ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1876.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1876/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) Mgr. M. H., b) Ing. J. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému MUDr. Z. T., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 863.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 18/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 19 Co 270/2007 – 182, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 19 Co 270/2007 – 182, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2007, č. j. 29 C 18/2005-160, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jimi žalovanou částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení nemovitosti.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. V tomto směru odvolatelé napadenému rozsudku také ničeho nevytýkali. Žalobci byli od roku 1992 vlastníky celé nemovitosti (domu čp. 1303 na parcele č. 1124, v k. ú. L. v obci P.). Tato nemovitost byla částečně nabyta žalobkyní a) na základě dohody o vydání věci podle restitučních předpisů, kdy jí byla vydána jedna ideální polovina nemovitosti s výjimkou bytu, který již před tím žalobci vlastnili na základě kupní smlouvy, a poté žalobci společně nabyli druhou ideální polovinu nemovitosti kupní smlouvou ze dne 18. 12. 1992. Žalovaný, rovněž restituent, měl možnost uplatnit své restituční nároky až poté, kdy v důsledků nálezů Ústavního soudu odpadla podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky a dále i lhůta k uplatnění takového nároku, původně uvedená v §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Toto právo žalovaného žalobci dobrovolně neuspokojili a žalovaný se jej domohl až v soudním řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, na jehož základě byl nahrazen projev vůle žalobkyně a) s vydáním nemovitosti žalovanému v rozsahu jedné ideální osminy. Žalobci se tedy po žalovaném domáhali vydání poměrné částky z celkové jimi vynaložené investice do dotčené nemovitosti.
Po stránce právní je třeba vycházet z toho, že zákon o mimosoudních rehabilitacích skutečně neřeší vztahy mezi osobami uvedenými v §5 odst. 5 tohoto zákona, tedy původně oprávněnými osobami, jímž byla věc vydána, a dalšími oprávněnými osobami, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uspokojeny nebyly. Ustanovení §7 odst. 1 cit. zákona tyto vztahy neřeší, neboť ten dopadá pouze na vztah původní oprávněné osoby ve vztahu k osobě povinné, přičemž žalobci povinnými osobami nejsou. Při neexistenci zvláštní úpravy je tak možno vycházet z úpravy obecné, a tou je §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), o bezdůvodném obohacení. Avšak ani pod jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení nelze žalobní nárok podřadit. Žalobci totiž zhodnotili svoji nemovitost v době, kdy byli jejími výlučnými vlastníky. Nejde tedy ani o plnění bez právního důvodu, ani z neplatného právního úkonu, či plnění z důvodu, který odpadl, stejně jako nejde o plnění za jiného. Pokud žalobci považují za nespravedlivé, že podíl žalovaného byl „jejich přičiněním zhodnocen“, pak je třeba uvést, že žalovaný jako restituent se svého vlastnictví k podílu na nemovitosti domohl až na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Odvolací soud vycházeje z judikatury Ústavního soudu, označující podtext podle restitučních zákonů nabytého vlastnického práva za rizikový, uzavřel, že odmítnutí požadavků žalujících nelze mít za nespravedlivé.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že v napadeném rozhodnutí je řešena právní otázka, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s hmotným právem. Soud se při právním posouzení uplatněného nároku nikterak nezabýval obsahem a konkrétním rozsahem práva na vydání věci ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Žalovaný se stal spoluvlastníkem části nemovitosti na základě citovaného zákona, byť se tak stalo až na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle. Žalobci dovozují, že ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., měla být věc vydána žalovanému ve stejném stavu, v jakém byla vydána žalobkyni a), tudíž ve stavu ke dni doručení její výzvy povinné osobě. Žalovaný neměl nárok na vydání věci ve stavu ke dni podání své výzvy osobě povinné v roce 1995, neboť ta již věcí nedisponovala, a nemohla žalovanému nic vydat. Zejména neměl žalovaný nárok na vydání věci ve stavu trvajícím ke dni právních účinků vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. V dané věci byly naplněny zákonné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť ten získal plnění odpovídající zhodnocení vydané části nemovitosti bez právního důvodu, když příslušný podíl na nemovitosti nabyl v jiném stavu, než ve kterém byl předtím povinnou osobou vydán žalobkyni a). Žalovaný tak získal do svého vlastnictví věc v jiném stavu, než ve kterém měl na ni nárok podle §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Argumentaci odvolacího soudu o rizikovém podtextu vlastnického práva nabytého na základě zákona č. 87/1991 Sb. považují žalobci za absolutně nepřijatelnou. Tento aspekt vlastnického práva nelze vykládat extenzivně. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v daném případě shledal dovolání přípustným z toho důvodu, že řešení v dovolání předestřené právní otázky ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu představuje významnou, v judikatorní praxi dosud neřešenou problematiku mající závažný dopad do právních vztahů založených tzv. restitučními předpisy. Právní spory plynoucí z aplikace tzv. restitučních předpisů přitom musí být posuzovány se zvláštní obezřetností, neboť na jejich podkladě dochází – jak je patrné i ze souzeného případu – ke specifickým namnoze zákonodárcem nepředvídaným okolnostem, znamenajícím však nezanedbatelný dopad do mezilidských vztahů o nezpochybnitelné právní relevanci. Podobný je ostatně i postoj Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé žádné procesní vady ve svém dovolání nenamítají (jejich argumentace se soustřeďuje na zpochybnění interpretace hmotného práva) a ze spisu se žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají. Proto se Nejvyšší soud zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výkladu hmotného práva.
V tomto ohledu se dovolacímu soudu předkládá otázka, zda má vlastník nabyvší nemovitost na základě restitučního předpisu (zákona č. 87/1991 Sb.) nárok na vydání bezdůvodného obohacení po tom, kdo ideální část téže nemovitosti nabyl taktéž podle restitučního předpisu, avšak až po té, co dřívější restituent tuto nemovitost zhodnotil.
Odvolací soud přitom tuto otázku zodpověděl tak, že dřívější restituent vůči pozdějšímu restituentovi nárok na vydání náhrady za zhodnocení nemovitosti nemá, neboť příslušný restituční zákon mu takové právo nepřiznává a obecná úprava o bezdůvodném obohacení na takový případ nedopadá.
Nejvyšší soud pokládá za správný závěr odvolacího soudu, že na daný případ se nevztahuje ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Pro tento závěr svědčí skutečnost, že daný případ nespadá pod osobní rozsah citovaného zákona, jenž upravuje mimo jiné právní vztahy vyplývající z uplatněných nároků na vydání nemovitosti mezi osobami oprávněnými (§4) a osobami povinnými (§5) či obdobné vztahy založené zvláštními ustanoveními téhož zákona (např. §28b). Nárok žalobců postrádá charakter nároku uplatňovaného podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť žádný z účastníků řízení nemůže být považován za osobu povinnou, ani osobu v obdobném postavení. Naopak, žalobkyně a) a žalovaný se nachází z hlediska citovaného právního předpisu ve stejné pozici, tedy v pozici osob oprávněných. Zákon č. 87/1991 Sb. přitom v žádném ze svých ustanovení neupravuje majetkové, ani žádné jiné vztahy vzniknuvší mezi osobami oprávněnými spojené s vydávanou věcí. V daném případě se proto neuplatní pravidlo přednostní aplikace restitučního zákona jakožto lex specialis, a v úvahu tak připadá aplikace právního předpisu obecného.
Dovolatelé se domnívají, že jimi uplatněný nárok lze podřadit pod obecnou úpravu bezdůvodného obohacení zakotvenou v §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud však v rámci právního hodnocení takovou konstrukci odmítl.
Nejvyšší soud považuje za přiléhavý názor odvolacího soudu, že z hlediska jazykového výkladu na daný případ nedopadá žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení vymezených v §451 odst. 2 a §454 obč. zák. Na první pohled je zřejmé, že žalovaný se nemohl bezdůvodně obohatit plněním získaným z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl, nebo z nepoctivých zdrojů. Nejednalo by se ani o bezdůvodné obohacení získané tím, že za žalovaného bylo žalobci plněno, co měl žalovaný po právu plnit sám, neboť povinnosti vyplývající z práva spoluvlastnického v době rekonstrukce nemovitosti žalovaný neměl. Žalobci tak zhodnocovali předmět svého vlastnického práva, nikoliv spoluvlastnický podíl žalovaného. Taktéž skutková podstata bezdůvodného obohacení spočívající v plnění získaném bez právního důvodu na daný případ zdánlivě nedopadá, neboť právním důvodem k vydání ideálního spoluvlastnického podílu na nemovitosti bylo soudní rozhodnutí a investice do dané nemovitosti žalobci činili v době, kdy se jednalo o předmět jejich výlučného vlastnického práva, a kdy tedy uvedené investice nemohly být chápány jako plnění poskytované žalovanému.
Takový právní závěr by mohl být jistě učiněn bez hlubšího zkoumání problematiky a bez ohledu na dopady rozhodnutí do právní sféry účastníků řízení. Nejvyšší soud pokládá za pro rozhodnutí v daném případě nezbytné uvědomění si, že řešený spor vyvěrá z právních vztahů založených tzv. restitučními předpisy, konkrétně zákonem č. 87/1991 Sb. Restituční zákony pak obecně vychází z myšlenky zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období, avšak s minimalizací případů, kdy by v důsledku jejich aplikace mělo dojít k působení křivd nových. Je přitom nepochybné, že vlivem časového odstupu mezi vydáním předmětné nemovitosti (její části) žalobcům a vydáním ideální části nemovitosti žalovanému mohlo dojít ke způsobení nemalého příkoří žalobcům. Žalobci v dobré víře, že k dané nemovitosti svědčí vlastnické právo pouze jim, investovali do ní nemalé finanční částky, přičemž po provedení těchto investic nabyl spoluvlastnický podíl k téže nemovitosti žalovaný, a to z obdobného právního důvodu jako žalobkyně a). Nelze přitom po žalobcích spravedlivě požadovat, aby neúměrně dlouho vyčkávali s opravami či rekonstrukcí restituované nemovitosti jen proto, že vlastnické právo k takové nemovitosti je považováno za rizikové, ohrožené ve své celistvosti v kterémkoliv okamžiku restitučním nárokem další osoby oprávněné.
Pro souzený spor je nadto klíčové, že žalovaný (stejně jako žalobkyně a/) měl ve smyslu restitučních předpisů nárok na vydání části nemovitosti pouze v takovém stavu, v němž se nemovitost nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě (§7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Nabyl-li žalovaný naproti tomu spoluvlastnický podíl k nemovitosti, která se nacházela v podstatně lepším stavu, než by tomu bylo, kdyby spoluvlastnický podíl nabyl za stejných podmínek jako žalobci, zvětšil se jeho majetek více, než by mu po právu náleželo.
Nelze odhlédnout od základní konstrukce bezdůvodného obohacení, jímž se rozumí neoprávněně získaný majetkový prospěch jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila. Jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Tento princip vyjadřuje slovy „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat“ §451 odst. 1 obč. zák. a, ačkoliv toto ustanovení v dosavadní judikatuře není pojímáno jako obecná skutková podstata bezdůvodného obohacení, není jeho zanesení v občanském zákoníku bezsmyslné. Citované ustanovení formuluje sjednocující princip, na němž je právní institut bezdůvodného obohacení založen, princip, jenž musí být šetřen při každé aplikaci §451 a násl. obč. zák. na skutkové okolnosti konkrétního případu, princip, jenž představuje jeden ze základů soukromého práva demokratického a právního státu.
Z tohoto úhlu pohledu je nutno přistoupit i k posouzení nároku žalobců v tomto sporu. Z výše uvedeného je zcela zřetelné, že žalovaný získal vyšší majetkovou hodnotu, než jaká by mu podle práva náležela, a to přičiněním žalobců, v jejichž majetkové sféře se tato skutečnost projevila negativně. Přestože vazba mezi žalobci vynaloženými náklady a nabytím spoluvlastnického podílu vyšší hodnoty žalovaným není přímá (ze strany žalobců se technicky nahlíženo jednalo skutečně o investici do vlastního majetku), je pod prizmatem výše specifikovaného principu nutno uzavřít, že žalovaný se na úkor žalobců obohatil, a to aniž by k tomu existoval právem aprobovaný důvod, respektive šlo o plnění na základě právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 1, 2 obč. zák.).
Je sice pravdou, že nelze klást k tíži žalovaného skutečnost, že spoluvlastnický podíl nabyl po dlouhém restitučním řízení, o mnoho let později než žalobci. Na druhou stranu se tato okolnost ani po dosažení závěru shora uvedeného negativně ve sféře žalovaného neprojeví, neboť se mu dostane toho, co mu po právu (podle zákona č. 87/1991 Sb.) náleží. Mezitímní zhodnocení nemovitosti žalobci se v jeho majetkové sféře projeví pozitivně tím, že získá majetkový prospěch vyšší hodnoty, než by tomu bylo, kdyby ideální část nemovitosti nabyl dříve (před provedením rekonstrukce). Naopak bude zcela korespondovat principům spravedlnosti a zásadě soukromého práva, že nikdo se nemá na úkor jiného bezdůvodně obohacovat, když žalovaný náklady spojené s navýšením hodnoty svého majetku žalobcům vykompenzuje.
Přípustnost dovolání, tak jako i shora vyložené závěry, dovolily Nejvyššímu soudu, aby se již na tomto místě vyjádřil k dalším okolnostem rozhodným pro posouzení předmětného sporu. Ze skutkových zjištění, která byla mezi účastníky souzené věci nesporná a z nichž oba soudy vycházely, jednoznačně vyplývají dva důležité závěry. Jednak, že spoluvlastnické podíly žalobců na předmětné nemovitosti nejsou stejné, a jednak, že právní důvody nabytí těchto spoluvlastnických podílů byly odlišné. Žalobci společně nabyli vlastnické právo k bytu v prvním poschodí předmětné nemovitosti a dále jednu ideální polovinu této nemovitosti na základě dvou kupních smluv (ze dne 22. 12. 1984, resp. ze dne 18. 12. 1992). Převod vlastnického práva na základě restitučního nároku (dohody o vydání nemovitosti účinné dne 29. 11. 1991) se přitom týkal z hlediska subjektového jen žalobkyně a) a z hlediska předmětového toliko ideální ½ dotčené nemovitosti, a to bez shora uvedeného bytu.
Jestliže žalovaný nabyl na základě jím uplatněného restitučního nároku spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 této nemovitosti (počítáno k celku), je nutno vztahovat právní závěry ohledně vztahu dvou osob oprávněných (dovozené výše) jen na vztah mezi žalovaným a žalobkyní a), a to jen co se týče jedné ideální poloviny dotčené nemovitosti bez zahrnutí výše specifikovaného bytu. Ohledně dalších částí předmětné nemovitosti, tak jako i ohledně dotčeného bytu, nemohla žalobkyně a) (natož pak žalobce b/) být v postavení osob oprávněných. Ve vztahu k těmto zbývajícím částem nemovitosti je tedy nutno v příslušném poměru ke spoluvlastnickým podílům rozdělit i nároky žalobkyně a) jako osoby oprávněné a případně i žalobců společně jako osob povinných vyplývající z vydání jedné ideální osminy dotčené nemovitosti žalovanému.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle §243b odst. 3, věty první i druhé, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu