ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1837.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1837/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. N ., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti Hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zast. JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem kanceláře v Praze 10 – Vinohradech, Dykova 17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 135/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 28 Co 21/2009 – 117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 28 Co 21/2009 – 117, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2008, č. j. 42 C 135/2007 – 91, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu škody bezúplatným převodem náhradního pozemku parc. č. 2356/2 v katastrálním území K., a to v části nezbytné k uspokojení jeho restituční pohledávky, případně bezúplatným převodem jiného pozemku na území Prahy vhodného k uspokojení jeho restituční pohledávky, případně aby mu byla vzniklá škoda nahrazena v penězích v dosud nezjištěné výši.
Soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pouze změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Žalobce byl držitelem restituční pohledávky na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 13. 6. 2006 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a tedy osobou oprávněnou k podání žaloby na vydání náhradních pozemků. Žalobce své právo na vydání náhradního pozemku uplatnil u žalovaného včas. Žalovaný, přestože mu vydání konkrétního pozemku přislíbil, následně jej vyškrtl ze seznamu oprávněných žadatelů. V důsledku tzv. restituční tečky již tento náhradní pozemek není možné vydat. Uvedeným jednáním žalovaného vznikla žalobci „škoda v podobě ušlého zisku, neboť nezískal to, co získat mohl, kdyby byl žalovaný správně postupoval. Žalobce požadoval náhradu uvedením do předešlého stavu (tedy vydáním uvedeného pozemku, případně pozemku jiného na území hl. m. Prahy) a pro případ že to nebude možné, poskytnutí náhrady škody v penězích, kterou nespecifikoval, avšak podáním z 30. 6. 2008 ji vyčíslil částkou 38,000.000,- Kč. Žalobce byl soudem poučen o možnosti nároku na peněžitou náhradu ve smyslu článku VI. zákona č. 178/2006 Sb., a §28a zákona č. 229/1991 Sb., a to za předpokladu úpravy žaloby, neboť se jedná o nárok založený na jiném skutkovém základě. Uvedený postup však žalobce neakceptoval.
Z obsahu spisu se podává, bez ohledu na znění žalobního petitu, že žalobce od počátku požaduje přiznání náhrady škody způsobené mu jednáním žalovaného. Tomu odpovídá i doplnění žalobních tvrzení po předchozím zrušujícím rozsudku soudu odvolacího, rovněž tak argumentace uvedená v odvolání, v níž žalobce klade důraz na to, že si je vědom nemožnosti vydání náhradního pozemku z důvodu uplynutí tzv. restituční tečky s tím, že se tohoto nároku ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. k uspokojení restituční pohledávky zcela zříká. Žalobce jednoznačně tvrdí protiprávnost jednání žalovaného spočívající v tom, že mu dlouhodobě a neoprávněně odmítal přiznat právní postavení oprávněné osoby. O takto skutkově vymezeném nároku a žalobním petitu formulovaném ve znění, v němž byl převzat do výroku soudního rozhodnutí, bylo v řízení se všemi zúčastněnými jednáno, a byl jim dostatečně znám. Skutečnost, že soudem nebyla připuštěna změna žalobního petitu, tak žalobcem namítané procesní důsledky nemá. Jestliže žalobce na základě jím vylíčených skutkových tvrzení požaduje náhradu škody, může se této domáhat toliko v penězích, což neučinil, navíc svůj nárok uplatňuje vůči někomu, kdo není pasivně legitimován. Skutková tvrzení, na jejichž základě žalobce staví svoji žalobu, odpovídají svojí podstatou nesprávnému úřednímu postupu orgánu státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Takového nároku je možno domáhat se toliko proti státu, za nějž vystupuje Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgáne. Pasivní věcná legitimace tak dána není.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z jím tvrzeného zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost opírá o nesprávnost právního posouzení věci provedeného odvolacím soudem. V daném případě nejde o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, ale o případ soukromoprávního vztahu z odpovědnosti za škodu. Tuto otázku považuje za zásadně právně významnou. Žalobce je dále přesvědčen, že právo na náhradu škody v penězích řádně uplatnil, jak je patrné z již (nesprávně) formulovaného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Nárok na náhradu škody v penězích uplatnil žalobce ve svém vyjádření z 15. 9. 2008. I eventuální petit představuje uplatněný nárok na náhradu škody v penězích. Odvolací soud zcela pominul námitku, že soud prvního stupně rozhodoval o petitu, který nebyl žalobcem navrhován. Soud prvního stupně formuloval výrok svého rozsudku jako alternativu, zatímco žalobce požadoval náhradu škody eventuálně. Odvolací soud se nezabýval ani námitkami, že žalobci se nedostalo řádného poučení podle §118a o. s. ř., že soud prvního stupně neměl z úřední moci zpochybňovat otázku zavinění žalovaného, jestliže nedostatek zavinění nebyl nejen tvrzen, ale ani dokazován ze strany žalovaného či vedlejšího účastníka. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Vedlejší účastník na straně žalovaného uvedl, že žalovaný není v daném sporu pasivně věcně legitimován, neboť žalobce měl a mohl uplatnit svůj domnělý nárok právě a pouze vůči státu v zastoupení Ministerstvem spravedlnosti. Do úvahy přicházela jen aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Škodu podle tohoto zákona lze uplatnit pouze v penězích, a není tedy možné nárokovat převod pozemku dle výběru žalobce. V daném případě pak nenastala ani jedna ze skutečností zakládajících právo žalobce na náhradu škody podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Z postupu žalovaného nelze dovodit protiprávní jednání či dokonce zavinění. Nárok na náhradu škody podle tohoto právního předpisu by byl navíc promlčen, což žalovaný v řízení několikrát namítal. Škoda mohla žalobci vzniknou pouze vyřazením z registru oprávněných osob, k čemuž došlo v roce 1998. Právo na náhradu škody mohlo být soudně vymahatelné nejpozději v roce 2000. Dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a proto vedlejší účastním na straně žalovaného navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Při úvaze o přípustnosti dovolání vycházel Nejvyšší soud z toho, že ve svém prvním rozhodnutí ve věci soud prvního stupně žalobu zamítl především z toho důvodu, že smlouva o postoupení restituční pohledávky (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), na jejímž základě měl žalobce tvrzené právo nabýt, byla posouzena jako neplatná. Soud prvního stupně v tomto svém rozhodnutí navíc uzavřel, že i kdyby byla tato smlouva platná a k postoupení došlo, žalobce není oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., neboť jeho právo na vydání náhradních pozemků zaniklo v důsledku účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (tzv. restituční tečka).
Odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí naproti tomu dospěl k závěru, že dotčená smlouva o postoupení restituční pohledávky byla uzavřena platně. Soudu prvního stupně vytkl, že se nedostatečně zabýval způsobilostí žalobního návrhu a neposoudil jej z pohledu možného nároku žalobce na náhradu škody. Byť v následujícím rozsudku soud prvního stupně žalobu znovu zamítl, práva a povinnosti účastníků řízení obsahově posoudil jinak než ve svém předchozím rozhodnutí, a to z důvodu odlišného právního názoru soudu odvolacího, jímž byl ve smyslu §226 odst. 1 o. s. ř. vázán.
Soud prvního stupně se žalobou zabýval z pohledu možného nároku žalobce na náhradu škody podle §420 odst. 1 a 2 obč. zák. a na straně žalovaného shledal absenci zavinění. Následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda by i bez úpravy žaloby bylo možno rozhodnout tak, že žalovaný je povinen žalobci poskytnout peněžitou náhradu ve smyslu čl. VI zákona č. 178/2006 Sb. a §28a zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce vyzval, aby podle toho žalobu upravil, ten však tuto výzvu neakceptoval. Na základě žaloby domáhající se zaplacení náhrady škody není možné takový nárok přiznat, neboť nárok podle citovaných ustanovení je založen na jiném skutkovém základě, totiž na tom, že „žalobce stojí v pozici oprávněné osoby k vydání náhradního pozemku, tento nárok řádně a včas uplatnil, avšak Pozemkový úřad jej do restituční tečky nestačil realizovat.“
Odvolací soud naopak své rozhodnutí (napadené dovoláním) založil na tom, že náhrady škody se žalobce může domáhat toliko podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť skutková tvrzení žalobce odpovídají nesprávnému úřednímu postupu orgánu státu, jímž je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené době. Žalovaný tak není pasivně věcně legitimován, neboť pasivně věcně legitimovaným orgánem je jen Ministerstvo spravedlnosti (správně stát, za nějž vystupuje ministerstvo, pozn. dovolacího soudu).
Proto dovolací soud považoval dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak (jinak obsahově posoudil práva a povinnosti účastníků řízení) než v dřívějším rozsudku z toho důvodu, že byl co do právního posouzení platnosti postupní smlouvy vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolání je navíc přípustné i podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť ve svém pozdějším rozhodnutí (napadeném dovoláním) posoudil odvolací soud práva a povinnosti účastníků odlišně než soud prvního stupně ve svém, v pořadí již druhém, rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 52/99, č. sešitu 9).
Dovolání je i důvodné.
Dovolací soud z úřední povinnosti nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v tomto smyslu zejména namítá, že ačkoliv navrhoval změnu žalobního návrhu, soud prvního stupně o tomto návrhu nerozhodl a v rozhodnutí o věci samé rozhodl o jiném návrhu, než který žalobce navrhoval.
Dovolací soud zde nahlíží, že ačkoliv postup žalobce při formulaci žalobní žádosti, kterou několikrát v průběhu řízení měnil (viz přípis ze dne 12. 5. 2008 – č. l. 54, přípis ze dne 11. 6. 2008 – č. l. 61, přípis ze dne 30. 6. 2008 – č. l. 71 a konečně přípis ze dne 15. 9. 2008 – č. l. 80), nebyl právě nejšťastnější (ve smyslu zjevného míjení se žalobního zájmu s právními názory, jimž ten byl takto nadbytečně odůvodňován), přispěly k tomu určitou měrou i soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyzval žalobce, aby svou žalobu upravil tak, aby bylo možné věc posoudit z hlediska čl. VI zákona č. 178/2006 Sb. a §28a zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud naproti tomu ve svém kasačním rozhodnutí i ve svém potvrzujícím rozhodnutí důsledně trval na tom, že žalobcův nárok je možné posoudit jen z hlediska právních předpisů o náhradě škody, a to v prvním případě podle obecné úpravy v občanském zákoníku a v případě druhém jen podle zákona č. 82/1998 Sb.
Je možno vytknout soudu prvního stupně, že o navrhovaných změnách žalobního návrhu nerozhodl, ač mu to §95 o. s. ř. ukládá. Podle tohoto ustanovení platí, že dokud soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 624). Následek nepřihlížení k úkonu ve smyslu §43 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nastává až v důsledku postupu soudu dle §43 odst. 1 o. s. ř. a neopravení nebo nedoplnění úkonu ke kvalifikované výzvě soudu. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalobcovy návrhy byly formulovány poněkud neurčitě (o eventuální nebo alternativní návrhy mající oporu v hmotném právu zde v žádném případě jít nemohlo, žalobce do svých návrhů spíše zjevně promítá svou nejistotu, jak žalovat). S tím se měl soud prvního stupně vypořádat, buď zřetelnou výzvou k odstranění žalobních pochybností projevujících se kumulací žalobních návrhů z téhož skutku, anebo popřípadě ve vlastním rozhodnutí o připuštění či nepřipuštění změny žalobního návrhu, jímž by respektoval skutečnost, že žalobce žádá též – a zde lhostejno, že nesprávně podmíněně – peněžité plnění. V dalším měl být instruován, že je na něm uvést jeho výši, ať s pomocí znalce či bez něj. Vzhledem však k tomu, jak byl žalobní návrh žalobcem měněn, není možné uzavřít (a ani to není pro rozhodnutí dovolacího soudu zásadní), že tím, že soud o připuštění či nepřipuštění žalobcových měnících úkonů nerozhodl, by došlo k takové vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Podstata důvodnosti dovolání spočívá v něčem jiném. Oba soudy nedostály zásadě, že tím kdo tvrzení žalobce kvalifikuje po právní stránce, je výhradně soud ( iura novit curia ) a že na účastníky řízení, byť zastoupené advokátem, není možné klást požadavek, aby v žalobě vyhodnotili, podle jakého právního předpisu se vynesení konkrétního rozhodnutí domáhají. Je třeba trvat na tom, že žalobu lze jako nedůvodnou možno zamítnout leda tehdy, dospěje-li soud k závěru, že žalobci nelze přiznat jím vznesený požadavek(dle §79 odst. 1 věta druhá in fine, čeho se domáhá) na základě zjištěného skutkového stavu podle žádného ustanovení hmotného práva. Toho oba soudy v řízení nedostály.
Soud prvního stupně v daném případě trefně vyjádřil, že k tomu, aby mohl žalobu posoudit podle čl. VI zákona č. 178/2006 Sb. a §28a zákona č. 229/1991 Sb., je třeba, aby byl skutkový stav takový, že žalobce stojí v pozici oprávněné osoby k vydání náhradního pozemku, že tento nárok řádně a včas uplatnil a že Pozemkový fond tento jeho nárok nestihl do restituční tečky vypořádat. Odvolací soud se pak tímto možným právním posouzením vůbec nezabýval.
Žalobce přitom již v žalobě tvrdil, že „je majitelem restitučních pohledávek na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 219/1991 Sb., zákona o půdě, o výměře 8000 m2“, že restituční nárok byl na něj převeden na základě smlouvy o postoupení části pohledávky ze dne 7. 1. 1998 ve formě notářského zápisu. Postoupení pohledávky pak bylo žalovanému řádně oznámeno a žalovaný vzal toto na vědomí. Žalobce měl být žalovaným dokonce evidován jako oprávněná osoba k vydání náhradního pozemku. Žalovaný navíc zaslal žalobci návrh převodu náhradního pozemku. Později však došlo k „vyškrtnutí“ žalobce ze seznamu osob oprávněných k převodu náhradního pozemku vedeného žalovaným a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2006, č. j. 22 C 124/2002 – 60, bylo rozhodnuto, že žalobce není osobou oprávněnou, neboť nedošlo k platnému postoupení pohledávky na něj. V tomto řízení však soudy dospěly k závěru, že dotčená smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena platně, a tedy že žalobce byl osobou oprávněnou ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Není tedy zcela zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovozoval, že žalobcovým dispozičním vymezením není dán skutkový stav v té podobě, „že žalobce stojí v pozici oprávněné osoby k vydání náhradního pozemku, že tento nárok řádně a včas uplatnil a že Pozemkový fond tento jeho nárok nestihl do restituční tečky vypořádat.“ Odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že se tímto možným právním posouzením nezabýval vůbec. To, že žalobce kontaminoval žalobní uplatnění jistě nesprávnými právními posouzeními, a zejména v jejich důsledku nadbytečnými skutkovými tvrzeními, nebylo nijak významné, neboť k tomu ani nebyl procesně povinován (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
V dané věci se totiž jedná o to, že žalobce sice nesprávně kvalifikoval svůj nárok jako nárok na náhradu škody, ale jeho tvrzení a důkazy v řízení provedené měly vést soudy i k závěru, že se může jednat o nárok, jehož důvodnost je založena v jiných předpisech hmotného práva. Soud prvního stupně evidentně k tomuto směřoval, avšak nepřiléhavým způsobem trval na tom, aby žalobce blíže nespecifikovaným způsobem upravil žalobu, přičemž – jak uvedeno výše – nezohlednil zásadu, že tím kdo v rámci civilního řízení uplatněný nárok kvalifikuje po právní stránce, je soud samý a nikoliv žalobce. Měl-li tedy soud prvního stupně za to, že žalobcem tvrzené a prokazované skutečnosti je možno podřadit (subsumovat) pod hypotézu právního předpisu jiného než §420 a násl. obč. zák. či jako soud odvolací §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., měl posuzovat důvodnost žaloby a jednotlivých žalobních návrhů (připustil-li takový stav), aniž by musel či měl trvat na tom, aby žalobce v žalobním návrhu tento po právní stránce kvalifikoval jinak než jako náhradu škody.
Neučinil-li tak a přikročil-li k věcnému rozhodnutí o důvodnosti žaloby, stalo se jím provedené právní posouzení věci neúplným, a tudíž i nesprávným. Odvolací soud pak tento nedostatek nenapravil, naopak možnost právního posouzení v řízení prokázaného skutkového základu ještě zúžil.
Žalobce nadto, byť v podstatě až na posledním místě, požadoval, aby mu byla „náhrada škody“ poskytnuta v penězích s tím, že výše konkrétní částky bude třeba určit až na základě znaleckého posudku. Z takto uplatněného žalobního návrhu bylo na místě usuzovat, že se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému v podobě zaplacení částky v penězích. Tato okolnost by rovněž měla vést soudy k úvaze o tom, zda žalobcův požadavek nelze podřadit pod hypotézu soudem prvního stupně zmiňovaného právního předpisu. Takové posouzení, přikročily-li soudy k věcnému zvažování důvodnosti žaloby, mělo být přítomno v odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Ze shora podaných důvodů dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. V řízení se tak otvírá možnost, aby byl žalobce veden ke zřetelnému kvantitativnímu vyjádření požadavku na zaplacení zažalované částky a aby byla vyhodnocena způsobilost žaloby vymezit předmět řízení, popřípadě učiněny kvalifikované procesní úkony soudu a teprve nakonec právně posouzeno, zda žalobci přeci jen v hmotném právu nesvědčí důvod k jeho zájmu, aby mu žalovaný, zda pasivně legitimovaný a z titulu náhrady za nerealizovanou naturální restituci, zaplatil jím důvodně uplatňovanou zažalovanou částku.
Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu