ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2061.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2061/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. K. , zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou v Praze 1, Vodičkova 709/33, za účasti: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 67/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2011, č. j. 18 Co 177/2011-127, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně shora označeným bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, č. j. 41 C 67/2006-70, kterým byla odmítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala jako oprávněná osoba podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, vydání rozhodnutí o určení vlastnictví tam specifikovaných nemovitostí nacházejících se v kat. úz. J. a P., a tím i v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 105/93/3-RZN, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 29. 12. 2005, sp. zn. 44877/05-17170/MÚ. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba podle části páté občanského soudního řádu není podle §247 odst. 2 o. s. ř. přípustná, neboť řádný opravný prostředek (odvolání) podaný ze strany žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 105/93/3-RZN, nebyl Ministerstvem zemědělství – Ústředním pozemkovým úřadem pro opožděnost projednán. Žalobu proto bylo třeba pro nepřípustnost odmítnout (§250g odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala zejména, že soud procesně pochybil, pokud se odmítl věcí meritorně zabývat. Uvedla, že soud měl navíc postoupit věc příslušnému správnímu soudu, dovodil-li, že nárok žalobkyně měl být správně projednán v řízení o žalobě podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Poukázala rovněž na tvrzenou zmatečnostní vadu řízení spočívající v tom, že soudy nepřezkoumaly její námitku ohledně okruhu účastníků řízení (v řízení tak vystupovali účastníci, kterým zákon toto postavení nepřiznává, a naopak zákonný účastník účastníkem správního a soudního řízení nebyl). Žalobkyně dále poznamenala, že se odvolací instance nezabývala faktickou správností či nesprávností žalobou napadených správních rozhodnutí, která dovolatelka považuje za nicotná, neboť trpí závažnými vadami, jež je činí vnitřně rozpornými. Závěrem žalobkyně žádala, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu – a současně i usnesení soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení, popřípadě aby rozhodl podle §243b odst. 4 o. s. ř.
Účastníci ad 1) a 2) se k dovolání samostatně písemně vyjádřili. Účastník ad 1) nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhoval, aby dovolání žalobkyně nebylo vyhověno. Účastník ad 2) ponechal rozhodnutí o dovolání na úvaze soudu.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo vydáno dne 29. 8. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
S ohledem na skutečnost, že zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, je nynějším účastníkem ad 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Kritérium zásadního právního významu napadeného rozhodnutí lze spatřovat v posouzení procesní otázky pořadu práva , jež nebyla odvolacím soudem vyřešena souladně s ustálenou soudní praxí. Nejvyšší soud zde považuje za potřebné se s touto jinak konstantně interpretovanou otázkou vypořádat i cestou svého výslovného judikatorního výkladu.
Dovolání však přesto není důvodné.
1) Podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, platí, že nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Podle odstavce 6 této normy lze proti takovému rozhodnutí pozemkového úřadu podat opravný prostředek k soudu.
Ustanovení §9 odst. 4 a 6 zákona č. 229/1991 Sb. upravují pořad práva ve vztahu k majetkovým nárokům podle citovaného restitučního předpisu. Předpokládá se zde ovšem, že na nemovitosti, o jejichž vlastnictví se rozhoduje, se zákon o půdě vztahuje .
2) Jinou věcí je, pokud je sporné, zda předmětné nemovitosti pod zákon o půdě skutečně spadají, tedy je-li na straně pozemkového úřadu dána pochybnost o jeho rozhodovací působnosti ve vztahu k dotčenému majetku. V takovém případě se uplatní §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v rozhodném znění (pozn. NS: od 1. 1. 2013 se jedná o ustanovení §17 odst. 5), podle něhož v pochybnostech, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, rozhodují příslušné ústřední orgány státní správy republiky (pozn. NS: i jejich rozhodnutí je pak podle soudní praxe možno přezkoumat v řízení podle části páté o. s. ř.; viz např. usnesení zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 94/2010). Prezentovaný postup byl aplikován i v posuzované věci: na základě rozkladu vydal ministr zemědělství dne 26. 5. 2004 rozhodnutí sp. zn. 2953/2004-11000, kterým bylo změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 37591/2003-7170, tak, že sporné nemovitosti v kat. úz. J. a P. nejsou majetkem spadajícím pod režim zákona o půdě . S ohledem na tuto skutečnost rozhodl Pozemkový úřad Brno dne 13. 10. 2005 pod sp. zn. 105/93/3-RZN o zamítnutí nároku na vydání dotčených nemovitostí žalobkyni.
3) Pozemkový úřad Brno postupoval správně , respektoval-li rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 26. 5. 2004 a předmětný majetek žalobkyni nevydal . Na základě předchozí aplikace §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. neměl jinou možnost, než návrh na restituci zamítnout.
4) V závěru svého rozhodnutí však pozemkový úřad nesprávně poučil o možnosti podat opravný prostředek (odvolání) k Ústřednímu pozemkovému úřadu podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. V daném případě správní orgán řešil již otázku hmotněprávní (samotný předmět restitučního řízení) a měl tedy poučit o možném podání žaloby k soudu ve smyslu speciálního ustanovení §9 odst. 6 zákona o půdě.
5) Konstatuje se, že nyní je projednávána před soudem žaloba o vlastnictví ke sporným nemovitostem podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.), ve znění od 1. 1. 2003, a je proto třeba ji posuzovat podle hmotného práva .
6) Nejvyšší soud sice nesouhlasí s tím, že by byl v posuzované věci správně aplikován §247 odst. 2 ve spojení s §250g odst. 1 písm. c) o. s. ř.; závěru o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení, resp. pro neprojednání odvolání žalobkyně nadřízeným správním orgánem pro opožděnost, nelze přisvědčit . Za daného stavu věci však není důvod rušit rozhodnutí nižších instancí a věc vrátit k dalšímu řízení, a to z hlediska zásady hospodárnosti řízení. Takový postup by nebyl účelný .
Právním předchůdcům žalobkyně byl rozhodnutím Finančního odboru Městského národního výboru Brno ze dne 11. 6. 1962, sp. zn. Fin/3-ev.č.98/61/88Eng., odebrán majetek na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, ve spojení s prováděcí vyhláškou ministerstva financí č. 88/1959 Ú.l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým či movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. se vztahuje zákon č. 403/1990 Sb. , o zmírnění následků některých majetkových křivd. V intencích tohoto restitučního předpisu ovšem postupováno nebylo .
7) Z řečeného plyne, že žalobkyně se svou žalobou uplatněnou ve smyslu zákona o půdě nemůže být úspěšná .
Nutno dodat, že při vázanosti dovoláním žalobkyně, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dovolací soud tím spíše hodnotí možnost zásahu do napadeného rozhodnutí odvolací instance jako neopodstatněnou.
8) Nejvyšší soud závěrem doplňuje, že námitka žalobkyně o nutnosti postoupení věci příslušnému správnímu soudu je zcela nedůvodná. V posuzované věci se žalobkyně domáhala znovuprojednání věci, o níž dříve rozhodl pozemkový úřad (orgán moci výkonné) a jež vyplývá z občanskoprávního vztahu, poněvadž předmětem řízení je určení vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem (§9 odst. 1, 4 a 6 zákona o půdě). Projednání a rozhodnutí takové věci patří do pravomoci civilního soudu (§7 odst. 2 o. s. ř.), jež v řízení postupuje podle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu (viz též usnesení Zvláštního senátu NSS ze dne 22. 6. 2004, č. j. Konf 123/2003-7, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 372/2004). Pokud odvolací soud na str. 4 odůvodnění uvedl, že v tomto případě „nejde o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (jak je tomu ve správním soudnictví v řízení o žalobě podle §65 soudního řádu správního …)“, nevyslovil tím názor, že nárok žalobkyně měl být správně projednán v řízení před správním soudem, nýbrž vysvětlil pouze povahu daného občanskoprávního řízení.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobkyně nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu