ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1979.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1979/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. d. P. v l., a 2) A. – d. N. Š., o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 143/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2008, č. j. 17 Co 218/2006-211, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 14. 2. 1996, se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva k pozemku č. 542/2 v obci S., konkrétně vyklizení tohoto pozemku prvým žalovaným. V průběhu řízení došlo k rozšíření žaloby i na druhého žalovaného a k úpravě žalobního petitu.
Okresní soud ve Znojmě nejprve rozsudkem ze dne 16. 9. 1998 žalobu zamítl. Neměl pochyby o tom, že žalobkyně je vlastnicí pozemku, užívaného původně prvým žalovaným, a že mu vypověděla nájem dne 19. 10. 1992 ke dni 1. 10. 1993, žalobě však nevyhověl proto, že pozemek považoval za nepřístupný pro žalobkyni. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2000, s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo blíže zkoumat přístupnost pozemku pro žalobkyni, případně jeho zastavěnost, jakož i pasivní věcnou legitimaci žalovaného.
Rozsudkem ze dne 12. 12. 2005, č. j. 4 C 143/96-173, rozhodl soud prvního stupně, že druhý žalovaný je povinen zdržet se vstupu a vjezdu na předmětný pozemek (nově vedený jako č. 1137) v S. a užívání tohoto pozemku. Vůči prvému žalovanému žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že nájemní vztah, založený ustanovením §22 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), skončil výpovědí dnem 1. 10. 1994; druhému žalovanému, který pozemek užíval poté, žádné právo užívat pozemek nevzniklo a užíval jej bez právního důvodu. Soud se zabýval otázkou vlastnictví k trvalým porostům vinice a podpůrnému zařízení pro jejich pěstování – drátům, vedeným na sloupcích – a dovodil, že nejde o věc v samostatném vlastnictví, ale o příslušenství pozemku. Za nerozhodné a protiprávní považoval jednání žalovaného, na jehož základě bez souhlasu žalobkyně přenechal užívání vinice dalším, fyzickým osobám, byť tím řešil vypořádání transformačních podílů.
Prvý žalovaný se proti tomuto rozsudku neodvolal a řízení vůči němu bylo proto pravomocně skončeno dnem právní moci rozsudku soudu prvního stupně. Na základě odvolání druhého žalovaného rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 28. 1. 2008, č. j. 17 Co 218/2006-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že žalobkyně vypověděla nájemní vztah, který dnem účinnosti zákona o půdě vznikl mezi ní jako vlastnicí pozemku a prvým žalovaným jako jeho uživatelem, jak nepochybně vyplývá ze spisu. Nájemní vztah zanikl ke dni 1. 10. 1994 ; neobstojí totiž námitka, že nájemní vztah nemohl skončit podle §22 odst. 3 zákona o půdě proto, že pozemek je pro žalobkyni nepřístupný, naopak je přístupný z jiného jejího pozemku. Nájemní vztah mezi žalobkyní a druhým žalovaným nevznikl, protože mu žalobkyně pozemek nepronajala. Neobstojí ani námitka druhého žalovaného, že musí obhospodařovat vinohrad na tomto pozemku, protože pozemek je veden v katastru nemovitostí jako vinice. Vinice není stavbou a rozumí se jím nejen sazenice vinné révy, ale i betonové sloupky a drátěné vedení révy. Jde o součást pozemku, která s ním sdílí jeho právní osud a nemůže být od pozemku oddělena. Trvalé porosty jsou ve vlastnictví vlastníka pozemků a nemohly být vydány oprávněným osobám k uspokojení jejich restitučních nároků. Pokud tak žalovaný postupoval, šlo o nezákonný postup. V rámci transformace mělo družstvo započítat do jmění družstva majetkovou hodnotu vinohradu, nikoli toto zařízení fyzicky předávat oprávněným osobám. Zřízení vinice na předmětném pozemku znamená sice jeho zhodnocení, to však musí vlastník pozemku příslušnému subjektu nahradit.
Druhý žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jde totiž o procesní situaci, kdy odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, šlo však o jeho rozsudek druhý, přičemž předchozím rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl. Dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože dosud nebyl řešen rozpor mezi zákonem o půdě a zákonem č. 42/1992 Sb., o transformaci družstev. Shledává v tom i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za základní problém případu označuje posouzení vlastnictví na základě uvedených dvou právních předpisů. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že na vlastníka pozemku přešlo vedle vlastnictví k trvalým porostům i vlastnictví drátěného vedení vinné révy. To by mohlo být příslušenstvím věci hlavní, tj. vinohradu, za předpokladu, že by jeho vlastníkem byl vlastník pozemku. Vinohrad však může existovat i bez tohoto způsobu vedení révy. Neztotožňuje s názorem, že drátěné vedení je ve vlastnictví žalobkyně, naopak bylo zahrnuto při transformaci do čistého jmění družstva. Podle tehdejších předpisů byly i trvalé porosty v účetnictví vedeny jako základní prostředky. Z něj vypočtené podíly pak byly vydány oprávněným osobám in natura a poté zpětně vneseny do družstva. Dovolatel uplatňuje názor, že jeden vlastník nemůže jinému vlastníkovi bránit v užívání jeho věci, a pokud existuje rozpor mezi zákonem o půdě a zákonem o transformaci družstev, měl být řešen na ústavní úrovni, neboť se nelze rigidně držet jen zákona o půdě. Dovolatel dále zmiňuje, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že dala výpověď z nájmu předmětného pozemku. Také nesouhlasí s tím, že by užívala celý pozemek žalobkyně, protože šest řádků na něm obhospodařují manželé Motlovi. Je tedy otázka, zda u nich nedošlo k vydržení práva. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud s ohledem na přípustnost dovolání přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu po věcné stránce v mezích uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o. s. ř.). V prvé řadě konstatoval, že dovolatelem uplatněnou vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze dovodit ani z jeho zdůvodnění, ani z obsahu spisu, a zaměřil se proto na dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání však neshledal důvodným ani z tohoto důvodu.
Tvrzení, že žalobkyně nepředložila doklady o výpovědi z nájmu pozemku, je v rozporu s obsahem spisu , v němž je založena nejen tato výpověď, ale i obsah dopisu prvního žalovaného, který v té době pozemek žalobkyně užíval, a jímž na výpověď reagoval.
Hlavní argument dovolatele spočívá v úvaze, že má právo užívat pozemek žalobkyně na základě svého práva užívat majetek, jímž je drátěné vedení vinné révy, spojené betonovými sloupky, umístěné na tomto pozemku. Shledává z tohoto titulu i rozpor mezi zákonem o půdě a zákonem o transformaci družstev.
Dovolací soud shledává tuto úvahu pro posouzení dané věci za zcela irelevantní. V řízení uplatnila svůj nárok pouze žalobkyně, a tento nárok směřoval k ochraně jejího vlastnického práva k pozemku. Žalovaní naproti tomu žádné nároky vůči ní neuplatnili. Užívání zemědělské půdy upravuje v prvé řadě zákon o půdě jako zákon speciální, který má s ohledem na další právní předpisy přednost při aplikaci na právní vztahy, které výslovně upravuje (§1 odst. 3 zákona o půdě). Právo na užívání zemědělské půdy je jednoznačně upraveno v §2 odst. 1 a §22 odst. 2 zákona o půdě. Podle jeho §2 odst. 1 má toto právo mimo vlastníka jen ta osoba, jejíž právo je založeno na smlouvě uzavřené s vlastníkem, popř. v případech upravených zákonem i s pozemkovým fondem České republiky, což se o všem netýká daného případu. V ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě je řešeno přechodné užívání zemědělské půdy formou nájmu ze zákona, jehož smyslem bylo po zániku různých užívacích práv právnických osob zajistit obhospodařování půdy do doby, než budou uzavřeny nájemní smlouvy s vlastníkem. Proto také zákon upravil i možnost skončení tohoto práva v případě, kdy vlastník nebude mít o uzavření nájemní smlouvy s dosavadním uživatelem (nájemcem ze zákona) zájem; v takovém případě nájemní vztah ze zákona končí výpovědí se strany vlastníka podle §22 odst. 2 věta prvá zákona o půdě. Druhá věta tohoto ustanovení sleduje ochranu vlastníků, jejichž pozemky byly pro ně nepřístupny, protože byly začleněny do velkých lánů a stanoví proto, že případě výpovědi, (kterou by mohl dát nájemce), nemůže skončit výpovědní lhůta dříve, než budou na místě provedeny pozemkové úpravy a vlastník tak bude mít možnost svůj pozemek obhospodařovat. Tak tomu v dané věci nejde, protože žalobkyně sama tuto možnost vylučovala, a navíc bylo zjištěno, že její pozemek fakticky obhospodařovaly i jiné fyzické osoby. Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že od skončení výpovědní lhůty na základě výpovědi dané žalobkyní, skončil prvému žalovanému nájemní vztah ze zákona ke dni 1. 10. 1994. Protože jiná smlouva o nájmu uzavřena nebyla, užíval od tohoto dne prvý žalovaný, a následně i druhý žalovaný, případně i další fyzické osoby, pozemek žalobkyně bez právního důvodu.
Další úpravu následných vztahů existujících po skončení nájmu ze zákona zákon o půdě neupravuje, a platí pro ně proto ustanovení obecných předpisů, tedy v daném případě ustanovení občanského zákona o ochraně vlastnických práv (§1 odst. 3 zákona o půdě). Nárok, uplatněný žalobkyní, se proto použije ustanovení §123 obč. zák., podle něhož je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat sním, a §126 obč. zák. podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. V této souvislosti neshledává dovolací soud, že by oprávněnost zásahů druhého žalovaného do vlastnického práva žalobkyně byla dána tím, že na jejím pozemku vybudoval drátěné vedení pro vinnou révu. I když dovolací soud nepovažuje toto zařízení za součást pozemku, jež by byla od něj neoddělitelná, nesporně nejde ani o stavbu, do níž by mohl žalobce uplatňovat přístup. Naopak, pokud jsou trvalé porosty ve vlastnictví žalobkyně (§2 odst. 2 zákona o půdě), což se ani v dovolání nezpochybňuje, není důvod pro to, aby byl druhý žalovaný považován za oprávněného do vlastnictví žalobkyně zasahovat vstupem do vinohradu.
Závěr obou soudů, že druhý žalovaný je oprávněn se zdržet vstupu a vjezdu na pozemek žalobkyně a jeho užívání, je tedy v naprostém souladu se shora uvedenými právními předpisy, jež je nutno na danou věc aplikovat.
Dovolací soud se nezabýval otázkou vlastnictví drátěného vedení vinné révy, protože jednak nebyl žádný nárok v tomto smyslu v řízení uplatněn, jednak i v případě, že jde o vlastnictví druhého žalovaného, nic to na závěru vysloveném oběma soudy nemění. Otázky vypořádání vzájemných nároků, např. i těch, jež jsou spojeny s vlastnictvím trvalých porostů, jsou pak řešeny v jiných ustanoveních zákona o půdě, nebyly však předmětem tohoto řízení.
Povinnost zákazu vjezdu, vstupu a užívání, jak ji soud vyslovil, se pak samozřejmě týká jen druhého žalovaného, nikoli dalších osob, které snad reálně pozemek užívají. Nad rámec tohoto procesního závěru ovšem je nutno dodat, že pokud žalovaný neměl právo pozemek užívat, neměl ani právo disponovat s ním bez souhlasu žalobkyně ve prospěch užívání jinými osobami.
Dovolací soud tedy shledal, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a dovolání proto zamítl podle §243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že podle výsledku dovolacího řízení by měla nárok na jejich náhradu žalobkyně, té však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu