ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1999.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1999/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců: a) M. č. P. 4, zastoupené advokátkou, b) Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. Š., 2) M. K., oba zastoupení advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 27 C 5/2003, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, č. j. 30 Co 289/2007 – 245, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.257,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci b) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.257,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k pozemkům blíže identifikovaným ve výroku I. napadeného rozhodnutí pro žalobce b) se správou svěřenou žalobkyni a), tak, že určil za vlastníka těchto nemovitostí žalobce b) se svěřenou správou pro žalobkyni a). Odvolací soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud doplnil řízení dalšími důkazy a shledal, že odvolání žalobců bylo důvodné. Žalobci měli naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jeho prostřednictvím mohou dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaní uplatnili u soudu nárok na vydání pozemků, a to mimo jiné pozemku parc. č. 1334, z něhož následně vznikly předmětné pozemky parc. č. 1334/1 a parc. č. 1285/113, k. ú. K., obec P. (dále jen „sporné pozemky“). Mezi účastníky není sporu o tom, že pozemek parc. č. 1334 byl původní vlastnici A. Š. vyvlastněn rozhodnutím ze dne 19. 12. 1958. Není podstatné, zda A. Š. podepsala související listiny (zápis z komise ze dne 1. 12. 1958 a dopis ze dne 31. 1. 1959) a není ani podstatné, zda uvedené rozhodnutí bylo řádně doručeno. Tyto případné nedostatky nezpůsobují nicotnost uvedeného správního aktu, jímž k vyvlastnění, tedy k přechodu vlastnického práva na stát, došlo. Žalovaní se mohli obnovení svého vlastnického práva ke sporným pozemkům domoci pouze prostřednictvím žaloby na vydání těchto pozemků podle restitučních předpisů. Tímto způsobem však nedošlo k obnovení jejich vlastnického práva, neboť žalovaní (v tehdejším řízení v postavení žalobců) vzali svou žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Žalovaní pak obešli restituční právní předpisy
a domohli se zápisu vlastnického práva ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí, ačkoliv vlastníky pozemků nikdy nebyli. Žalobci (v tomto řízení žalovaní) se zjevně vyhnuli tomu, aby v řízení o vydání věci prokazovali svůj tvrzený nárok u soudu a volili cestu nesporného řízení o dodatečně projednávaném dědictví po A. Š. Žalovaní nepřesně v návrhu na dodatečné projednání dědictví tvrdili, že v odvolacím řízení (v restitučním sporu) vyšlo najevo, že A. Š. kupní smlouvu nepodepsala a že ke dni svého úmrtí vlastnila uvedené pozemky. Jak vyplývá z předmětného usnesení odvolací soudu, takový závěr odvolací soud neučinil. Nicméně notář zřejmě převzal toto tvrzení žalovaných a ačkoliv se žalovaní domáhali dodatečného projednání dědictví k pozemkům 1332 a 1333 (jichž se týkala předmětná kupní smlouva), nově označených č. 1285/89 a 1285/90, přesto uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví ke zcela jiným pozemkům, a to k zastavěným pozemkům 1334/1 a 1285/113. Přestože vydání zastavěných pozemků v zásadě restituční předpisy neumožňovaly a žalovaní si toho nepochybně byli vědomi, jak vyplývá z jejich podání v restitučním řízení, neváhali uzavřít v rámci dodatečného projednání dědictví dohodu o těchto zastavěných pozemcích, které byly jejich matce vyvlastněny a jichž se z důvodu této zastavěnosti ani v restitučním řízení nedomáhali. V tomto jednání žalovaných odvolací soud spatřuje obcházení restitučních předpisů. Usnesení o vypořádání dědictví není konstitutivním rozhodnutím, které by vedlo ke vzniku vlastnického práva dědiců. Tímto usnesením nejsou vázány osoby, které nebyly účastníky dědického řízení. Lze proto uzavřít, že A. Š. pozbyla vlastnické právo ke sporným pozemkům jejich vyvlastněním a ke dni své smrti pozemky již nevlastnila. Protože se žalovaní nedomohli obnovení vlastnického práva postupem podle restitučního předpisu, neobnovilo se jejich vlastnictví. Žalovaní tak nikdy nebyli a nejsou vlastníky sporných pozemků a zápis v katastru nemovitostí není správný. Potud odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Nepovažoval však za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce b) nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť mu v tom bránilo uplatnění restitučního nároku žalovanými ve smyslu §4 odst. 2 citovaného zákona. Má-li v právních vztazích panovat jistota, pak ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona dopadá pouze na ty případy, kdy před účinností tohoto zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991) byl k věci uplatněn nárok na její vydání. Nelze připustit takový výklad, aby vlastnictví ke dni 24. 5. 1991 přešlo ze státu na obec a následně by tento zákonný přechod byl zrušen či odstraněn tím, že oprávněná osoba poté uplatnila svůj nárok na vydání věci. Uvedený názor ostatně v obecné rovině sdílí sami žalovaní, byť nesprávně předpokládají, že v daném případě se jedná o přechod podle ustanovení §3 odst. 3 a 4 zákona č. 172/1991 ve znění zákona č. 10/1993 Sb. účinného dnem 1. 1. 1993. Žalovaní uplatnili výzvu k vydání věci dne 12. 8. 1991., tedy až po nabytí účinnosti citovaného zákona. Žalobci přitom není tvrzeno ani prokazováno, že sporné pozemky přešly na obec podle ustanovení §3 odst. 3, resp. odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 1993. Žalobci na výzvu soudu prokázali splnění všech podmínek pro přechod pozemků ze státu na obec podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a je třeba uzavřít, že dnem 24. 5. 1991 sporné pozemky přešly do vlastnictví žalobce b) se svěřenou správou žalobkyně a).
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní dovolání s tím, že jej považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozsudek soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soud odvolací dospěl k absurdnímu závěru, že žalovaní obcházeli zákon, přičemž sám soud vydal v dědickém řízení autoritativní rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaných. Žalovaní nemohli obcházet restituční právní předpisy, pokud jednali v souladu s ustálenou a zavazující judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu o souběhu vlastnických a restitučních žalob. Konstituované vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem zakládá samo autoritativní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 34 D 2973/96 vydané v souladu s tehdejší ustálenou judikaturou. Toto rozhodnutí ani teoreticky nemohlo obcházet zákon. Rozsudek soudu II. stupně taktéž nerespektuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu vylučující přechod vlastnictví majetku ze státu na obce, pokud k tomuto majetku oprávněné osoby uplatnili restituční nárok, a to bez ohledu na to, kdy byla výzva doručena povinné osobě, zda před anebo po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Pravými vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalovaní na základě původního vlastnického práva jejich matky A. Š. ke dni její smrti, a pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. Pozemková parcela č. 1334 v k. ú. K. nepřešla z původní vlastnice A. Š. na československý stát, neboť žádné rozhodnutí nebylo doručeno a nemohlo nabýt ani právní moci. Podpis A. Š. prokazující doručení rozhodnutí o vyvlastnění byl zfalšován, jak vyplývá z odborného vyjádření PhDr. J. V. a ze znaleckého posudku PhDr. M. N. V řízení před odvolacím soudem bylo též porušeno právo žalovaných na spravedlivé soudní řízení tím, že vedlejší účastníci řízení před soudem prvního stupně přes poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. netvrdili a neprokázali rozhodné skutečnosti nutné k prokázání přechodu vlastnictví na obec. Tuto vadu odstranil odvolací soud tím, že umožnil vedlejším účastníkům řízení předložit další důkazy i v odvolacím řízení a tím v neprospěch žalovaných. Postup soudu odvolacího tak lze považovat za porušení principu rovnosti účastníků řízení, principu koncentrace řízení a principu přezkoumatelnosti skutkových zjištění v rámci dvojinstančnosti soudního řízení. Žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně a) s tím, že s dovoláním žalovaných nesouhlasí a napadený rozsudek soudu odvolacího považuje za správný a souladný s judikaturou soudu Nejvyššího i soudu Ústavního. Předmětné pozemky přešly do vlastnictví státu a v době, kdy vznikl titul, ze kterého žalovaní dovozují své vlastnické právo, tj. rozhodnutí 35 D 2937/96, nebyly v majetku zůstavitelky. Postup žalovaných a soudu v dědické věci je v rozporu s principem právní jistoty. Pokud žalovaní tvrdí, že jejich matka vlastnictví k pozemku nikdy neztratila, přestože tento majetek převzal stát, nejde o nic jiného než o námitku restitučního důvodu, že stát převzal její majetek bez právního důvodu. Žalovaní se tak měli domáhat vydání předmětných pozemků podle restitučních předpisů, což neučinili. Dovolatelé věděli o tom, že pozemek přešel na stát a že byl zastavěn. V době vydání rozhodnutí v obnoveném dědickém řízení tak nemohli být v dobré víře, že jim pozemek po právu náleží. Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatelů, že jejich vlastnické právo bylo konstituováno rozhodnutím soudu v obnoveném dědickém řízení, neboť rozhodnutí soudu v takovém případě nekonstituuje vlastnické právo, pouze jej deklaruje. Žalobkyně a) navrhuje, aby dovolací soudu dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce b) s tím, že dovolání žalovaných považuje za nedůvodné a naopak se ztotožňuje se závěry soudů I. a II. stupně vycházejících z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví nezakládá výlučné vlastnické právo odvolatelů a pro ostatní osoby nezúčastněné na projednání tohoto dědictví není nikterak závazné. V českém právním prostředí vyvodila právní teorie a praxe zásady pro poměřování konkurující judikatury. Jednou z hlavních zásad je uplatnění přednosti rozhodnutí pozdějšího před rozhodnutím dřívějším, a z tohoto pohledu je nezbytné i dovolateli předestřené judikáty hodnotit. Žalobce b) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud se proto dále zabýval důvodností předmětného dovolání, a to v rozsahu, jenž byl dovoláním vymezen a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě dovolatelé namítají, že odvolací soud postupoval v rozporu s pravidly ovládající civilní soudní řízení, když připustil, aby žalobci v průběhu odvolacího řízení předkládali další důkazy na podporu svého tvrzení, že na ně přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákona č. 172/1991 Sb. Tím měl odvolací soud – dle tvrzení dovolatelů – porušit princip rovnosti účastníků, princip koncentrace řízení a princip přezkoumatelnosti skutkových zjištění v rámci dvojinstančnosti soudního řízení.
Odvolací soud považoval z hlediska svého právního názoru – odlišného od právního názoru soudu prvního stupně – za pro rozhodnutí ve věci významné jiné skutečnosti než soud prvního stupně, totiž to, zda byly ve vztahu k předmětným pozemkům splněny všechny podmínky nezbytné pro přechod vlastnického práva ze státu na žalobce b) podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Z tohoto důvodu poučil žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval je k doplnění důkazů za účelem prokázání splnění zmíněných podmínek. Odvolací soud uvedeným postupem neporušil zásadu neúplné apelace ovládající odvolací řízení v civilních věcech vyjádřenou zejména v §205a a 211a o. s. ř. Odvolací soud obecně může provádět dokazování ve věci samé, a to – v systému neúplné apelace – ohledně tvrzení, která byla účastníkem uplatněna již před soudem prvního stupně. Jinými slovy, odvolací soud může doplnit dokazování a za tímto účelem vyzvat účastníka řízení podle §118a o. s. ř., jde-li o pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti, které byly účastníkem uplatněny již před soudem prvního stupně a k prokázání nichž byli předestřeny relevantní důkazy.
V dané věci přitom žalobci ve svých podáních již před soudem prvního stupně opakovaně uplatňovali tvrzení, že předmět sporu na ně přešel ex lege podle zákona č. 172/1991 Sb. Toto tvrzení je uvedeno jednak v „návrhu na zahájení řízení“ (č.l. 1) pod bodem III., dále pak v přípise žalobce b) nazvaném „vyjádření“ (č. l. 77) pod bodem IV., či v závěrečném návrhu žalobkyně a) na č. l. 94. Žalobkyní a) byly v průběhu řízení předkládány i relevantní důkazy k prokázání splnění podmínek pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jak je patrné zejména z protokolu o jednání založeném na č. l. 56. Nejednalo se tedy o skutečnosti či důkazy nové. Postup odvolacího soudu v souzeném sporu tak neznamenal porušení principu neúplné apelace, nýbrž naopak korespondoval zásadám jednotnosti a hospodárnosti řízení a zákazu překvapivého soudního rozhodnutí.
Dovolatelé žádné jiné vady řízení nenamítali a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval věcným řešením dalších v dovolání předestřených právních otázek.
Dovolatelé v tomto směru především zpochybnili závěr, k němuž shodně dospěly soudy obou stupňů, a to že žalovaní obešli restituční zákony a domohli se zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí, ačkoliv vlastníky nikdy nebyli. S tímto závěrem nelze než souhlasit, neboť vychází z již ustálené judikatury jak soudu Nejvyššího, tak i soudu Ústavního o konkurenci tzv. restitučních právních předpisů (jakožto přepisů zvláštních) a předpisů obecných. Na nejdůležitější z nich poukázal soud prvního stupně, zejména pak na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že oprávněná osoba se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud, přičemž z jeho obsáhlé judikatury v tomto směru lze poukázat zejména na stanovisko pléna, sp. zn. Pl. ÚS 21/2005, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů.
V dané věci pak pod zorným úhlem výše uvedených obecných právních závěrů nelze přehlédnout, že dovolatelé v 90. letech minulého století rezignovali na možnost domoci se vydání předmětných nemovitostí na základě restitučních předpisů a namísto toho zvolili cestu nesporného dědického řízení o dodatečném projednání dědictví, a tak se – slovy odvolacího soudu – vyhnuli prokazování svého tvrzeného nároku. Takový postup je však v rozporu s výše uvedenými právními závěry, neboť jím byl zcela evidentně sledován nepřípustný záměr spočívající v obejití restitučních právních předpisů a domožení se vydání předmětných pozemků podle obecných právních předpisů. K obnovení vlastnického práva dovolatelů tak nedošlo i proto, že rozhodnutí vydané v dědickém řízení je deklaratorní, nikoliv konstitutivní povahy a zavazuje pouze účastníky konkrétního dědického řízení. Odvolací soud proto správně uzavřel, že tímto postupem dovolatelů nedošlo k obnovení jejich vlastnického práva. Dovolatelé tak vlastníky předmětných pozemků nikdy nebyli. Na tom nemění nic ani námitka, že k vyvlastnění zmíněných pozemků nedošlo, protože z různých důvodů nemohlo rozhodnutí o vyvlastnění nabýt právní moci. Jestliže totiž stát převzal sporný majetek, aniž se tak stalo na základě jakéhokoliv právního titulu, jednalo se o převzetí bez právního důvodu, což je jeden z restitučními zákony typizovaných důvodů pro vydání majetku oprávněným osobám.
Dovolací soud taktéž nemá důvod nesouhlasit s názorem odvolacího soudu – odlišným od soudu prvního stupně – týkajícím se posouzení překážky přechodu vlastnického práva ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. z důvodu uplatněného restitučního nároku. Odvolací soud poukázal na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu, k němuž lze ještě doplnit další (např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 12. 1993, sp. zn. 10 Co 426/93, publikované v časopisu Soudní rozhledy/ C. H. Beck, ročník 1996, sešit č. 2, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek č. 19). V souladu s uvedenou judikaturou lze tedy uzavřít, že pokud byl restituční nárok dovolateli uplatněn až po účinnosti zákona č. 172/1992 Sb., přešlo dnem účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na žalobce.
Žalovaným se prostřednictvím v dovolání uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit rozhodnutí soudu odvolacího. Nejvyšší soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za správné a dovolání žalovaných za nedůvodné, a proto dovolání podle
§243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci a) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy ve výši 12.257,- Kč. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokátky, která žalobkyni a) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobci b) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy ve výši 12.257,- Kč. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce b) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu