ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1830.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1830/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalovanému: Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“, IČ: 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupenému Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Turnovského 497/2, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 92/2013, o určení vlastnického práva k pozemku, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2014, č. j. 14 Co 410/2014-62, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 53 C 92/2013-43, zamítl žalobu o určení, že pozemek parc. č. 2575/69 o výměře 1498 m 2 , orná půda, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 7 pro katastrální území K., obec P., je vlastnictvím žalobce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud uzavřel, že předmětný pozemek byl původně ve vlastnictví B. F. a K. F., a od konfiskace v roce 1946 až do současnosti je ve vlastnictví státu. Pozemek byl přidělen do vlastnictví státu a obci byl následně svěřen do správy, a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. listopadu 1950 vydaným podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb., a ke dni 1. července 2000 byl ve vlastnictví České republiky, a to na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon o přechodu majetku“). Za této situace nejsou naplněny podmínky §2a zákona o přechodu majetku, neboť předmětný pozemek nikdy nebyl ve vlastnictví obce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2014, č. j. 14 Co 410/2014-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé při současné změně nákladového výroku (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Restituce přídělového majetku obcím podle §2a odst. 1 zákona č. 114/2000 Sb. byla možná jen při kumulativním splnění všech podmínek v něm stanovených, tj. že šlo nemovitosti, které byly ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví České republiky a současně byly obcím přiděleny jako přídělcům. Z přídělové listiny ze dne 15. listopadu 1950 však vyplývá, že přídělcem nebyla ani obec (hlavní město Praha) ani někdejší Místní národní výbor Kyje, ale československý stát s tím, že Místní národní výbor Kyje vykonával toliko právo správy. Z přídělové listiny je jednoznačně patrné, že vlastnické právo nemělo svědčit obci, nýbrž státu. Ustanovení §2a zákona o přechodu majetku nelze aplikovat tam, kde přídělcem byl výslovně určen stát. Za situace, kdy se přídělová listina dochovala, nelze aplikovat §2a odst. 2, odst. 3 písm. b) a c) ani odst. 4 zákona. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nikdy nebyl přídělcem sporného pozemku ani nositelem vlastnického práva, jehož určení se domáhal. S ohledem na zásadu hospodárnosti se nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu ani otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadený rozsudek je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, resp. do roku 1996 Vrchního soudu v Praze. Nesouhlasí s tím, že §2a odst. 2 zákona o přechodu majetku lze použít pouze za situace, kdy přídělová listina svědčí přímo hlavnímu městu Praze, ÚNV hl. m. Prahy nebo MNV Kyje. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Národního pozemkového fondu ze dne 15. listopadu 1950 byl totiž předmětný pozemek přidělen „čsl. státu – MNV Kyje“. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 1995, sp. zn. 6 A 181/93, z něhož vyplývá, že zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, postavil najisto, že majetek, s nímž národní výbory hospodaří, je majetkem národním, je jim svěřován do správy a z ní odnímán. Zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1950, a proto zákon o přechodu majetku hovoří o majetku, který obce vlastnily k 31. prosinci 1949; ode dne následujícího totiž obce žádný majetek již neměly. Pokud byl tedy sporný majetek přidělen po 31. prosinci 1949, mohl být přidělen pouze československému státu – MNV Kyje, a nikoliv přímo hlavnímu městu Praze, ÚNV hl. m. Prahy nebo MNV Kyje, jak se domnívá odvolací soud. Všechny podmínky §2a zákona o přechodu majetku tudíž byly splněny a předmětný pozemek přešel ke dni 1. 7. 2000 do jejího vlastnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 239/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel odkazuje na pasáž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 1995, sp. zn. 6 A 181/93, podle něhož zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, „definitivně a především formálně bezpochybně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření a najisto postavil, že majetek, s nímž národní výbory hospodaří, je majetkem národním, je jim svěřován do správy (a z ní odnímán). Také z bývalého obecního kmenového jmění zákon vytvořil součást národního majetku. Rozpočtové příjmy a výdaje národního výboru byly výslovně prohlášeny za příjmy a výdaje jednotného rozpočtu státního. Zákon nabyl účinnosti 1. 1. 1950, a proto také ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí […] hovoří o majetku, který obce vlastnily k 31. prosinci 1949; ode dne následujícího totiž obce žádný majetek již neměly a mít nemohly“. Podle dovolatele podmínky §2a zákona o přechodu majetku tím byly naplněny, neboť s ohledem na nemožnost přidělení majetku přímo obci postačuje, když byl majetek přidělen „čsl. státu – MNV Kyje“ a odvolací soud se tak měl odchýlil při řešení této otázky od ustálené judikatury dovolacího soudu – vrchní soudy do 31. 12. 1995 rozhodovaly o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů (§10a odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1995).
Dovolací soud však poukazuje na to, že někdejší místní národní výbory nelze ztotožňovat s obcemi, které sice v té době jako právnické osoby nebyly výslovně zrušeny, existovaly, neměly však žádnou působnost, žádné fungující orgány, nevlastnily a nemohly vlastnit žádný majetek. Místní národní výbor nebyl orgánem obce, ani nenastoupil na jeho místo; při rozhodování o zavedení národní správy byl místním orgánem státní správy, tedy orgánem státu. Nebyl ani právnickou osobou soukromého práva (od státu odlišnou) a jeho případné majetkové dispozice (v jiných záležitostech) se mohly týkat správy národního majetku, nikoliv majetku obce (který po 1. 1. 1950 neexistoval).
Na uvedené je potřeba nahlížet i v návaznosti na judikaturu tehdejšího Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že konfiskací zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12/1945 Sb., nabývá ze zákona naturálního vlastnického práva ke zkonfiskovanému majetku československý stát. Tím se nic nemění ani v osobě, ani v postavení národního správce, který byl tomuto majetku zřízen, neboť dosavadní vlastníci uvedení v §1 odst. 1 písm. a) až c) pozbyli vlastnického práva k němu. Ačkoliv dekret sám výslovně nestanoví, kdo nabyl ke dni jeho účinnosti (tj. dnem 23. 6. 1945) vlastnictví k majetku zkonfiskovanému pro účely pozemkové reformy, odpověď na tuto otázku lze dovodit z právní povahy konfiskace. Konfiskace je zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabývá na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva originálně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát, není-li konfiskační normou stanoveno výslovně jinak. I když dekret č. 12/1945 Sb. stanovuje, kterým osobám bude zkonfiskovaný majetek přidělen, nevymezuje, kdo nabývá vlastnictví ke konfiskovaným nemovitostem již konfiskací. Podle §5 dekretu č. 28/1945 Sb., který se týká právě nemovitostí konfiskovaných podle dekretu č. 12/1945 Sb., nabývá přídělce (naturálního) vlastnictví přidělené nemovitosti teprve dnem převzetí držby nad ní. Naproti tomu podle §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. se konfiskuje bez náhrady nepřátelský majetek pro Československou republiku, pokud se tak nestalo již dříve dekretem č. 12/1945 Sb., z čehož vyplývá, že i podle dekretu č. 12/1945 Sb. se majetek konfiskuje pro stát (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1947, sp. zn. Rv II 70/47).
Na základě §2 zákona o převodu majetku byla uskutečněna obnova vlastnických vztahů k tzv. historickému majetku obcí a jeho smyslem je restituce majetku obcí, který byl s účinností od 1. 1. 1950 zestátněn. Zákon hovoří o tom, že se vrací majetek, který obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 (viz důvodové zprávy k zákonům č. 114/2000 Sb. a 173/2012 Sb.). Předmětný pozemek však původně vlastnily fyzické osoby a přídělovou listinou byl převeden na stát, čímž se vymyká definici pojmu „historický majetek obce“. Je faktem, že obec se mohla stát dnem 1. 7. 2000 vlastníkem i těch nemovitostí, které byly pro obec schváleny přídělovým plánem, avšak přídělové řízení nebylo do 31. 12. 1949 dokončeno, potud je argumentace dovolatele, že po 1. 1. 1950 mohl být sporný majetek přidělen toliko státu a nikoliv obci (neboť od tohoto data obce již žádný majetek neměly a mít nemohly) nepřesná, ovšem v tomto případě taková situace nenastala, a proto nemůže být správným názor, že byl-li po tomto datu předmětný pozemek přidělen Československému státu – MNV Kyje, byly tím naplněny podmínky §2a zákona o přechodu majetku. V tomto případě zkonfiskovaný majetek přešel do vlastnictví státu bez ohledu na to, že byl posléze přidělen do správy místního národního výboru, který byl orgánem státu a podmínky zákona o přechodu majetku k tomu, aby majetek přešel do vlastnictví obce, tedy splněny nebyly.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a proto dovolání ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., tak, že žalobce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu