ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2101.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2101/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce V. J. , zast. JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 8.964.343,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 207/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2012, č. j. 72 Co 2/2012-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2011, č. j. 19 C 207/2010-135, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 8.964.343,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nevyhověl tak žalobě o náhradu škody spočívající ve ztrátě stavebních strojů, nářadí a materiálu vlastněných žalobcem a používaných k výkonu jeho podnikatelské činnosti, k jejichž odcizení neznámými osobami mělo dojít poté, co byl žalobce vzat do vazby, aniž byl soudem poučen, aby preventivně zabezpečil svůj majetek před vznikem škod.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. Nt 595/2003, byl žalobce vzat do vazby, když na osobní svobodě byl omezen od 15. 12. 2003, 6.15 hod. Vazbu a následný trest odnětí svobody uložený za skutky, pro něž byl vazebně stíhán, žalobce vykonával do 21. 8. 2007, kdy byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn. Před vzetím do vazby byl žalobce soudem poučen o právu požádat, aby o jeho vazebním stíhání byli vyrozuměni rodinní příslušníci. Žalobce svého práva nevyužil a soudu oznámil, že vyrozumění rodinných příslušníků o výkonu vazby zajistí jeho obhájce. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že povinnost poučit obviněného, aby si po dobu výkonu vazby zabezpečil majetek před poškozením či ztrátou, soudu právní předpisy neukládají. Příležitost k zajištění ochrany majetku po dobu výkonu vazby poskytuje obviněnému v dostatečné míře ustanovení §70 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „tr. řád“), upravující institut vyrozumění některého rodinného příslušníka obviněného, jakož i zaměstnavatele, o nařízení vazby. Úkony potřebné k ochraně svého majetku může obviněný provést též prostřednictvím obhájce. Jestliže byl tedy žalobce soudem řádně poučen podle §70 tr. řádu a vyrozumění svých rodinných příslušníků o nařízení vazby dle svého výslovného vyjádření ponechal na obhájci, k nesprávnému úřednímu postupu v souvislosti s jeho vzetím do vazby dle závěrů odvolacího soudu nedošlo. Odpovědnost žalované za škodu vzniklou na majetku žalobce tudíž dána není (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, dále jen – „zák. č. 82/1998 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že soud, který rozhodoval o vazbě, porušil povinnost předcházet vzniku škod podle ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“), když žalobce nepoučil o potřebě zajištění jeho majetku po dobu výkonu vazby před ztrátou či poškozením. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že se soud, který rozhodoval o žalobcově vazbě, v posuzovaném případě nedopustil nesprávného úředního postupu, jestliže jej výslovně nepoučil o potřebě zajistit jeho majetek po dobu výkonu vazby před poškozením či ztrátou.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§2 zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Zákon bližší definici nesprávného úředního postupu nepodává. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977). Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována též hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, č. seš. 6). Jelikož předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu podle §13 zák. č. 82/1998 Sb. je nesprávný úřední postup a nikoliv porušení právní povinnosti (jak je tomu v případě obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. a násl.), nezakládá tuto odpovědnost porušení prevenční povinnosti podle ustanovení §415 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000).
V projednávané věci soud rozhodující o vazbě žalobce pravidla stanovená právními předpisy pro jeho postup neporušil. V souladu s ustanovením §70 tr. řádu se totiž dotazem na žalobce coby obviněného ubezpečil, že rodinní příslušníci žalobce budou o nařízené vazbě vyrozuměni obhájcem. Za situace, kdy v průběhu vazebního řízení nevyšlo najevo, že zde není osoby, která by byla s to zabezpečit majetek obviněného, resp. na něj dohlédnout, a že by tak majetek obviněného měl zůstat bez jakékoliv ochrany (okolnost, že by taková skutečnost v průběhu vazebního řízení najevo vyšla, žalobce netvrdí), když z vyjádření obviněného naopak vyplývalo, že má rodinné příslušníky, které hodlá o výkonu vazby informovat, pak soud při nedostatku výslovné právní úpravy (právní předpisy soudu rozhodujícímu o vazbě povinnost zajistit ochranu majetku obviněného po dobu výkonu vazby neukládají) nebyl povinen poskytovat žalobci poučení o tom, jak by si měl svůj majetek zabezpečit, event. pátrat po osobách, které by jeho majetek zabezpečily, nebo činit jiná neodkladná opatření k zabezpečení majetku obviněného. Soud tudíž v souvislosti s vazebním stíháním žalobce postupoval v souladu s pravidly předepsanými právními normami upravujícími jeho postup, a se zřetelem k tomu, že si ověřil, zda obviněný má rodinné příslušníky, které hodlá o výkonu vazby informovat, respektoval též zásadu minimalizace dopadů výkonu vazby do práv obviněného. V posuzovaném případě tak při vazebním stíhání žalobce ze strany soudu k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
Odvolací soud tedy dovolatelem nastíněnou právní otázku řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu