanou právní věc je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, zejména v tom smyslu, zda tu došlo k převodu nemovitostí na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P., vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. či zda k tomuto převodu došlo na základě darovacích smluv.
V dalším průběhu řízení soud provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví, konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a rozhodl rozsudkem z 25.1.2001, čj. 13 C 176/97-106. Byla zamítnuta žaloba žalobců, aby jim byla vyplacena finanční náhrada, a to žalobci V. B. i žalobkyni H. Š. částkami po 66.136,80 Kč a 26% úrokem od 7.6.1997 do 31.10.2000. Bylo zastaveno řízení ohledně částek 68.191,- Kč požadovaných každým ze žalobců. Žalovanému bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů řízení 16.440,- Kč Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v průběhu sporu vyšlo najevo, že dům čp. 22 ve K. sestával ze dvou samostatných částí. Uvedený soud pokládal za zjištěno, že v roce 1971 učinili V. B., H. Š. a další spoluvlastnice V. N.a A. B. darovací nabídky státu ohledně domu čp. 22 ve K. Šlo však o darování učiněné v tísni, když na domě vázla pohledávka, kterou bylo nutno splácet, ale z výnosu nájemného to nebylo možné; proto byla rodina žalobců vyzvána tehdejším národním výborem, aby dům byl darován státu. Byl tedy soud prvního stupně toho názoru, že tu uvedený nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně domu čp. 22 ve K. bylo sice vydáno rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P. z 1.12.1971 o připadnutí sporných nemovitostí státu na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, ale toto rozhodnutí nebylo spoluvlastníkům domu doručeno, nenabylo právní moci a soudu proto k němu nepřihlížel. Přes námitky žalovaného státu byl soud prvního stupně toho názoru, že byl-li k domu čp. 22 ve K. přistaven další dům (v němž byla prodejna obuvi a lékárna), který byl později demolován, náleží žalobcům za tento dům na ně připadající finanční náhrada za tuto nemovitost, kterou nelze vydat. Soud prvního stupně s ohledem na to, že každému ze žalobců připadal na uvedených nemovitostech podíl ve výši ideálních 10/72, že Ministerstvo financí ČR poskytlo dne 2.11.2000 každému z nich náhradu 68.191,- Kč (z toho 10.000,- Kč v hotovosti a zbytek v cenných papírech) a že žalobci proto vzali žalobu co do těchto částek zpět a požadovali pouze úroky z prodlení ve výši 26 % z částky 66.316,80 Kč od 7.6.1997 do 31.10.2000, rozhodoval o žalobním návrhu jen v tomto rozsahu a přiznal žalobcům úroky z prodlení s poukazem na ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku a na článek IV. zákona č. 115/1994 Sb.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.5.2001, sp. zn. 13 Co 103/2001. Rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloby žalobců V. B. a H. Š. byly zamítnuty. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného státu – Ministerstva financí ČR bylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobci v žádosti o náhradu neprokázali ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 231/1991 Sb., že částka kterou požadovali, má být vyplacena za další samostatnou nemovitost a že tedy nejde pouze o demolovanou část nemovitosti, která už byla celá vydána. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, kdy žalobci teprve splnili svou povinnost vůči žalované povinné osobě ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 231/1991 Sb. ohledně doložení skutečnosti, že se tu jednalo o dva domy, z nichž už jeden byl demolován. Odvolací soud byl toho názoru, že žádost o poskytnutí finanční náhrady měla být proto ze strany žalobců, jako oprávněných osob domáhajících se této náhrady, doplněna např. znaleckým posudkem ohledně objektu čp. 22 ve K. Rozhodování o jejich žádosti o poskytnutí finanční náhrady nemělo povahu správního řízení a bylo na žalobcích, aby spolu se žádostí o poskytnutí finanční náhrady předložily doklady, z nichž by najisto vyplývalo, že jim vzniklo právo na náhradu podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Že se tak stalo ze strany žalobců až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, nemůže jít, podle názoru odvolacího soudu, k tíži žalovaného státu – Ministerstva financí ČR. Odvolací soud byl také toho názoru, že tu nebyl dán na straně žalobců žádný nárok na zaplacení úroků z prodlení, protože žalovaný plnil bezprostředně po podání znaleckého posudku, dokládajícího existenci dvou domů v daném případě, takže žalovaný tu nebyl v prodlení.
Odvolací soud z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloby žalobců zamítl. Ve výrocích o zastavení řízení na základě částečného zpětvzetí žalob a o nákladech řízení, jež byly v tomto řízení placeny státem, zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 občanského soudního řádu nedotčen. Výrok o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným státem byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26.7.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20.9.2001, tedy ve lhůtě, v níž podle poučení obsaženého v rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být toto dovolání podáno. Soud prvního stupně předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, jak to stanoví §10a občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), a nikoli Vrchnímu soudu v Praze, jak měli za to uvedení dovolatelé.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek dovolacího soudu. Podle názoru dovolatelů byla odvolacím soudem nesprávně posouzena jednak otázka, zda žalobci zapříčinili vedení tohoto sporu před soudem, a také otázka, zda žalovaný stát – Ministerstvo financí ČR byl s plněním své zákonné povinnosti v prodlení.
Dovolatelé poukazovali na to, že žaloba u soudu byla jimi podána na výslovné doporučení žalovaného (obsažené v přípisu Ministerstva financí ČR z 12.10.1994, čj. 225/42.817/94, jímž také byla zamítnuta jejich žádost o poskytnutí finanční náhrady za zbořený dům). Žalobci podali pak ještě dne 23.11.1994 Ministerstvu financí ČR svůj rozklad, v němž požádali o provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně posouzení toho, zda tu šlo o dvě stavby či nikoli a také navrhli i další důkazy k objasnění sporné věci; na tyto návrhy již Ministerstvo financí ČR nereagovalo. Žalobci chtěli tedy soudnímu řízení předejít. Dovolatelé vyslovovali v dovolání svůj názor, že tímto postupem byl porušen ze strany uvedeného státního orgánu zákon v ustanovení §3 odst. 2 občanského zákoníku a že pracovníci státní správy tu porušili interní předpisy upravující postup při poskytování finančních náhrad; podle názoru dovolatelů měl si proto odvolací soud vyžádat příslušné interní předpisy, případně měl vyslechnout i osoby, které o odmítnutí žalobci navržených důkazů rozhodovaly, a nikoli přikročit bez dalšího ke změně rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žalob žalobců.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) ve znění zákona č. 30/2000 Sb., s přihlédnutím k ustanovením dvanácté části, hlavy první, bodů 17 a 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.
Podle ustanovení §10a občanského soudního řádu rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů, jako soudů odvolacích, Nejvyšší soud.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu lze dovolání podat jen a) je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a b) jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) téhož právního předpisu (jako tomu je v daném případě), lze dovolání podat také z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem v tom smyslu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Sdělení Ministerstva financí ČR o tom, že se žadateli nepřiznává finanční náhrada za nemovitost, kterou nelze vydat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., není rozhodnutím. Nebyla-li finanční náhrada přiznána, lze se jejího zaplacení domáhat žalobou u soudu (§79 a násl. občanského soudního řádu), a to u obecného soudu toho státního orgánu, proti němuž žaloba směřuje (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Směřuje-li dovolání jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má povahu usnesení soudu, pak nejde o dovolání přípustné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., když nedošlo k vydání věci oprávněné osobě, je nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120/254/ odstavec pátý).
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje a stanoví podle cenových předpisů (§13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).
Z uvedených ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury dovolací soud při posuzování tohoto dovolání vycházel a dospěl k závěru, že postupoval-li odvolací soud v řízení o této právní věci tak, že nepřiznal žalobcům úroky z prodlení, nebylo možné dojít přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (srov. §243b odst. 2 občanského soudního řádu). Neposkytnutí finanční náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., jež nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu ve smyslu ustanovení §517 odst. 1 občanského zákoníku a jde tu o nárok, který nebyl ještě realizován. U této finanční náhrady není upravena sankce, jež by byla obdobná např. sankci upravené v ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Na tomto právním závěru k výkladu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. nemohla nic změnit ta okolnost, jak postupovalo Ministerstvo financí ČR při vyřizování žádosti žalobců, v daném případě o přiznání finanční náhrady podle citovaného ustanovení.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že odvolací soud rozhodl nesprávně v důsledku nesprávného právního posouzení věci a v důsledku postižení řízení před ním vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nevyhověl žalobnímu návrhu žalobců na přiznání úroků z prodlení z požadované finanční náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Proto v tomto smyslu bylo přípustné dovolání dovolatelů zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Pokud dovolání dovolatelů směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, který je svou povahou usnesením, dovolací soud dovolání dovolatelů odmítl jako nepřípustné s poukazem na ustanovení §238a a §239 občanského soudního řádu, a to podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu