ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.186.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 186/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. P., proti žalovaným 1) P. S., a 2) J. S., o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 C 443/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.4.2001, čj. 16 Co 306/99-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech řízení každý 600 Kč k rukám jeho právní zástupkyně do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem shora uvedeným potvrdil Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9.12.1998, čj. 10 C 443/94-149. Soud prvního stupně tímto rozsudkem rozhodl o přechodu vlastnického práva žalovaných k domu čp.17, stavebnímu pozemku č.35/2 a zahradě č. 53, vše v katastrálním území Ř., na žalobce, a zamítl návrh na přechod vlastnického práva k hospodářské budově tamtéž. Současně rozhodl o nákladech řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že pokud jde o dům čp.17 a pozemky, byly naplněny skutkové okolnosti popsané v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 15.5.2001, podali žalovaní včasné dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a ustanovení §237 odst. 3 OSŘ (zřejmě ve znění platném od 1.1.201). Argumentace dovolání se týká otázky posouzení ceny, za kterou žalovaní předmětné nemovitosti získali, a to z hlediska ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Dovolatelé uplatňují námitky proti zjištění ceny soudním znalcem a domnívají se, že není na místě, aby znalec činil právní závěry namísto soudu; podle nich v tom spočívá nesprávné právní posouzení věci. Navrhli, aby Nejvyšší soud připustil dovolání, zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Dále požádali dovolací soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím své právní zástupkyně podáním ze dne 2.7.2001. V něm především poukazuje na to, že dovolací řízení by mělo proběhnout podle procesních předpisů platných do 31.12.2000. Námitku dovolatelů ohledně oceňování nemovitosti považuje žalobce za neopodstatněnou. Navrhl, aby dovolací soud zamítl dovolání a uložil žalovaným povinnost zaplatit mu náklady řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen „OSŘ“).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v ustanovení §241 odst. 2 OSŘ, nelze je však věcně projednat.
Pokud dovolatelé opírali přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, měli tím zřejmě na mysli znění tohoto ustanovení platné od 1.1.2001. Podle něj je dovolání přípustné v případě, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedené ustanovení však nelze aplikovat, protože v tomto řízení se dovolací soud řídí zněním OSŘ platným do 31.12.2000, jak je shora uvedeno. Podle něj lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ); přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 až §239 OSŘ. Aplikace ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 OSŘ nepřichází v dané věci v úvahu, protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval jen jednou, odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání, a žalobkyně nenavrhla v průběhu dovolacího řízení, aby dovolání bylo připuštěno. Dovolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám, které způsobují jeho zmatečnost (§237 odst. 1 OSŘ) a které mají vždy za následek přípustnost dovolání; dovolatelka ani existenci takových vad netvrdila.
Protože tedy dovolací soud neshledal žádný z důvodů přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení se dovolací soud již nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelé procesně zavinili, že dovolací řízení bylo odmítnuto, a jsou proto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 OSŘ – per analogiam (ve znění platném do 31.12.2000), povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, spočívající v jednom úkonu právního zastoupení. Podle ustanovení §8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, činí sazba odměny při jednom úkonu polovinu z částky 4.500 Kč, tedy 2.250 Kč; tato částka je pak snížena na polovinu v důsledku toho, že dovolací řízení bylo odmítnuto (§14, §15, §18 téže vyhlášky). K výsledné odměně v částce 1.125 Kč je připočten paušální poplatek ve výši 75 Kč, stanovený advokátním tarifem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu