ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1966.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1966/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně SINK, a. s., IČ 47676167, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Cihelní 2581, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 19/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č. j. 58 Co 498/2009-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ve výši 1,590.707,85 Kč s příslušenstvím rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 7. 2009, č. j. 17 C 19/2009-65 tak, že této vyhověl zcela včetně příslušenství ve výši zákonných úroků a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že žalobkyně se jako jedna z věřitelů účastnila konkursního řízení na majetek úpadce Konstruktiva Ústí nad Labem státní podnik v likvidaci, přičemž pravomocným rozvrhovým usnesením ze dne 3. 4. 2003 bylo žalobkyni přiznáno právo na výplatu shora uvedené částky, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozvrhového usnesení. Ve stanovené lhůtě ani dosud nebyla tato částka žalobkyni, jako věřiteli, správcem konkursní podstaty zaplacena, přičemž předchozí správce konkursní podstaty celkovou částku pocházející ze zpeněžení konkursní podstaty zašantročil a posléze nově ustanovenému správci konkursní podstaty ji dosud nepředal. Vzal za prokázané, že předmětné konkursní řízení dosud není ukončeno . Dále zjistil, že posléze byl prohlášen konkurs na majetek JUDr. J. H., předchozího správce konkursní podstaty, přičemž z pravomocného usnesení o schválení konečné zprávy vyplývá, že k rozvrhu zbývá necelých 500.000 Kč.
Věc posoudil ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), který upravuje odpovědnost státu na základě nesprávného úředního postupu. Dále při posouzení uplatněného nároku vyšel z ustanovení §8, 12 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání.
Dospěl poté k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jak co do základu, tak i co do výše. Vyslovil závěr, že v dané věci bylo třeba se též zabývat vznesenou námitkou promlčení, přičemž se ztotožnil se názorem žalobkyně, že nárok není promlčen s tím, že tříletá promlčecí doba ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. mohla začít běžet ode dne prohlášení konkursu na majetek předchozího správce konkursní podstaty JUDr. H., který byl prohlášen dne 19. 12. 2006, přičemž od tohoto data doba tří let do podání žaloby o náhradu škody proti státu neuplynula a právě od tohoto data je třeba promlčecí dobu počítat, neboť právě tehdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle odvolacího soudu i přesto, že předmětné konkursní řízení, jehož se žalobkyně v postavení věřitele účastnila, není dosud skončeno, lze již nyní posoudit nárok žalobkyně jako důvodný, neboť je třeba vyjít z pravomocného rozvrhového usnesení, které přiznává žalobkyni právo na výplatu předmětné částky ze zpeněžení konkursní podstaty, k čemuž nedošlo, a to z důvodu na straně konkursního soudu, resp. státu, žalované, který nedosáhla řádně své dohledové činnosti tak, jak byla upravena v §12 č. 328/1991 Sb. zákona o konkursu a vyrovnání.
Odvolací soud zaujal názor, že předmětné konkursní řízení není dosud skončeno a z následně zahájeného konkursního řízení na majetek JUDr. H. je zřejmé, že se z jeho majetku pravděpodobně podaří určitou částku (přibližně 500.000 Kč) zpeněžit. Poznamenal, že dosud probíhá trestní stíhání JUDr. H., k němuž se současný správce konkursní podstaty Mgr. Tomášek připojil s nárokem na náhradu škody. Uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a nebýt jeho, bylo by již pravomocné rozvrhové usnesení splněno a žalobkyně by byla jako jedna z konkursních věřitelů uspokojena. Konstatoval, že částka získaná zpeněžením podstaty přitom postačovala na krytí žalobkyni přiznané pohledávky. Odvolací soud považoval za rozhodující právě tuto skutečnost pro vyhovění uplatněného nároku, neboť je jinak zpravidla dosud neskončené konkursní řízení překážkou pro vyhovění žaloby o náhradu škody proti státu. Dodal, že výše uplatněné škody je přitom bez dalšího dána částkou, která byla žalobkyni přiznána pravomocným rozvrhovým usnesením.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 58 Co 498/2009-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně aplikoval na danou věc ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. i §8, 12 zákona č. 328/19991 Sb., o konkurzu a vyrovnání účinného v rozhodné době, kdy byl prohlášen konkurs a vydáno předmětné rozvrhové usnesení, resp., kdy nabylo právní moci. Správně rovněž dovodil, že v daném případě za škodu odpovídá stát, tedy žalovaná, a to s ohledem na tvrzení žalobkyně a prokázané skutečnosti, že škoda měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s konkursním řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 130/97, kdy žalobkyně vystupovala jako věřitel za úpadcem a pochybení státu, resp. nesprávný úřední postup byl shledán v postupu tohoto soudu jako dohledacího orgánu nad činností funkce správce konkursní podstaty JUDr. J. H., a to v rozsahu ustanovení §12 zákona 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, účinného v rozhodném období.
Soud prvního stupně se též dostatečným způsobem vypořádal s námitkami tvrzeného nedostatku pasivní legitimace žalované a předčasnosti této žaloby. I podle odvolacího soudu pasivně legitimován ve sporu je stát, zastoupený Ministerstvem spravedlnosti. Otázka postavení správce konkursního řízení v rozhodném období podléhala režimu zákona o konkursu a vyrovnání účinném ke dni prohlášení konkursu a době, kdy nabylo právní moci rozvrhové usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na něž správně odkázal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ze strany konkursního soudu, potažmo žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a že žalobkyní požadovaná škoda je v příčinné souvislosti se zanedbáním dohledové činnosti soudu nad činností tehdejšího správce konkursní podstaty.
Podle odvolacího soudu i když nejsou dosud pravomocně skončená konkursní řízení v této věci včetně konkursního řízení na majetek JUDr. H., byla však najisto postavena výše uplatněné škody, která odpovídá výši přiznané rozvrhovým usnesením , dále tomu, že výtěžek ve zpeněžení podstaty majetku JUDr. H. v rámci konkursního řízení dosahuje výšky, která v žádném případě nepostačuje pro pokrytí nároku žalobkyně, vedle toho v řízení nebylo prokázáno, že by JUDr. H. při výkonu své činnosti dodržel zákonné ustanovení týkající se povinnosti pojistit se pro případnou odpovědnost za škodu v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty, v čemž lze zároveň shledat selhání dohlédací činnosti soudu. Dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti podle §13 odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb. a §8, 12 zákona č. 328/19991 Sb. o konkursu a vyrovnání. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud vyhověl žalobě o peněžité plnění, jehož se žalobkyně po žalované v řízení domáhala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky, zda se správce konkursní podstaty může zprostit odpovědnosti za škodu, kterou při výkonu své funkce způsobil.
Uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci. To podle ní spočívá v aplikaci nepřiléhavého právního předpisu, který vyústil do závěru, že Česká republika je v projednávané věci subjektem odpovědným za škodu způsobenou zašantročením plnění správcem konkursní podstaty, které bylo určeno žalobkyni. Podle dovolatelky stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Správce konkursní podstaty musí za svá rozhodnutí a hospodaření se svěřeným majetkem nést osobní odpovědnost a nemůže se této odpovědnosti zprostit.
Popírala rovněž závěr soudu o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným zanedbáním dohledové činnosti soudu a způsobenou škodou. Z toho však nelze dovodit odpovědnost za zašantročení výtěžku, které spíše nasvědčuje tomu, že byl spáchán trestný čin. K tomu mohlo dojít, i kdyby dohledová činnost soudu probíhala bez jakýchkoliv průtahů.
Konečně dovolatelka namítala, že žaloba je předčasná , neboť nárok na náhradu škody způsobený tvrzeným nesprávným úředním postupem může být úspěšně uplatněný vůči státu až tehdy, pokud žalobkyně prokáže, že nemohla dosáhnout uspokojení své pohledávky z důvodu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen jí ho vydat.
Navrhovala proto zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření obsáhle vyvracela argumenty dovolání. Zejména tvrdila, že pro toto řízení není otázkou zásadního právního významu otázka formulovaná v dovolání. Odkazoval na závěry judikatury i teorie, podle níž správce konkursní podstaty je zvláštní veřejnoprávní orgán, a proto je třeba jej považovat za představitele státu. Podstatné podle žalobkyně bylo zanedbání povinného dohledu nad činností správce konkursní podstaty. Ta však podle výsledků důkazního řízení řádně plněna nebyla. Navrhla proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Předmět řízení je vymezen tvrzením žaloby a požadovaným žalobním petitem. V této věci, jak konstatoval i odvolací osud, není založena žaloba výlučně na tvrzení o pochybení správce konkursní podstaty, nýbrž na tvrzení, že stát jednající svým orgánem (soudem, kterého stíhala dohledová povinnost nad průběhem konkurzu), zanedbal své povinnosti plynoucí mu z jednotlivých ustanovení, která soudy obou stupňů braly do úvahy. V přímé příčinné souvislosti s tím je pak žalobkyní tvrzený vznik škody, spočívající v tom, že žalobkyni bylo přiznáno právo na výplatu shora uvedené částky, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozvrhového usnesení. Ve stanovené lhůtě ani dosud nebyla tato částka žalobkyni, jako věřiteli, správcem konkursní podstaty zaplacena, přičemž předchozí správce konkursní podstaty celkovou částku pocházející ze zpeněžení konkursní podstaty zašantročil a posléze nově ustanovenému správci konkursní podstaty ji dosud nepředal.
Pro posouzení tohoto skutkového stavu aplikoval soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, odpovídající právní předpis, kterým byl zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, účinného v rozhodném období, jmenovitě pak ustanovení o dohledové povinnosti konkursního soudu. V úvahu přicházející ustanovení právního předpisu náležitě a přiléhavě vyložil, to se týká i otázky příčinné souvislosti mezi zanedbáním dohledové povinnosti konkursního soudu a vznikem škody, jakož i otázky namítaného promlčení.
Je třeba zdůraznit, že otázka formulovaná odvolatelem, není otázkou zásadního významu pro posouzení věci, tak jak to učinil odvolací soud při skutkovém stavu, z něhož vycházel při aplikaci jím použitého právního předpisu.
Odvolací soud totiž – jak patrno ze shora uvedené rekapitulace řízení – založil své rozhodnutí na posouzení skutkových zjištění plynoucích z vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů, jak to žalobkyně v této věci učinila. Podle nich žalobkyně tvrdila, že ke škodě došlo v přímé příčinné souvislosti se zanedbáním dohledové činnosti konkursního soudu, jehož výsledkem bylo prokázané zašantročení částky, na kterou žalobkyni vznikl nárok. Okamžik vzniku škody v důsledku tohoto zanedbání byl skutkově rovněž prokázán a odvolací soud z něj vycházel.
Ani ve světle dovolacích námitek dovolatelky nelze dospět k závěru o vytýkané vadě nesprávného právního posouzení a následně existence otázky zásadního významu, jak byla v dovolání uplatněna.
Pouze pro úplnost zmiňuje dovolací soud odkaz na závěry relevantní judikatury k otázkám postupu správce konkursní podstaty a dohledové povinnosti konkursního soudu. Tak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 (24/2006 Sb.NS) bylo mj. uvedeno: „Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nesprávnost takového postupu nevylučuje; není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§12 odst. 2 uvedeného zákona) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě.“ Tato zmínka se přičiňuje pro dokreslení poměru mezi povinnostmi konkursního správce a dohledové povinnost konkursního soudu, jejichž zanedbání může – podle okolností konkrétního případu, nést vzápětí za následek vznik škody. O takový případ se jednalo v uvedené věci.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu