ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2110.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2110/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. H., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 26.6.2002, sp.zn. 1 Co 25/2002, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 40/98 (žalobkyně A. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. M., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 24.3.1998, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 29.3.1999, čj. 23 C 40/98-63, tak, že žalovanému bylo uloženo odvolat své tvrzení o intimním styku se žalobkyní dopisem ve znění: „Já, D. M., prohlašuji, že mé tvrzení, pronesené dne 13.2.1998 ve večerních hodinách ve vinárně ve V., že jsem měl intimní styk se žalobkyní A. H., je nepravdivé a omlouvám se za toto tvrzení pronesené vulgárním způsobem“. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobkyni 20.893,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 17.3.2000, čj. 23 C 40/98-87, bylo žalovanému uloženo zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ostravě 435,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením z 30.11.2000, sp.zn. 1 Co 55/2000, zrušil uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (včetně rozsudku doplňujícího) a věc vrátil k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v řízení bude třeba provést další důkazy, které žalovaný navrhl, zejména výslechem svědků K. Ž. a M. Ž., jejichž výpovědí by byl blíže objasněn skutkový stav projednávané právní věci, když žalovaný také zpochybnil výpověď v řízení již slyšených svědků R. V. a A. K.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně doplnil řízení výslechem svědků M. Ž., K. Ž., A. H., R. V., A. K., M. W. a V. R. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 6.12.2001, čj. 23 C 40/98-143, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 21.250,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit státu na účet Krajského soudu v Ostravě 435,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně pokládal za zjištěné, že dne 13.2.1998 ve vinárně ve V. seděli spolu V. H., A. K. a R. V., ale žalovaný si k nim nepřisedl. V. H. později z vinárny odešel a prostřednictvím číšnice K. si dal ven zavolat žalovaného. Pak se žalovaný do vinárny vrátil a řekl M. W., že před vinárnou hovořil s V. H. Měl tedy soud prvního stupně za to, že nijak nebylo prokázáno, že by uvedeného dne žalovaný pronesl ve vinárně ve V. před R. V. a A. K. vulgární výrok o jeho pohlavním styku s A. H. Provádění dalších důkazů nepokládal soud prvního stupně za potřebné. Žalobě žalobkyně nebylo proto vyhověno a výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo ještě uvedeno, že žalobkyně vznesla vůči předsedkyni senátu námitku podjatosti s odůvodněním, že „není objektivní a že se zabývá věcmi, které nejsou pro tuto záležitost podstatné, že věří svědku Ž. a nikoli svědku K.“. K tomu soud prvního stupně udával, že pokládá tuto námitku za nedůvodnou a jelikož byla uplatněna v průběhu jednání, při němž bylo o věci rozhodnuto (§15b odst. 2 občanského soudního řádu), soud ve věci rozhodl, aniž by předkládal námitku podjatosti nadřízenému soudu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 6.12.2001 rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 26.6.2002, sp.zn. 1 Co 25/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen tak, že státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Ve zbylé odvoláním napadené části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.132,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutkové zjištění soudu prvního stupně pokládá odvolací soud za správné. Odvolací soud byl shodného názoru se soudem prvního stupně, že totiž z výpovědi svědka W. a svědkyně K. vyplývá, že žalovaný dne 13.2.1998 ve večerních hodinách ve vinárně ve V. nepronesl vulgární výrok o svých intimních stycích se žalobkyní. Výpovědi svědků K. a V. shledal odvolací soud rozpornými a nevěrohodnými; svědek K. nad to ve své výpovědi přiznal, že z obavy, aby nepřišel o práci u manžela žalobkyně, nevypovídal u soudu pravdu, že totiž žalovaný žádné v žalobě uvedené tvrzení o žalobkyni nepronesl. Také odvolací soud nepokládal žalobkyní navržené doplnění dokazování za potřebné a přinášející podstatnou změnu dosavadního skutkového zjištění, což uvedl i konkrétně ohledně všech žalobkyní navržených svědků.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu až na tu část, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu. Potvrzen byl i výrok o nákladech řízení mezi účastníky řízení, když ani v této části nedošlo k pochybení v rozhodování soudu prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 31.7.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ostravě dne 30.9.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; podle názoru dovolatelky došlo tu v řízení k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka vytýkala, že v tomto občanském řízení ji nebylo dopřáno realizovat její právo na řádný a spravedlivý proces k obhájení její lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti i dobrého jména. Dovolatelka vyslovovala názor, že soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. I. H., která v průběhu řízení převzala projednávání věci po jiném soudci, neměla dostatečné podklady pro své rozhodnutí, které bylo opačné než předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně v této právní věci; proto také vznesla námitku podjatosti vůči této soudkyni při jednání, při němž došlo pak i k rozhodnutí ve věci. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí soudu prvního stupně ze 6.12.2001 je „budováno na nepřímých svědcích, že rozhodováno tu bylo zcela nelogicky a důkazy byly hodnoceny neodpovídajícím způsobem a v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu“; podle názoru dovolatelky i odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a rovněž své rozhodnutí opřel o nepřímé svědky, kteří nebyli dne 13.2.1998 ve vinárně ve V. výroku žalovaného o žalobkyni přítomni; jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Olomouci „se opíraly o písemné potvrzení, které nemělo sloužit jako důkaz“ a bylo žalobkyní vyžádáno proto, že se styděla opakovat výroky žalovaného o ní právnímu zástupci.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon i pro občanská soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatelky bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (z 29.3.1999, čj. 23 C 40/98-63 Krajského soudu v Ostravě), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (usnesením z 30.11.2000, sp.zn. 1 Co 55/2000 Vrchního soudu v Olomouci).
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu lze dovolání podat jen z těchto důvodů: je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka měla ve svém dovolání za to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud při úvaze o důvodnosti dovolání dovolatelky vycházel z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že i vadná nebo rozporná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů výslovně uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady i omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Dovolací soud měl tyto citované právní závěry na zřeteli a posuzoval především, zda tu došlo k vadám řízení, tedy k nesprávnému postupu soudu v řízení, který mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. 23 C 40/98 Krajského soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatelky nebylo možné takovou vadu v řízení shledat. Výtky uváděné dovolatelkou směřují výlučně proti provádění důkazů a jeho hodnocení ze strany soudu. V tomto smyslu nelze mít přesvědčivě za to, že by soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, které by ve spise vůbec nebylo anebo že by nepokládaly za zjištěnou podstatnou skutečnost, jež by bez dalšího z obsahu spisu vyplynula (srov. k tomu již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtky dovolatelky proti hodnocení důkazů ze strany soudů, jež podle ustanovení §132 občanského soudního řádu soudům nepochybně náleží, pak vůbec nelze považovat za dovolací důvod, který by byl zakotven v občanském soudním řádu (viz jeho znění se změnami a doplňky uveřejněné pod č. 69/2001 Sb.).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že jsou tu zákonné předpoklady k posouzení doložené důvodnosti dovolání dovolatelky. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu