ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2120.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2120/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ A. F., b/ ing. M. B., c/ K. B., d/ A. A., e/ P. V., všichni žalobci zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1/ J. K. st. a 2/ J. K. ml., zastoupených JUDr. M. M., advokátem a JUDr. F. M., advokátem, o vyklizení místností v domě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 32/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2004, č. j. 18 Co 221/2003-200, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 2.355,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. I. P.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl podstatnou měrou potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 8. 2002, č. j. 14 C 32/95-153; stalo se tak ohledně výroku, že žalovaní jsou povinni vyklidit místnosti (pokoj, předsíň, kuchyň, koupelna) v suterénu domu č. p. 419 v P. na M. 3. Odvolací soud současně změnil předchozí zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k požadovanému vyklizení dalších místností tamtéž (komory, fotokomory) tak, že i tyto místnosti nařídil vyklidit a vyklizené žalobcům – jako spoluvlastníkům domu – předat do 15-ti dnů od právní moci rozsudku. Žalovaní byli zavázáni k náhradě nákladů, vzniklých žalobcům v odvolacím řízení.
Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, podle nichž žalovaným chyběl právní důvod k užívání většiny místností, kolaudovaných již v roce 1923 jako byt a posléze určených jako byt domovnický. Vůči komoře a fotokomoře, používaných žalovanými k uměleckým účelům, přiznal soud prvního stupně žalovaným důvod užívání na základě přidělení jedné místnosti v roce 1980 ze strany ONV v P. a poté sjednané („hospodářské“) smlouvy o dočasném užívání obou místností mezi Lidovým bytovým družstvem v P. a druhým žalovaným. Odvolací soud tu však oponoval setrvalým kolaudačním stavem všech místností (byt) a prohlásil proto za neplatné jak přidělení jedné z posledně zmíněných předmětných místností, tak pozdější smlouvu o dočasném užívání obou (§39 občanského zákoníku, §57 zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty). Pak ovšem absentoval právní důvod užívání i v relaci ke komoře a fotokomoře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. V jeho podrobném odůvodnění se zaměřili na prohlášení vlastníka resp. spoluvlastníků domu, které podle nich trpí v pasáži týkající se předmětných místností takovou vadou, že je zpochybněn vlastnický titul k domu; samotné prohlášení je pak neplatné, a to spíše zcela než jen zčásti. V prohlášení jsou totiž všechny místnosti, jež se staly předmětem žaloby, zahrnuty do společných prostor domu (nesprávně jako „domovnický byt“, který má sloužit všem). Uvedený postup odporuje příslušným ustanovením zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jak je dovolatelé citují, a má za následek nedostatek aktivní legitimace žalobců. Dovolatelé tedy vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a posléze v dalším podání, učiněném novým zástupcem v zastoupení pouze druhého žalovaného, též procesní vadu řízení, spočívající v nesprávném posouzení procesní sukcese žalobců do postavení předchozího žalobce (Bytového družstva M.). Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaní podali dovolání prostřednictvím advokáta včas a že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné – ovšem jen do té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v jejich neprospěch (vyklizení komory a fotokomory). I když zůstal právní názor odvolacího soudu z větší části nenapaden, dovolací soud považoval za žádoucí posoudit i v omezeném rámci dovolání ty dovolací důvody, které nastolili žalovaní, totiž tvrzené nesprávné hmotněprávní a v důsledku i procesní posouzení věci, neberoucí v úvahu nedostatek aktivní legitimace žalobců (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.).
Dovolání však není opodstatněné.
Právnímu důvodu užívání místností, jehož posouzení je z hlediska existence či neexistence věcí soudu a je v dané věci rozhodné, nelze jednostranně nadřazovat účel a právní důsledky tzv. prohlášení vlastníka (resp. spoluvlastníků) budovy, i když toto je ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., jako vymezení jednotek (bytů), předpokladem vzniku vlastnictví jednotky a podkladem pro eventualitu jejího převodu.
Žalobci zajisté pochybili, jestliže ve svém prohlášení k domu č. p. 419 v k. ú. S. zahrnuli, v rozporu se stále platným kolaudačním určením, „bývalý“ domovnický byt nikoli mezi bytové jednotky, ale do společných částí domu sub C. Tyto chybu, která protiřečí ustanovení §2 písm. b/, g/ zákona č. 72/1994 Sb., však lze zhojit – jak již upozornil odvolací soud – cestou opravy v katastrálním operátu podle katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. Zatím však není důvodu posuzovat prohlášení spoluvlastníků ani jako částečně, natož zcela neplatné. Následky dosud zapsané nesprávnosti nikoho bezprostředně nepoškozují a není ve veřejném zájmu zpochybňovat platnost v zásadě jinak správného dokumentu a jeho zápisu v katastru. Aktivní legitimace žalobců jako spoluvlastníků domu tedy není dotčena. Pro dovolatele je navíc, jak již zdůrazněno v předchozím odstavci, podstatná absence právního důvodu užívání místností (tento závěr odvolacího soudu nebyl napaden dovoláním a nestal se tedy předmětem dovolacího přezkumu), znamenající povinnost místnosti vyklidit.
Odvolací soud tedy z hlediska dovolacího přezkumu nepochybil a dovolací soud dovolání žalovaných zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř.; řízení navíc nebylo zatíženo vadou, mající případně za následek zmatečnost rozhodnutí nižších instancí (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Úspěšní žalobci měli podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v odměně zástupce za jeden úkon – vyjádření k dovolání. Sazba za tento úkon činila podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3.800,- Kč (§7 písm. d/), a s přičtením 20 % za společné zastoupení (§17 odst. 2) byla zvýšena na 4.560,- Kč. Po nezbytném krácení o polovinu za jediný úkon v dovolacím řízení (§18) došlo k redukci odměny na 2.280,- Kč, a s přičtením 75,- Kč režijního paušálu pak představovaly náklady žalobců částku 2.355,- Kč, uvedenou ve výroku II. tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu