ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2097.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2097/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) ing. arch. J. K. a B) L. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) ing. B. V. a 2) ing. M. V., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 212/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2003, č. j. 56 Co 488/2002-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2002, č. j. 28 C 212/95-254, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu č.p. 1147/11 na K. ul. v k. ú. a obci S. O. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci sice jsou po soudní rehabilitaci osobami oprávněnými podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) ve znění po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., že však žalovaní, na něž stát po tehdejším vyslovení trestu propadnutí majetku žalobců předmětné nemovitosti převedl, nejsou osobami povinnými; nenabyli totiž nemovitosti ani v rozporu s právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Ve zbylém výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k pozemkům parc. č. 2100/1, 4, v témže katastrálním území, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Označili v něm napadený rozsudek za rozhodnutí zásadního právního významu s tím, že současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve svých námitkách shledali na straně žalovaných, kteří koupili nemovitosti dne 1. 9. 1983 od Obvodního národního výboru O., ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. při nabytí věcí jak rozpor s tehdy platnými předpisy, tak i protiprávní zvýhodnění. Rozpor s předpisy spatřovali v cenovém zvýhodnění nabyvatelů a v této souvislosti napadali postup soudu při hodnocení důkazů znaleckými posudky (dům měl být zařazen znalcem ing. Fojtů i znaleckým ústavem do vyšší kvalifikační třídy) i při důkazním závěru o výši kupní ceny, schválené ObNV O. Protiprávní zvýhodnění žalovaných vzniklo podle dovolatelů tím, že – na rozdíl od zjištění nižší instance – nebyl zveřejněn záměr prodeje nemovitostí a že žalovaní byli jako kupující vybráni pro členství ing. V. v KSČ a jeho práci a hodnost v armádě. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušné nižší instanci k dalšímu řízení.
Žalovaní nepodali vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Další dovolací přezkum se však musel věnovat podmínkám přípustnosti dovolání; až po kladném závěru o přípustnosti mohlo následovat meritorní posouzení uplatněných dovolacích důvodů.
Pro obsahovou shodu rozsudků nižších instancí, neprovázenou předchozí kasací odvolacím soudem se závazným právním názorem a následnou změnou prvoinstančního rozhodnutí, přicházela v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Tato podmínka přípustnosti dovolání je navíc omezena tím, že se dovoláním napadené rozhodnutí zabývalo právní otázkou, která dosud nebyla judikaturou řešena, nebo byla řešena vyššími soudy rozdílně; dovolání je tu přípustné i pro rozpor řešené právní otázky s hmotným právem, u něhož se ovšem též implicite předpokládá judikatorní závažnost.
Povaha přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vede k závěru o jejím úzkém spojení s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. s nesprávností právního posouzení věci samé. Zároveň je třeba zdůraznit, že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Může sice posuzovat proceduru při získávání a hodnocení důkazů, nikoli však v případě dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994). Pro nyní posuzovanou věc to znamená, že dovolání mohlo být přípustné jen při vymezení takových právních otázek, které by měly zásadně charakter materiální (hmotněprávní) a které by tedy směřovaly nikoli ještě do fáze důkazního řízení, ale týkaly by se již samotného merita věci.
Všechny shora naznačené limity obsahu dovolání nebyly stranou žalující dostatečnou měrou respektovány.
Námitky proti výsledkům znaleckých posouzení, proti jejich převzetí soudy obou instancí, jakož i proti obsahu zjištění o předpokládané výši kupní ceny schválené správním orgánem, jsou typickými námitkami brojícími proti skutkové stránce věci. Neformulují žádnou relevantní právní otázku ke hmotněprávní eventualitě rozporu nabytí věcí s tehdejšími předpisy a nemohou tedy zakládat přípustnost dovolání.
Ale ani námitky, podle nichž mělo dojít k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů, neobstojí z hlediska prvotního procesního přezkumu.
Podle čl. 2 bodu 2 Směrnice č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům neprojeví-li o koupi domku zájem jeho uživatel (což v posuzované věci nepřipadalo v úvahu, nemovitosti zůstaly po odchodu žalobců do ciziny neobývány), upozorní státní organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost rodinný domek koupit.
Dovolací soud je toho názoru, že závěr o tom, zda veřejnost byla či nebyla informována o zamýšleném prodeji domu, je výsledkem hodnocení důkazů a tedy otázkou skutkovou.
Soud prvního stupně k němu dovodil, že o nemovitosti kromě žalovaných projevili zájem další dva zájemci, a „je tedy logické, že se o takové možnosti museli dozvědět“. Také odvolací soud dospěl k závěru, že veřejnost byla se záměrem prodeje nemovitostí seznámena. Tento soud neprováděl další důkazy a přisvědčil hodnocení důkazů nižší instancí. K příslušným zjištěním však navíc dodal, že z nich nevyplynul způsob, jakým byla veřejnost upozorněna, že však je „z indicií možno usuzovat na to, že předepsaný postup… byl dodržen.“ Odvolací soud současně shledal, že zájem o koupi nemovitostí byl projeven celkem ve třech žádostech fyzických osob a že „vzhledem k počtu osob, které se o nabídce ke koupi nemovitostí dozvěděly“ byl postup správního orgánu v souladu s citovanou Směrnicí.
Takto demonstrovaný postup, jehož podstatou je hodnocení důkazů, setrvává ve skutkové rovině věci a eo ipso ani nemůže navodit žádnou právní otázku, jejíž řešení by mohlo znamenat přípustnost dovolání. Totéž platí o zbylém dovolacím tvrzení ke společenskému postavení prvního žalovaného a vlivu této skutečnosti na prodej nemovitostí; navíc posouzení posledně zmíněného faktu by mělo význam jen v kontextu s výše popsanými okolnostmi (srovnání s ostatními uchazeči, byla-li veřejnost uvědoměna a výběr mezi nimi prováděn).
Přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je zákonem vymezený způsob a rozsah přezkoumání napadeného rozhodnutí, tedy nebyla ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. v posuzované věci dána a dovolací soud proto dovolání žalobců odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaným jako protistraně nevznikly náklady v dovolacím řízení a nebylo tedy důvodu jim je podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. přiznat.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu