ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1888.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1888/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ L. Š., B/ H. Ch. a C/ J. V., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, územní pracoviště v Ostravě, Ostrčilova 4, o náhradu škody 459.120 Kč a rekultivaci pozemků, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 16 C 134/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.11.2004, čj. 57 Co 410/2004-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 21.1.2004, čj. 16 C 134/2000-106, zamítl návrh žalobců, kteří poté, co jim byly vydány pozemky podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), požadovali náhradu za jejich znehodnocení, k němž došlo v době před jejich vydáním, a to odtěžením ornice v souvislosti s plánovanou výstavbou. Soud dovodil, že žalobci nemají podle zákona o půdě nárok na jinou náhradu, než tento zákon stanoví, a není dán ani důvod k náhradě škody podle obecných předpisů, tj. podle občanského zákoníku o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 5.11.2004, čj. 57 Co 410/2004-156. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry, že na daný skutkový stav nelze aplikovat žádné zákonné ustanovení, z něhož by pro žalobce vyplývalo právo na náhradu škody vůči žalované. Pozemky byly žalobcům vyvlastněny v roce 1988 za účelem výstavby, na pozemcích byly provedeny určité práce včetně skrývky a odvozu zeminy, k jejich zastavění však již nedošlo. Žalobci uplatnili nárok na jejich vydání, k čemž došlo rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 10.11.1993, jež nabylo právní moci 23.12.1993. Zákon o půdě nestanoví povinnost nahradit škody na pozemcích, které vznikly do doby jejich vydání oprávněným osobám a v §28 výslovně stanoví, že oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže vůči povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanými věcmi, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Odvolací soud se zabýval i případnou aplikací ustanoveních občanského zákoníku o náhradě škody, dospěl však k závěru, že na straně žalované nelze spatřovat porušení povinností, jestliže na svém pozemku v souladu se stavebním povolením provedla skrývku zeminy, a žalobci pak nabyli opětovně vlastnictví k pozemkům až v době, kdy na nich již zemina nebyla. Správné shledal odvolací soud i závěry soudu prvního stupně, že i kdyby takový nárok žalobcům vznikl, byl by v době podání žaloby již promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jež však nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem, zejména nebyli zastoupení advokátem. Soud prvního stupně je usnesením ze dne 16.5.2005 vyzval, aby si pro podání dovolání zvolili zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podali řádné dovolání, s tím, že pokud do 10 dnů od doručení usnesení nebude soudu předložena plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Usnesení bylo doručeno žalobcům 2.6.2005 a v desetidenní lhůtě došla plná moc žalobců pro zastupování v řízení a sepsání dovolání pro JUDr. H., který současně dovolání podal. Soud zjistil, že JUDr. H. není advokátem, přesto žalobce vyzval novým usnesením k předložení plné moci advokáta a k podání jím sepsaného dovolání, k čemuž stanovil další lhůtu 10 dnů. Poslední den lhůty, tj. 15.7.2005, bylo na poštu podáno dovolání sepsané advokátkou JUDr. P. spolu s plnou mocí žalobců k jeho sepsání a k dalším procesním úkonům. Dovolatelé se v tomto dovolání nezabývají jeho přípustností; napadají správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud blíže nespecifikoval, na základě jakého stavebního povolení byly na pozemcích zahájeny práce pro realizaci zamýšlené výstavby. Jestliže šlo o stavební povolení z roku 1987, byly práce zahájeny až po uplynutí dvouleté lhůty, tedy v době, kdy právo dané stavebním povolením již neexistovalo. Žalovaný tedy musel vědět, že jedná v rozporu se zákonem a jeho jednání dovolatelé posuzují jako úmyslné způsobení škody tím, že z pozemků odvezl ornici. Z toho důvodu nedošlo ani k promlčení nároku na náhradu škody, jak soud uvažoval, ale šlo by o lhůtu desetiletou; v ní pak byl nárok uplatněn.
Dovolací soud konstatoval, že žalobci sice ve lhůtě stanovené usnesením soudu ze dne 16.5.2005 nesplnili výzvu soudu zvolit k sepsání dovolání advokáta, ale že soud prvního stupně jim dalším usnesením z 4.7.2005 tuto lhůtu prodloužil o dalších deset. V této lhůtě byla soudu zaslána plná moc advokátky k sepsání dovolání a k dalším procesním úkonům i vlastní dovolání sepsané advokátkou. Za této procesní situace nebylo dovolací řízení zastaveno a dovolací soud se dále zabýval jeho přípustností.
Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu, jenž je napaden dovoláním, byl plně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, bylo by možné přípustnost dovolání založit jen na ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., což znamená, že dovolací soud by musel dospět k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé sami tento názor nevyjádřili, a dovolací soud sám k takovému závěru nedošel.
Podle nesporných skutkových zjištění došlo ke skrývce zeminy na předmětných pozemcích předtím, než byly vydány podle druhé části zákona o půdě žalobcům do vlastnictví. Náhrady za znehodnocení nemovitostí v době, kdy po přechodu na stát, nebo právnickou osobu byly do doby jejich vydání oprávněným osobám znehodnoceny, se řídí tímto zvláštním předpisem, tj. zákonem o půdě, nikoli občanským zákoníkem. Správný závěr odvolacího soudu, že podle zákona o půdě se náhrady za znehodnocení pozemků neposkytují, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudky ze dne 13.12.2000, sp.zn. 24 Cdo 2518/2000, nebo ze dne 26.8.1999, sp.zn. 28 Cdo 1362/99).
Dovolací soud proto neshledal napadený rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce a dovolání v důsledku toho neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Dovolání bylo proto odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm.c) o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalované, která by měla podle výsledku dovolacího řízení nárok na náhradu jeho nákladů, tyto náklady nevznikly (§243b) odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu