ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1992.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1992/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. D. , bytem P., b) Ing. E. L., CSc. , bytem P., c) Ing. T. P. , bytem P., d) J. W. , bytem P., e) J. W. , bytem T., f) B. Z. , bytem T., a g) MUDr. L. Z. , bytem Ř., zastoupených v případě dovolatelů a) až e) a g) JUDr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti žalovanému A. K. , bytem S., o 66.408,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 160/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 2009, č. j. 56 Co 433/2008-399, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhají zaplacení částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný jim neplatil nájem za užívání nebytových prostor v nemovitosti, která je v jejich podílovém spoluvlastnictví. Žalovaný uplatnil vzájemným návrhem, jímž se po žalobcích domáhal zaplacení částky 231.642,60 Kč s příslušenstvím, náhradu přeplatku na nájemném a jím vložených investic do nebytových prostor.
Okresní soud v Tachově (v pořadí již čtvrtým) rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 3 C 160/99-342, zamítl návrh žalobců, jímž se po žalovaném domáhali zaplacení částky 66.408,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil jim povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku 99.251,30 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení i náklady řízení (výrok II.), rozhodl o nákladech státu (výrok III.) a zamítl vzájemný návrh žalovaného co do částky 134.391,30 Kč s příslušenstvím (výrok IV.).
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 56 Co 433/2008-399, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. v části týkající se žalobcům uložené povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalovanému částku 99.251,30 Kč s příslušenstvím je změnil tak, že vzájemný návrh žalovaného zamítá (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a V.) i státu (výrok IV.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
V projednávané věci žalobci napadli dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím. Jelikož žalobou uplatněný nárok (č. l. 193 spisu - dovoláním napadený výrok) není solidárního charakteru, z petitu žaloby nevyplývá, v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl (srov. §512 odst. 1 obč. zák.) pohledávky. Dílčí nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím (s ohledem na velikost jejich spoluvlastnických podílů, z nichž největším – dle obsahu spisu - je podíl o velikosti jedné ideální čtvrtiny; 66.408,50 Kč: 4 = 16.602,125 Kč) přitom nepřesahují částku 50.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod C 6867).
S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu