ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1980.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1980/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) M. S., B) K. J., C) J. J., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 227/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.5.2003, č.j. 21 Co 126/2003-333, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 22.3.1994 u Obvodního soudu pro Prahu 1, domáhal se právní předchůdce žalobců uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci finanční náhradu za nemovitosti blíže popsané v petitu. Tvrdil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.5.1959, sp. zn. 4 To 132/59 byl odsouzen k propadnutí veškerého jmění, přičemž tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, sp. zn. 5 Tz 108/91. Podle žalobce současně byl zrušen i rozsudek bývalého Lidového soudu v Jaroměři ze dne 24.4.1959, sp. zn. T 43/59 a další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí navazovala.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30.9.1998, č.j. 10 C 227/94-108. K odvolání žalobců byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.6.1999, č.j. 25 Co 181/99-124 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne 12.12.2002, č.j. 10 C 227/94-216, soud prvního stupně žalobě v odstavci I.vyhověl a ve zbytku v odstavci II. žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1.1.2001, č.j. 25 Co 265/2001-245, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 20.12.2002, č.j. 10 C 227/94-315, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců J. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.5.1959, sp. zn. 4 To 132/59 odsouzen k trestu odnětí svobody na 2,5 roku a bylo vysloveno propadnutí veškerého jeho jmění. Vzal za prokázané, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, 5 Tz 108/91, který nabyl právní moci 31.3.1992, byl výše uvedený rozsudek zrušen. Zároveň vzal za prokázané, že zrušen byl též rozsudek bývalého Lidového soudu v Jaroměři ze dne 24.4.1959, sp. zn. T 43/59 a další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí navazovala. Soud prvního stupně dále zjistil, a to z obsahu spisu D 1889/94 Státního notářství v H. K., že původní žalobce J. J. zemřel dne 7.11.1994 a jeho dědici jsou všichni žalobci. Dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Věc posoudil podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného orgánu státní správy republiky, nejpozději ve lhůtě 1 roku nebo ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Vyslovil, že v projednávané věci rehabilitační rozsudek Nejvyššího soudu ČR 5 Tz 108/91 byl vyhlášen 31.3.1992 za osobní účasti původního žalobce. Dále zaujal názor, že podle trestního řádu ( zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů ) ve znění platném v době, kdy Nejvyšší soud ČR rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tz 108/91 nebylo přípustné podat odvolání mimo jiné proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona. Z hlediska §139 odst. 1 písm. a) trestního řádu v tehdy platném znění nabýval tento rozsudek právní moci vyhlášením a doručení rozsudku nebylo podmínkou toho, aby rozsudek nabyl právní moci. Dovodil, že pokud J. J. podal písemnou žádost o finanční náhradu u Ministerstva financí ČR podáním došlým dne 6.8.1993, učinil tak po uplynutí jednoroční lhůty podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Lhůtu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. posoudil jako lhůtu promlčecí. Uzavřel, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované nelze posuzovat jako rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 o.z. V tomto směru poukazoval na právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4.7.2002, sp. zn. III. ÚS 21/02.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.5.2003, č.j. 21 Co 126/2003-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Podle odvolacího soudu nelze setrvat na původním právním názoru odvolacího soudu o povaze lhůty podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. jako lhůty promlčecí, a to s ohledem na vývoj judikatury. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, který dospěl k závěru, že lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní. Vyslovil závěr, že pokud jde v dané věci o lhůtu prekluzivní, jejím uplynutím právo na finanční náhradu zaniká a nelze jej žádným způsobem, a to ani soudním rozhodnutím obnovit nebo zmeškání prekluzivní lhůty prominout. Uzavřel též, že aplikace §3 o.z. nepřipadá do úvahy, neboť nejde o případ výkonu práva povinné osoby, nýbrž o zánik práva osoby oprávněné ze zákona. Rovněž zaujal názor, že námitkami žalobců, týkajícími se průtahů v řízení a nadbytečně prováděného dokazování, se nelze zabývat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost zřejmě podle obsahu dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelů otázka charakteru lhůty uvedené v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je otázkou zásadního právního významu, která vyžaduje zcela jednotné soudní rozhodování. Nesouhlasili se závěry soudů obou stupňů, podle nichž nárok na jakoukoli finanční náhradu za nemovitosti, které přešly na stát rozsudkem odporujícím zákonu, nelze přiznat. Poukazovali na skutečnost, že rehabilitační rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, sp. zn. 5 Tz 108/91 byl právnímu předchůdci žalobců jejich otci doručen až po roce od jeho vyhlášení. Namítali, že pokud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci vyhlášením, jehož byl otec žalobců účasten, je nutno jednoroční lhůtu k jeho doručení považovat za nepřiměřenou. Dále tvrdili, že postupem soudu bylo porušeno jedno z jejich ústavních práv a sice právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, že lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je lhůtou prekluzivní. V této věci správně použil odvolací soud ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a toto ustanovení rovněž správným způsobem vyložil.
Nejvyšší soud České republiky již dříve judikoval, že shora uvedená lhůta je svou povahou hmotněprávní a prekluzívní (rozsudek ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2000). K jejímu dodržení je zapotřebí, aby nejpozději posledního dne této lhůty byla v restitučním zákoně zmiňovanému ústřednímu orgánu státní správy (Ministerstvu financí ČR - viz zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků) doručena písemná žádost o finanční náhradu. Přitom posledním dnem lhůty určené podle let je ve smyslu §122 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), který je v této souvislosti nutno podpůrně užít, den, který se svým pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není - li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Podle §122 odst. 3 obč. zák. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Naproti tomu u procesněprávních lhůt podle §57 odst. 3 o.s.ř. postačí, je-li příslušné podání (např. odvolání) poslední den lhůty předáno k poštovní přepravě.
Podle nezpochybněného skutkového zjištění soudů obou stupňů nabyl rehabilitační rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, sp. z. 5 Tz 108/91 právní moci dnem vyhlášení, tj. 31.3.1992. Tento den lze považovat za počátek jednoroční lhůty k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ministerstva. Byla-li písemná žádost podána právním předchůdcem žalobců Ministerstvu financí České republiky dne 6.8.1993, došlo k uplatnění práva po marném uplynutí uvedené jednoroční lhůty.
Protože restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o lhůtách v něm uvedených, přičemž ustanovení §13 je zařazeno v jeho části upravující oblast občanskoprávních vztahů, je třeba i otázku, zda hmotněprávní lhůta stanovená ve třetím odstavci citovaného ustanovení je promlčecí nebo prekluzivní, řešit výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku, který je k restitučnímu zákonu ve vztahu lex generalis - lex specialis, s přihlédnutím k právní teorii. Sluší se připomenout, že zatímco restituční zákon používá pojmu „lhůta“, občanský zákoník hovoří o „dobách“.
Protože občanský zákoník rozlišuje pouze doby promlčecí a prekluzivní, lze o lhůtě uvedené v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. jen jako o době prekluzivní či době promlčecí, přičemž je zapotřebí vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví-li zákon v konkrétním ustanovení (jak je tomu i v případě citovaného ustanovení), že účastník právního vztahu může své právo uplatnit u určeného orgánu v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již svá práva s úspěchem uplatnit nemůže. Proto i ustanovení §13 odst. 3 restitučního zákona ve znění před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 153/1998 Sb., podle kterého je písemnou žádost o finanční náhradu třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději do jednoho roku ode dne účinnosti zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, je nutno interpretovat tak, že požádala-li písemně oprávněná osoba příslušný ústřední orgán státní správy o finanční náhradu později, než ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti restitučního zákona nebo ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, resp. od rozhodnutí, jímž byl v rámci soudní rehabilitace mimo jiné zrušen výrok o trestu propadnutí majetku, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnil právní předchůdce žalobců pozdě a že v důsledku této skutečnosti toto právo zaniklo.
Lhůta stanovená k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzivní), byť není vyjádřena dovětkem „jinak právo zanikne“, když skutečnost, že jde o dobu prekluzivní je slovně vyjádřena jinak. S přihlédnutím k námitkám žalobkyně je třeba zdůraznit (a tento názor zastává ve stanovisku ze dne 20. října 1998 sp. zn. Pl. ÚS st. 7/98 i Ústavní soud České republiky), že byť je restituční zákon svou povahou zákonem specifickým, sledujícím zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989 a nemůže být proto zcela vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce, tendenci „zprůchodnit“ cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec.
Na základě výše uvedeného dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právního závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci jde o lhůtu povahy prekluzivní, jejímž marným uplynutím právo na finanční náhradu zaniklo.V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu