ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.209.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 209/2007-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. Č. r., o vydání, resp. převod nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 34/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2006, čj. 6 Co 2243/2006-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo vydat mu, (resp. převést mu do vlastnictví), blíže specifikované pozemky jako pozemky náhradní podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 14.7.2006, čj. 8 C 34/2006-69, žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok na vydání náhradních pozemků žalobci zanikl podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě dnem 31.12.2005, protože žalobce nárok získal postoupením od jiných osob.
Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který shledal správným jak pokud jde o skutková zjištění, tak i právní závěr z nich vyplývající. Soud prvního stupně správně aplikoval na daný případ ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. Žalobce totiž získal nárok na náhradní pozemky postoupením nároku, který vznikl oprávněné osobě na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, jež nabylo právní moci před 6.8.2003. Podle nálezu pléna Ústavního soudu sp. Pl ÚS 6/05 se proto na něj nevztahuje zrušení části tohoto ustanovení, protože není původní oprávněnou osobou, ale postupníkem. Přitom není rozhodující, že návrh na náhradní pozemky podal u soudu před dnem 21.12.2005, protože uvedené datum není lhůtou pro uplatnění nároku, ale lhůtou pro jeho realizaci.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost nezdůvodnil, vyjádřil v něm však nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o důsledcích uplynutí lhůty 31.12.2005. Jestliže podal žalobu před tímto datem, nelze dle jeho názoru hovořit o prekluzi jeho práva, protože k ní může dojít jen v důsledku nečinnosti oprávněného, tj. toho, že osoba, jež je nositelem práva, je v prekluzivní lhůtě neuplatní. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. v případě, že by dovolací soud učinil závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Takový závěr dovolací soud neučinil, protože právními důvody, obsaženými v dovolání, se již dříve zabýval.
V rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, Nejvyšší soud vyslovil :
„Dovolateli je třeba dát zapravdu, že pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31.12.2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější.
... Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f., nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. - Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněnéh zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. částečně zrušen článek VI zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob(tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
Protože tedy daná právní problematika byla již dovolacím soudem řešena, a rozsudek odvolacího soudu je s ní v souladu, neshledal dovolací soud dovolání přípustným a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu