ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2025.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2025/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 592.797,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 319/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, č. j. 54 Co 538/2007-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 592.797,50 Kč s přísl., jež představuje náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Od roku 1991 byl u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 268/1991 veden spor ohledně částky 450.000,- Kč s přísl. Žalobu v uvedené věci podali manželé O. a tvrdili, že žalobci (v daném řízení žalovanému) půjčili spornou částku, což on popíral, avšak poté, co bylo rozhodnutí soudu prvního stupně několikrát zrušeno odvolacím soudem, bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalobce manželům O. uvedenou částku zaplatit. Následně podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto. Žalobce pak s poukazem na nesprávnost jak závěrů obecných soudů, tak závěru soudu dovolacího tvrdil, že nesprávným úředním postupem zejména Nejvyššího soudu, který protiprávně odmítl jeho dovolání, byl porušen zákon, v důsledku čehož žalobci vznikla škoda, představovaná částkou, kterou byl žalobce povinen uhradit podle vydaných rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 4. 2007, č. j. 14 C 319/2006-36, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Konstatoval, že odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek, a sice nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak bezprostředně se neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí. Pokud však jde o činnosti, které se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí odrazí, nemůže jít o nesprávný úřední postup, ale jedině o nezákonné rozhodnutí. Tak je tomu i v posuzovaném případě. Byť totiž žalobce poukazoval na nesprávnost postupu soudů (zejména pak Nejvyššího soudu) ve vedených řízeních, tento postup se vždy projevil právě ve vydaných rozhodnutích. Z tohoto závěru pak vyplývá další podmínka, kterou zákon stanoví pro případný vznik odpovědnosti, a sice aby nezákonné rozhodnutí bylo příslušným orgánem zrušeno či změněno. Pokud však rozhodnutí, proti nimž žalobce brojí, nebyla zrušena či změněna, není splněna uvedená podmínka, vyplývající z ust. §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a žalobce tak nárok na náhradu škody nemá.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, č. j. 54 Co 538/2007-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Neshledal žalobcem namítanou nedostatečnost dokazování, když důkaz spisem Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 5 C 268/1991, by byl nadbytečný, neboť všechny potřebné skutečnosti plynou již ze samotných rozhodnutí v tomto řízení vydaných, přičemž jimi důkaz proveden byl. Důkaz uvedeným spisem má dozajista význam při posuzování nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzhledem k průtahům v řízení, avšak tento nárok byl vyloučen k samostatnému projednání. Pokud pak jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně správně aplikoval ust. §8 zákona č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že ve věci nelze shledat nesprávný úřední postup. Za správný považoval též závěr obvodního soudu, že postup Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání žalobce vyústil v rozhodnutí o odmítnutí tohoto dovolání, tedy do rozhodnutí o věci samé. Nemůže se tedy jednat o nesprávný úřední postup tak, jak je obecně charakterizován soudní judikaturou. Jelikož žádné rozhodnutí, které žalobce považuje za nezákonné a dovozuje z něho vznik škody, nebylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno (ústavní stížnost, kterou žalobce rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl, byla odmítnuta), nebyla splněna základní podmínka pro vznik odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud dále uvedl, že soud při rozhodování o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí, u nichž je tvrzena nezákonnost, nýbrž je vždy vázán rozhodnutím příslušného orgánu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost blíže nespecifikoval. Zrekapituloval svá skutková tvrzení z řízení vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 268/1991, stejně jako průběh tohoto řízení. Zdůraznil to, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 404/2003, se uvádí, že ve sporu mezi ním a manžely O. soud prvního stupně žalobě vždy vyhověl. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě, když v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně žalobě vyhověl pouze co do částky 150.000,- Kč, ve zbytku ji zamítl. Toto rozhodnutí bylo následně (stejně jako dvě rozhodnutí soudu prvního stupně jemu předcházející) odvolacím soudem zrušeno a byl vysloven „právní názor jak má soud prvního stupně postupovat, šlo tedy o změnu, takže dovolání bylo přípustné, neboť byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí“. Dovolací soud tak pochybil, jestliže dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ust. §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), a že z hledisek uvedených v ust. §238 odst. 1 písm. b) (dovolatel nesprávně uvádí ust. §238 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné. Dovolací soud se tak dopustil procesního pochybení, díky němuž nedošlo k hmotněprávnímu přezkumu věci. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí pak byla odmítnuta s tím, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby přezkoumával procesní postupy Nejvyššího soudu. Dovolatel se domnívá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 268/1991 nejdříve soud prvního stupně a odvolací soud vydaly nezákonná rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že se dopustil nesprávného úředního postupu, tato rozhodnutí nezrušil, a stejně postupoval i Ústavní soud. Nejvyšší soud nepřezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, na základě čehož vznikla dovolateli škoda. Dovolatel se táže, kým by mělo být případné nezákonné rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno, a vzhledem k faktu, že se jednalo o procesní odmítnutí dovolání, se domnívá, že nesprávný úřední postup soudu se do tohoto rozhodnutí nepromítl. Závěrem pak dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce přípustnost dovolání nekonkretizoval, avšak jelikož se v případě rozsudku odvolacího soudu nejedná o rozsudek měnící či potvrzující poté, kdy soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, může být dovolání shledáno přípustným jedině v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v souladu s ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, žalobce rovněž nevymezil, z obsahu dovolání však vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Dovolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz tamtéž, s. 63 – 64). Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Naznačuje-li pak dovolatel, že, jestliže bylo v dané věci Nejvyšším soudem vydáno procesní rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, aniž by dovolací soud věcně přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, nelze aplikovat ust. §8, ale je naopak třeba věc podřadit pod ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., nelze mu dát zapravdu, neboť takovéto rozlišení ze zákona nikterak nevyplývá, jinými slovy z hlediska posuzování nároku na náhradu škody neexistuje dichotomie mezi rozhodnutím procesním a rozhodnutím provádějícím hmotněprávní přezkum.
Nad rámec dovolacího přezkumu pak dovolací soud podotýká, že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 24/04, vyslovil závěr, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 404/2003, uvedl nepravdivé tvrzení, a sice že v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 268/1991 „ve všech případech soud prvního stupně žalobě vyhověl“, neboť v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně žalobě vyhověl pouze částečně, avšak současně dodal, že jde o konstatování, které není schopno zvrátit závěry o nepřípustnosti dovolání. V citovaném rozhodnutí Ústavního soudu se praví, že „[u]ložil-li Krajský soud v Českých Budějovicích ve zrušovacích rozhodnutích Okresnímu soudu v Táboře provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování nebo jej usměrnil při hodnocení důkazů co do úplnosti a logické návaznosti, aniž by zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci, nepovažoval dovolací soud tyto pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, za právní názor, kterým by byl Okresní soud v Táboře při posuzování věci samé jakkoliv omezen, a proto neshledal ani naplnění (všech) podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v příslušném znění. Ústavní soud má za to, že takové posouzení věci dovolacím soudem nevykazuje žádné znaky extrémnosti, naopak považuje jej za zcela souladný s ústavními procesními principy.“ Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval za nesprávné a porušující základní práva žalobce. Pokud by tomu tak bylo, dozajista by je zrušil. Ptá-li se tedy dovolatel, kdo je povolán ke zrušení nezákonného rozhodnutí Nejvyššího soudu, je institucí k tomu povolanou nepochybně Ústavní soud, ovšem jedině v případě, že jsou pro to splněny všechny zákonné a ústavní předpoklady. Ve sledovaném případě tomu tak však nebylo, a předmětné usnesení Nejvyššího soudu tedy nelze považovat za nezákonné rozhodnutí. Dovolateli tudíž náhrada škody nepřísluší.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu