ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2070.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2070/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města K. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. S., a 2) H. S., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 246/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.5.2002, č.j. 14 Co 310/2002-32, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.5.2002, č.j. 14 Co 310/2002-32, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28.1.2002, č.j. 17 C 246/2001-14, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 21.12.2001 u Okresního soudu v Karlových Varech, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizený předat žalobci byt blíže popsaný v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt a současně je pronajímatelem tohoto bytu. Předmětný byt byl žalovanému pronajat nájemní smlouvou ze dne 27.6.2000 na dobu určitou, a to na dobu trvání dohody o pracovní činnosti mezi žalobcem a žalovaným ze dne 1.2.1996. Ve smyslu §703 odst. 1 o.z. vzniklo nájemní právo k předmětnému bytu i druhé žalované. Dne 20.11.2000 byla prvnímu žalovanému dána výpověď z dohody o pracovní činnosti, která mu byla doručena dne 24.11.2000 a výpovědní lhůta uplynula dnem 8.12.2000. Žalobce nepodal podle §676 odst. 2 o.z. vůči žalovaným žalobu na vyklizení předmětného bytu, a proto se nájemní vztah prodloužil do 10.12.2001. V důsledku toho ode dne 11.12.2001 užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.1.2002, č.j. 17 C 246/2001-14 žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a prvním žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o nájmu předmětného bytu, v níž byla doba trvání tohoto vztahu vázána na dobu trvání dohody o pracovní činnosti ze dne 1.2.1996. Dospěl k závěru, že nájemní vztah účastníků byl sjednán na dobu neurčitou. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1574/96 a 28 Cdo 1091/2001. Věc posoudil podle §35 odst. 2 o.z., §37 odst. 1, §710 odst.1,2 o.z. Vyslovil názor, že pokud dohoda o pracovní činnosti byla uzavřena na dobu neurčitou, nelze při požadavku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 o.z. a za použití výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 o.z. uzavřít, že nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27.5.2002, č.j. 14 Co 310/2002-32, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením, že mezi účastníky byla dne 27.6.2000 uzavřena platná nájemní smlouva. Odvolací soud nepřihlédl k nové skutečnosti uvedené žalobcem v rámci odvolacího řízení, a to, že nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, takže žalovaní užívají předmětný byt od samého počátku protiprávně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky dosud nedošlo ke skončení nájemního vztahu k předmětnému bytu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť jde o otázky dosud nevyřešené dovolacím soudem. Ty spatřoval v tom, zda je procesní povinností účastníka řízení tvrdit absolutní neplatnost právního úkonu, byť k ní má soud přihlížet z úřední povinnosti a zda tvrzení účastníka o neplatnosti právního úkonu v rámci vyřešení předběžné otázky je v odvolacím řízení novým tvrzením, které nelze podle §205a o.s.ř. uplatnit. Namítal, že soudy obou stupňů nevyřešily předběžnou otázku spočívající v platnosti nájemní smlouvy. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, že tvrzení absolutní neplatnosti právního úkonu je novou skutečností, kterou nelze v odvolacím řízení uplatnit podle §119a o.s.ř. Podle dovolatele absolutní neplatnost právního úkonu je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti a v tomto směru není vázán návrhy účastníků. Poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98 s tím, že předběžné otázky jsou nutné k vyřešení těch otázek, bez nichž není možné konečné rozhodnutí ve věci samé. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §35 odst. 2 o.z., §37 odst. 1 o.z., §685 odst. 1 o.z., §686 odst. 1 o.z., §710 odst. 1,2 o.z., §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb., §7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. Z hlediska procesních předpisů vyslovil závěr k ustanovení §119a o.s.ř., podle něhož nebylo možno v odvolacím řízení přihlédnout k údajné nové skutečnosti uplatněné odvolatelem, totiž k tomu, že nájemní smlouva ze dne 27.6.2000 je neplatná proto, že je neurčitá a byla uzavřena v rozporu se zákonem. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Smlouva o nájmu bytu je právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Musí - vedle náležitostí stanovených citovaným ustanovením §686 odst. 1 o.z. - splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, stanovené v ustanoveních §34 a násl. o.z.
Podle ustanovení §39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se zákonem - dovozovaný dovolatelem v této věci - byl spatřován u nájemní smlouvy ze dne 27.6.2000 v absenci rozhodnutí rady Města K. V. Smysl ustanovení §39 o.z. stanovící velmi přísný důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv relativní neplatnosti či odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak flagrantního porušení zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření účinků takového úkonu.
Výklad ustanovení §39 o.z. (v daném případě šlo o absolutní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 27.6.2000 ve smyslu citovaného ustanovení pro rozpor se zákonem) je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 2. vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud však přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 o.z.) totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a o.z.). Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§40a věta druhá o.z.).
Aplikováno na oblast procesních předpisů vztahujících se k povinnosti tvrzení účastníků a úpravě neúplné apelace nutno dospět k závěru, že skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z ustanovení §120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o.s.ř. Uvedená povinnost vyplývá ze zásady „iura novit curia“ a ze shora zmíněné povahy důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle §39 o.z. Ustanovení procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektování této úřední povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže nést žádné právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních zásad civilního procesu vyplývajících z ustanovení §1 až 3 o.s.ř. Jinak vyjádřeno, skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu §120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o.s.ř. V tomto rozsahu se neuplatní ani ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř. v řízení před soudem prvního stupně, ani ustanovení §212a odst. 3 o.s.ř.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že pro správné posouzení věci bylo významné, aby se odvolací soud zabýval (a to z úřední povinnosti) otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu - nájemní smlouvy ze dne 27.6.2000.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že mezi účastníky dosud ke skončení nájemního vztahu k předmětnému bytu nedošlo (aniž ke skutečnostem nesoucím se k případnému závěru o absolutní neplatnosti tohoto úkonu přihlédl) , nelze tento jeho právní závěr považovat zatím za správný.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu