ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1974.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1974/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání Pozemkového fondu ČR , IČ 4570 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Poříčí 1079, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 12. 2009, sp. zn. 30 Co 464/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 154/2003 (žalobkyň: 1. I. H. , a 2. E. Z. , zastoupených JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem, 500 00 Hradec Králové, Buzulucká 431, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, zastoupenému JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, o náhradu podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Zamítá se dovolání dovolatele proti výroku (označenému II) rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 12. 2009, sp. zn. 30 Co 464/2009, jímž byl změněn výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 7. 2009, č. j. 24 C 154/2003-174 (označený 2), kterým bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo zaplatit žalobkyním další částku 718.803,20 Kč.
II. Odmítá se dovolání dovolatele proti dalším výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 11. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 7. 2009, č. j. 24 C 154/2003-174. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo zaplatit žalobkyním I. H. a E. Z. každé z nich jednou polovinou 6,266.954,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh uvedených žalobkyň, jímž se domáhaly, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit jim, každé z nich, dalších 8,448.046,60 Kč. Žalovanému fondu bylo uloženo zaplatit žalobkyním náklady řízení částkou 167.377,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalovanému uloženo zaplatit soudní poplatek v této právní věci částkou 250.680,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na úhradu placeného znalečného v tomto řízení 5.492,66 Kč (jak byla tato částka stanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 7. 2009, č. j. 24 C 154/2003-170).
O odvolání žalobkyň i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 12. 2009, sp. zn. 30 Co 464/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 7. 2009, č. j. 24 C 154/2003-174, potvrzen v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé (označeném 1.); v zamítavém výroku o věci samé (označeném 2.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyním, každé z nich jednou polovinou, částku 718.803,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatím co ohledně další žalobkyněmi požadované částky 3,484.767,- Kč byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek 279.430,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ohledně náhrady nákladů na znalečné, placené soudem v této právní věci, byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změně tak, že žalobkyni I. H. byla náhrada těchto nákladů stanovena jednou čtvrtinou, žalobkyni E. Z. rovněž jednou čtvrtinou a žalovanému Pozemkovému fondu ČR jednou polovinou. O nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ohledně úhrady nákladů odvolacího řízení bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu těchto nákladů 58.309,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalovanému bylo ještě uloženo zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení částku 28.752,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (ve smyslu ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu). Po tomto přezkoumání bylo odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a při stanovení konkrétní peněžní náhrady vycházel ze správného právního názoru, ale při výpočtu výše této náhrady došlo k pochybením, které musel odvolací soud odstranit.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v Pardubicích, u něhož žalobkyně uplatnily nárok na vydání nemovitostí v katastrálním území T. a P., které přešly na stát zejména základě smluv z 21. 6. 1961 a z 9. 10. 1961 (uzavřenými v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), jimiž byly právními předchůdci žalobkyň L. M. a M. M. prodány státu pozemky, o něž jde i v tomto soudním řízení. Rozhodnutím Pozemkového úřadu v Pardubicích z 30. 5. 2000, č. j. PÚ 2145/99/Ja (které nabylo právní moci 13. 7. 2000), byly I. H. a E. Z. uznány oprávněnými osobami k uvedeným pozemkům, avšak tyto pozemky nelze jim vydat, protože byly po převodu na stát zastavěny sídlištěm Polabiny, takže jejich vydání brání ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a uvedeným oprávněným osobám přísluší náhrada podle ustanovení §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb.
Žalobkyně I. H. a E. Z. (jako právní nástupkyně svých rodičů L. M. a M. M., zemřelých 8. 2. 1970 a 9. 4. 1992) vyzvali dne 11. 10. 2000 žalovaný Pozemkový fond k úhradě za nevydané pozemky. Pozemkový fond ČR si dal vypracovat znalecký posudek znalcem J. D.; v posudku bylo uvedeno, že jde o pozemky v lokalitě bytové výstavby v sídlišti Polabiny I, II a III, na místě jsou nyní postaveny bytové domy, občanská vybavenost, případně veřejná zeleň a komunikace. Pozemky byly v uvedeném pozemku označeny jako orná půda, louky a pastviny (vyjma pozemku parc. č. 95 a parc. č. 97/1, které byly zahradou). Celková cena (kromě posléze jmenovaných pozemků) byla vyčíslena částkou Kč 616.571,76.
Odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyně řádně uplatnily nárok na náhradu za nevydané pozemky ve stanovené lhůtě podle ustanovení §13 odst. 3 a §16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Také se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně ceny odňatých pozemků s poukazem na ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož se náhrada poskytuje v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to v případě nemovitostí podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316 (1990 Sb.), přičemž správně soud prvního stupně vycházel u pozemků, o něž jde v tomto řízení, z ceny pozemků určených ke stavbě v době jejich přechodu na stát (tj. v době do 1. 1. 1963).
Podle názoru odvolacího soudu však došlo u soudu prvního stupně při konkrétním výpočtu náhrady k několika pochybením „buď početní chybou, případně zjevným omylem“. Odvolací soud uváděl, že odstranil toto pochybení a dospěl k závěru, že žalobkyním náleží náhrada ve výši Kč 6,985.758,- . Použitý výpočet uvedl odvolací soud podrobně v odůvodnění svého rozsudku. Protože soudem prvního stupně byla žalobkyním ještě další částku 718.803,20 Kč, aby se jím dostalo celkové již uvedené náhrady 6,985.758,- Kč, odvolací soud v tomto smyslu změnil (srov. §220 odst. 1 občanského soudního řádu) výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen žalobkyním zaplatit ještě další částku 718.803,20 Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (srov. §219 občanského soudního řádu).
Změna výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé se promítla i ve změně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně i ve změně rozhodnutí o úhradě nákladů placeného znalečného i o úhradě soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaný Pozemkový fond ČR v tomto soudním řízení zastupovala, dne 29. 1. 2010 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 3. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání vymezil uvedený dovolatel tak, že „podává dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ale ohledně výroku označeného II. jen v té části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku změněn tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit žalobkyním 718.803,- Kč (každé ze žalobkyň jednou polovinou).
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud došlo ke změně výroku, označeného 2., rozsudku soudu prvního stupně), ale i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel je přesvědčen, že základní pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tom, že žalobkyním byla přiznána náhrada za odňaté pozemky v cenách jako za stavební pozemky. Aby takto mohlo být stanoveno, muselo by být v soudním řízení prokázáno, že tu šlo: a) o pozemky určené pro stavbu nebo ke zřízení zahrady, nebo b) o pozemky vedené v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří nebo zahrada. To však v daném případě rozhodně doloženo nebylo. Ve všech případech pozemků, za něž se žalobkyně domáhaly náhrady, byly tyto pozemky v době jejich přechodu na stát označeny v evidenci nemovitostí jako role nebo pastviny anebo louky; nebylo tedy u těchto pozemků splněno, co bylo stanoveno v §2 odst. 1 vyhlášky č. 144/1959 Úředního listu (tj. „Stavebním pozemkem se rozumí místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění“).
Dovolatel ve svém dovolání podrobně poukazoval na to, že u sporných pozemků, označených podle údajů z pozemkové knihy jako pozemky PK 472, PK 390, PK 391, PK 392, PK 436/1, PK 434/1, PK 470, PK 473, PK 435, PK 389, PK 526/1 a PK 526/3 nebylo ohledně žádného z těchto pozemků doloženo vydání územního rozhodnutí, z něhož by vyplynulo, že má být pozemek zastavěn. U pozemků označených údaji z pozemkové knihy jako pozemky PK 472, PK 454, PK 1680, PK 1679 a PK 132P1 dovolávající se Pozemkový fond ČR dovozoval, že žalobkyně neprokázaly žádnou právními předpisy předpokládanou listinou, že by tyto pozemky byly určeny k zastavění před jejich převodem na stát.
Dovolatel ještě i namítal, že odvolací soud nesprávně přiznal žalobkyním náhradu za pozemek PK 436/3 (o výměře 11.735 m2), převedený předchůdci žalobkyň na stát smlouvou z 9. 10. 1961. Dovolatel poukazoval na to, že pozemek uvedeného označení nebyl rozhodnutím pozemkového úřadu uveden jako pozemek, za nějž by náležela nějaká náhrada, když žalobkyně o náhradu ve vztahu k tomuto pozemku nežádaly, jak to vyplývá i z rozhodnutí Pozemkového úřadu v Pardubicích z 30. 5. 2000, č. 4093. Dovolatel také uváděl, že „skutečnost, že takový pozemek vznikl z pozemku PK 436/1, za který žalobkyně u pozemkového úřadu o náhradu požádaly, je nerozhodná, když v době uplatnění takové žádosti byl již pozemek č. 436/1, za který žalobkyně u pozemkového úřadu o náhradu požádaly, samostatnou věcí v právním smyslu, odlišnou od pozemku PK 436/1“.
Ve vyjádření žalobkyň k dovolání Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobkyň nelze souhlasit s názorem dovolatele, že tu pro účely náhrady za nevydané pozemky měl být brán zřetel na to, že „pozemky nebyly formálně podle stavebněprávních předpisů v době odnětí pozemků ještě nebyly vedeny jako pozemky stavební“. Žalobkyně poukazovaly na to, že i Ústavní soud ČR v jednom ze svých nálezů vyslovil názor, že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým např. v předpisech práva stavebního. V daném případě by určení výše náhrady pro žalobkyně jako za pozemky zemědělské bylo nespravedlivé, když tyto pozemky byly od počátku odnímány (jak to vyplývá ze všech vydaných výměrů ohledně pozemků v tomto katastrálním území) za jediným účelem, a to za účelem výstavby sídliště. Tento názoru zaujaly v daném případě soudy obou stupňů shodně; proto také odvolací soud přistoupil jen k dílčí změně rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze z důvodu potřeby odstranit početní chyby ve výpočtu náhrady za pozemky, takže tu vlastně nejde o měnící výrok, jež by byl obsažen v rozsudku odvolacího soudu. Podle názoru žalobkyň byl v tomto případě řádně uplatněn nárok i ohledně pozemku označeného podle pozemkové knihy jako PK 436/3 v katastrálním území T., který byl kupní smlouvou z 9. 10. 1961 oddělen od pozemku PK 436/1. Výjma pozemkové parcely PK 463/3 byla zohledněna v rámci náhrada za pozemek PK 436/1 jak rozhodnutím pozemkového úřadu, tak i rozsudkem soudu prvního stupně; výměry této parcely uváděl i znalec ve znaleckém posudku z 23. 7. 2009 v rámci výměry pozemku PK 436/1.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Přípustnost dovolání dovolatele (Pozemkového fondu ČR) tu bylo třeba posoudit jednak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (když výrokem rozsudku odvolacího soudu tu došlo jmenovitě ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to konkrétním uložením další platební povinnosti) a jednak i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (proti takovému výroku směřuje v daném případě rovněž dovolání dovolatele), jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě nevyplývalo z rozsudku odvolacího soudu z 8. 12. 2009 (sp. zn. 30 Co 464/2009 Městského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele, že by jím byla řešena některá právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; nevyplývalo to v tomto případě ani z obsahu soudního spisu (sp. zn. 24 C 154/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1) a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu. V řízení o dovolání bylo ovšem třeba ještě posoudit, zda byla uvedeným rozsudkem odvolacího soudu řešena některá právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soud.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), která se této právní věci týkala a účastníci řízení na tato ustanovení v průběhu řízení sami poukazovali.
Podle ustanovení §14 odst. 1, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb. Oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek. Ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. června 1991 (§14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydávají (srov. §11 téhož zákona) a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštního předpisu. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle §28a zákona č. 229/1991 Sb.; hotovost se vyplácí pouze vlastníkům vydávaných věcí.
Podle ustanovení §28a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad; náhrada spočívá v poskytnutí nemovitosti ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem (srov. např. nařízení vlády č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Důvodem výluk ve vydávání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je působení konkrétního veřejného zájmu nebo právo třetích subjektů (např. zastavěnost pozemku stavbou), které převažuje nad účelem restituce. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených proto nelze podřizovat pojmů obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (např. práva stavebního). V konkrétním případě je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku a posouzením konkrétního veřejného zájmu.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i citovaným právním závěrům (zejména Ústavního soudu ČR), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě nebylo možné tu dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém dovoláním napadeném rozhodnutí z 8. 12. 2009 (sp. zn. 30 Co 464/2009 Městského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli v podstatě tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména odchylně od výkladových závěrů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) anebo že by řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud také neřešil svým rozhodnutím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacím soudem, ani právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k výkladovým právním závěrům Ústavního soudu ČR).
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele (částečně přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), že by směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, spočívajícímu na nesprávném právním posouzení věci v důsledku použití nesprávného právního předpisu nebo nesprávného výkladu aplikovaného právního předpisu, takže by šlo o doložený dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, jež by odůvodňoval zrušení nesprávného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Neshledal také dovolací soud, že by u dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele podle §243b odst. 2 občanského soudního řádu, pokud toto zčásti přípustné dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci. samé.
Zároveň dovolací soud dalším výrokem svého rozhodnutí odmítl dovolání dovolatele, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to jako dovolání nepřípustné (podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobkyněmi na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci, jejíž posouzení vyžadoval výklad slovního znění právního předpisu, a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobkyň k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co žalobkyně uvedly a uplatnily již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu