ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1997.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1997/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti žalovaným 1/ České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Praha – Nová Město, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice – Ministerstvu vnitra ČR , se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 57/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2010, č. j. 44 Co 160/2010-49, takto:
Dovolání, pokud směřovalo proti prvé části výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2010, č. j. 44 Co 160/2010-49, měnící usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2010, č. j. 363 C 57/2007-45, se zamítá.
Dovolání, pokud směřovalo proti druhé části výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2010, č. j. 44 Co 160/2010-49, potvrzující usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2010, č. j. 363 C 57/2007-45, se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2010, č. j. 36 C 57/2007-45, bylo rozhodnuto, že podání žalobce doručené Městskému soudu v Brně dne 27. 2. 2007 se odmítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem odmítnutí podání, které je žalobou, měl být přetrvávající stavu neprojednatelnosti. Soud prvního stupně přitom uvedl, že svým usnesením ze dne 28. 8. 2007, č. j. 36 C 57/2007-43, byl žalobce vyzván, aby v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §79 občanského soudního řádu doplnil vadné podání o podstatné náležitosti návrhu. Žalobce byl tímto usnesením vyzván, aby řádně uvedl, jakou konkrétní škodu (v jaké výši) mají žalovaní uhradit a jak k uvedené částce dospěl a dále měl doložit plnou moc pro zastupujícího advokáta. K doplnění podání byla žalobci stanovena desetidenní lhůta a byl současně poučen o tom, jak je třeba doplnění provést.
Soud zároveň žalobce v souladu s ustanovením §43 odst. 2 o.s.ř výslovně poučil o tom, že nebude-li přes výzvu soudu podání řádně doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. Usnesení o výzvě k odstranění vad podání, bylo žalobci doručeno dne 11. 9. 2007, stanovená lhůta k doplnění pak marně uplynula dne 21. 9. 2007.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora uvedeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení o uložení povinnosti „zaslat žalobci řádné usnesení či rozhodnutí, týkající se trestních oznámení zaslaných žalobcem na kpt. Ing. J. B. z OHK B., Kounicova 24“ se zastavuje , jinak se potvrzuje . Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud, který převzal skutková východiska soudu prvního stupně, uvedl, že neuvedení toho, co má být domáhanou úhradou „skutečné“ škody, je zřejmou překážkou vydání rozhodnutí o její náhradě.
Podle odvolacího soudu návrh v té podobě, jak byl žalobcem učiněn, aby soud žalovanému (na jehož straně vystupuje Česká republika, tudíž shodný subjekt), uložil „zaslat“ rozhodnutí o žalobcových trestních oznámeních, je třeba hodnotit jako požadavek žalobce, aby žalovanému byla uložena tímto způsobem povinnost konat, namísto dosavadního (úředního) nekonání. Přitom není jasné, zda se žalobce domáhal zaslání písemností ve formě rozhodnutí nebo vydání nějakého rozhodnutí, nicméně je zřejmé, že se žalobce nedomáhá žádného práva pramenícího ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nároky žalobce mohou odpovídat nejspíše povinnosti příslušných orgánů veřejné moci činit opatření proti nečinnosti v oblasti justice, podrobné pravomoci justičních složek působících při postihování zločinnosti v tzv. předprocesní fázi, tedy policie při objasňování, jíž je nejbližší činnost státního zástupce podle §157 odst. 2 trestního řádu.
V důsledku toho ve smyslu ustanovení §7 ost. 1 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru o nedostatku pravomoci civilního soudu. S odkazem na ustanovení §104 odst. 1, věty prvé a druhé po středníku o.s.ř. vyslovil, že posuzovaná část věci žalobce nespadá do pravomoci soudu, takže řízení bylo soudem prvního stupně mělo být správně zastaveno, aniž bylo nutno činit výrok o postoupení věci příslušnému orgánu, neboť z obsahu podání žalobce je patrno, že věcí se příslušný státní zástupce již zabývá (zabýval). Proto v uvedeném rozsahu výroku usnesení soudu prvního stupně změnil.
Pokud jde o výrok usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání, shledal je správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, a to proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání blíže nezdůvodňoval, tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 bod b) s tím, že podle dovolatele rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oprávněnost podaného návrhu dovozoval z toho, že orgány justice opakovaně v meritu věci nereagují ani na jeho trestní oznámení ani návrhy na dokazování, takže pro absenci prostředků podle trestního práva využil práva plynoucího z článku 36 Listiny základních práva a svobod a obrátil se na soustavu civilního soudnictví. Smyslem jeho podání bylo docílit přezkumu rozhodnutí a postupů orgánů činných v trestním řízení, a to nezávislou institucí. Soudům obou stupňů vytýkal nesprávné právní posouzení a odepření práva na soudní ochranu. Orgánům činným v trestním řízení, jakož i dosud činným soudům vytýkal, že jej šikanují. Navrhl zrušení dovoláním napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření první žalované k dovolání nebylo podáno.
Žalovaná Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR, ve svém vyjádření k dovolání uváděla, že podání žalobce byla postupně řešena Inspekcí ministerstva vnitra, Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, Krajským státním zastupitelstvím v Brně, státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Brno, vždy s výsledkem, že žádná pochybení nebyla zjištěna. Podání žalobce z roku 2006 a 2007 byla řešena kabinetem ministra vnitra a vyřízena postoupením příslušným orgánům k dalšímu opatření, přičemž podatel byl o vyřízení písemně vyrozuměn. Tato žalovaná dále podotkla, že u Městského soudu v Praze bylo vedeno řízení pod sp. zn. 6 Ca 141/2007, týkající se ochrany proti nečinnosti správních orgánů, který byl po obsahové stránce téměř totožný se současně projednávaným návrhem. Žaloba v předmětné věci byla Městským soudem v Praze zamítnuta, stejně tak Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §239 odst. 3 části věty před středníkem, o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); Ustanovení §237 odst. 1 a 3 platí obdobně.
Podle §239 odst. 1 písm. a) je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, to vše za předpokladu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 ost. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci míří na situace, kdy soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
Aplikováno na posuzovaný případ, přípustnost dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu plyne ze shora citovaného ustanovení §239 odst. 1, písm. a) o.s.ř.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu by dovolání mohlo být přípustné za splnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu shora uvedených zákonných ustanoveních (§239 odst. 3 o.s.ř a §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu je sice přípustné, avšak není opodstatněné. Odvolací soud nepochybil, pokud v souladu se stavem podávajícím se ze spisu, kvalifikoval obsahově obsah žalobního žádání, specifikovaného ve výroku svého usnesení, jako nárok, který nemá oporu v platném procesním právu, pokud jde o pravomoc civilního soudu. Dovolací soud nemá důvod k odlišnému posouzení těchto otázek a pro stručnost na odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odkazuje. K argumentaci dovolatele poukazující na článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pouze připomíná, že soudní ochrana v Listině uvedená je realizována v mezích a prostředky běžného zákonodárství. Pro něj a v souladu s ním uplatňuje se i režim vymezení pravomoci jednotlivých státních orgánů a jejich relativní nezávislosti (článek 2 odst. 2 Listiny). Požadavek žalobce, jím formulovaný v jeho podání, tak v souladu s přiléhavým hodnocením odvolacího soudu oporu v platném právu. Nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by odvolací soud při aplikaci jím uvedených zákonných ustanovení vyložil je způsobem, které by bylo možno podřadit pod pojem nesprávného právního posouzení.
Dovolací soud dále dospívá k závěru, podle něhož potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu, který byl učiněn při nezměněném skutkovém stavu a vychází z aplikace ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 a §79 o.s.ř., nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Jde o posouzení konkrétního případu, při aplikaci srozumitelných a jednoznačných ustanovení procesního práva. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s konstantní soudní výkladovou praxí (kupříkladu se závěry podávajícími se ze Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983, vydavatel Nejvyšší soud ČSSR, SEVT, Praha 1986, str.762-763, nebo závěry Ústavního soudu ČR publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, vydavatel C.H.Beck, Praha, sv. 12, č. 93, s. 7, a další). Pro úplnost se dodává, že ani v dovolání žádným způsobem žalobce nespecifikuje, v čem by měla spočívat otázka zásadního právního významu právě ve vztahu k této výrokové části usnesení odvolacího soudu. Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. tak nejsou splněny.
Dovolací soud proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné zamítl, a to v části směřující proti měnícímu výroku odvolacího soudu. Pokud jde o dovolání směřující proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, pak dovolací soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu