ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2129.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2129/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobců A) M. W., B) A. K., C) E. Š., D) M. D., E) D. H.-K., F) O. K., G) K. K., H) A. F., CH) A. S., I) L. S., žalobkyně C) zastoupena v dovolacím řízení advokátkou, proti žalované V. H., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 454/96, o dovolání žalobkyně C) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2003, č. j. 21 Co 155, 156, 164/2003-301, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2001, č. j. 23 C 454/96-212 (ve spojení s doplňujícími usneseními na č.l. 233, 282), kterým bylo žalované uloženo vyklidit nebytové prostory ve 4. poschodí domu čp. 1047 v P., P. 4 a vyklizené je předat žalobcům do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně včetně toho, že žalovaná sice užívala nebytové prostory jako byt, tyto však nikdy nebyly jako byt kolaudovány. Dohoda o užívání bytu, která byla se žalovanou ještě ze strany správního orgánu uzavřena, je tedy absolutně neplatná. Proto bylo vyhověno žalobě, směřující k ochraně vlastnického práva (§126 odst. 1 občanského zákoníku). Žalované však bylo podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o souladu výkonu práva s dobrými mravy umožněno, aby její povinnost vyklidit byt byla vázána na byt náhradní; stalo se tak zejména proto, že žalovaná prostory léta užívala v oprávněné víře, že jde o byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v pořadí třetí z žalobců dovolání. Namítla, že povinnost vyklidit nebytový prostor neměla být vázána na bytovou náhradu. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem se podle dovolatelky dostalo do rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť povinnosti mohou být účastníku ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Jako další námitku dovolatelka uvedla, že byl nesprávně posouzen stav dobré víry na straně žalované. Tato již v roce 1988 dostala náhradou za sporný nebytový prostor byt v P. na L. ulici a nemohla tedy být v dobré víře, že jde o byt. Bylo její věcí, že bytovou náhradu posledně uvedenou vyměnila a opět se trvale přihlásila na P. 4. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo ze strany ostatních účastníků řízení podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale v předchozím usnesení ze dne 15.7.1999 dřívější rozsudek soudu prvního stupně, kterým žalované nebyla přiznána bytová náhrada, zrušil a s odlišným právním názorem na tuto otázku věc vrátil soudu prvního stupně. Nyní byl v dovolání žalobkyně C) označen dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není opodstatněné.
Namítala-li dovolatelka, že přiznání bytové náhrady je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, pak tato námitka neobstojí. Přiznáním bytové náhrady nedošlo k uložení povinnosti žalobcům nad rámec zákona, ale k omezení jejich vlastnických práv tím, že budou nuceni strpět užívání nebytových prostor žalovanou do té doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 (str. 50 /22/).
Ani druhá z dovolacích námitek o nedostatku dobré víry na straně žalované není důvodná. Je skutečností, že žalovaná, byť se schválením správních orgánů, disponovala s byty (nebytovým prostorem) v letech 1987-1988, přičemž se posléze vrátila do předmětných prostor. Nicméně je nutno vzít v úvahu, že od té doby užívá žalovaná nebytové prostory nepřerušeně po dobu 16 let a užívá je jako byt, což bylo v řízení, co do možnosti takového užívání, potvrzeno znaleckým posudkem. Kromě toho je třeba zdůraznit, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že nebytové prostory byly již 8. 4. 1987 přiděleny žalované Obvodním národním výborem v P. jako náhradní byt. Žalovaná tedy mohla předpokládat, že se jedná o byt, nikoli nebytové prostory; odpovídá tomu i evidenční list pro výpočet úhrady za užívání bytu, který dne 23. 3. 1989 se žalovanou sepsal příslušný bytový odbor.
Pro posouzení otázky, zda jde o byt či nebytový prostor, je podle konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2252/2002) rozhodující kolaudační stav nemovitosti ve smyslu §118 odst. 2 občanského zákoníku. V tomto směru bylo v řízení před nižšími instancemi zjištěno, že jediným kolaudovaným stavem je ten, podle něhož byly prostory schváleny jako prádelna a sušárna, včetně samostatného WC, Magistrátem města P. dne 16. 3. 1939. Za takto zjištěného stavu tedy nemohlo jít o byt.
Dovolací soud konečně nad rámec uplatněných dovolacích důvodů neshledal, že by řízení před nižšími instancemi trpělo po stránce procesní vadami, které by mohly znamenat zmatečnost rozhodnutí, či jinými vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o .s. ř.).
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání zamítl, neboť napadený rozsudek je správný (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Josef Ra kovský , v.r.
předseda senátu