ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2155.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2155/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) J. A. , b) M. A., oba bytem v M. B., oba zastoupeni Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 2, proti žalované Českomoravský štěrk, a. s., IČ: 25502247, se sídlem v Mokré 359, zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Antonínská 2, o zaplacení 104.371,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 196/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2012, č. j. 13 Co 319/2010-125, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 8. 6. 2010, č. j. 4 C 196/2007-99, tak, že žalované uložil, aby žalobcům zaplatila 104.371,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální poloviny pozemků katastrálního území K. u J. o celkové výměře 2.718 m2 (dále jen – „předmětné pozemky“). Na předmětných pozemcích právní předchůdce žalované vybudoval pozemní komunikaci tvořenou několika konstrukčními vrstvami zakončenými vrstvou asfaltu sloužící jako příjezdová komunikace k dobývacímu prostoru provozovanému žalovanou. Komunikace je na svém počátku osazena uzamykatelnou závorou. Obvyklé nájemné za užívání předmětných pozemků zastavěných dotčenou komunikací dosahuje 4 % ročně z jejich ceny stanovené částkou 480,- Kč/m2. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že dotčená komunikace je ve smyslu ustanovení zákona č. 13/1997 Sb. účelovou komunikací, která je, jakožto stavba tvořená několika vrstvami a pokrytá asfaltovým povrchem, samostatnou věcí v právním smyslu. Její vlastnicí je žalovaná, jejíž právní předchůdce komunikaci vybudoval. Dle závěrů odvolacího soudu žalovaná za dobu od 10. 11. 2004 do 10. 11. 2006 v důsledku bezesmluvního užívání pozemků zastavěných účelovou komunikací v jejím vlastnictví získala na úkor žalobců (vlastníků užívaných pozemků) bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase, tj. nejméně v uplatňované výši 104.371,20 Kč (§§451, 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobě zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Z okolnosti, že cesta mající zákonné znaky účelové komunikace (§7 odst. 1 zák. o pozemních komunikacích), zůstává účelovou komunikací i poté, co dojde k odstranění „stavby“ tělesa této komunikace, přitom dovozovala, že výsledek stavební činnosti tvořící těleso účelové komunikace nelze oddělit od pozemku jakožto věci hlavní, aniž by došlo k jeho znehodnocení. Z uvedeného důvodu namítala, odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, že účelové komunikace je nutno považovat za součást pozemku (byť jde v určitých případech o stavebně složité zpracování jeho povrchu), a nikoliv za samostatné věci v právním smyslu (§120 odst. 1 obč. zák.). Upozornila přitom na okolnost, že pozemky mající charakter komunikace mají podle oceňovacích předpisů vyšší hodnotu než např. zemědělská půda. Vyjadřovala rovněž názor, že za situace, kdy účelová komunikace v podobě nezpevněné cesty vedla přes předmětné pozemky dříve, než právní předchůdce žalované zpracoval její povrch, nedošlo v důsledku vybudování hmotného tělesa cesty ke zhotovení nové pozemní komunikace. V okolnosti, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu předmětnou účelovou komunikaci považuje za samostatnou věc v právním smyslu, a nikoliv za zpracování povrchu pozemku, dovolatelka spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázala též na znění zákona o pozemních komunikacích, dle něhož účelové komunikace na rozdíl od ostatních pozemních komunikací vznikají a zanikají ze zákona. Uvedla taktéž, že ustanovení §17 odst. 2 zák. o pozemních komunikacích předvídá možnost zřízení věcného břemene sloužícího k výkonu vlastnických práv ke stavbě ostatních pozemních komunikací, a nikoliv ke stavbě účelové komunikace. Zpochybňovala závěr odvolacího soudu o tom, že vlastník pozemku, na němž je vybudována cizí stavba, má vůči vlastníkovi stavby nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního užívání pozemku. Vytýkala odvolacímu soudu, že nezohlednil skutečnost, že v důsledku investic vynaložených právním předchůdcem žalované, došlo ke zhodnocení předmětných pozemků vlastněných žalobci. Ze skutečnosti, že žalobci proti užívání komunikace ničeho nenamítali, dovolatelka dovozovala, že žalobci na náhradu za užívání pozemků nemají nárok. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu předmětnou účelovou komunikaci považuje za samostatnou věc v právním smyslu, a nikoliv za zpracování povrchu pozemku, je třeba uvést, že se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu určitým a srozumitelným způsobem podává, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odůvodnění přitom nepostrádá vysvětlení důvodů, pro něž odvolací soud stavbu předmětné účelové komunikace považuje za věc, která je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Rozsudek odvolacího soudu tudíž dovolatelkou vytýkanou vadou řízení netrpí. To ostatně vyplývá mimo jiné též ze skutečnosti, že dovolatelka na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat uplatněné dovolací důvody.
Používají-li občanskoprávní předpisy (např. §135c obč. zák.) pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou tento pojem dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998). Těleso účelové komunikace (§7 odst. 1 zák. o pozemních komunikacích) přitom může být samostatnou nemovitou věcí v občanskoprávním smyslu (nemovitostí odlišnou od pozemku, na němž je vybudována) tehdy, jde-li o stavbu spojenou se zemí pevným základem (§119 odst. 2 obč. zák.), tj. věcí neoddělitelnou od země, aniž by došlo k jejímu porušení, která současně není součástí pozemku (§120 odst. 1 obč. zák.), tj. není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93). Při posuzování toho, zda půjde o samostatnou věc či součást pozemku, je vždy nutno zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také se zřetelem k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93). V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007 pod č. 76/2007, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu ustanovení §119 odst. 2 obč. zák. s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku. Okolnost, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace účelová) může být samostatnou nemovitou věcí, jež netvoří součást pozemku, na němž je vybudována, dovodil v rozsudku ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008, rovněž Nejvyšší správní soud.
V projednávané věci právní předchůdce žalované na pozemcích vlastněných žalobci vybudoval účelovou pozemní komunikaci tvořenou několika konstrukčními vrstvami zakončenými vrstvou asfaltu sloužící jako příjezdová komunikace k dobývacímu prostoru provozovanému žalovanou (uvedené skutkové závěry nejsou dovolatelkou zpochybňovány). Vzhledem ke stavebnímu provedení tělesa účelové komunikace, kdy nedošlo toliko k určitému zpevnění či ztvárnění pozemku, nýbrž k výstavbě asfaltové vozovky dobře odlišitelné od samotného pozemku, a významu vybudovaného tělesa komunikace, jímž není podpořit či vylepšit dominantní funkce pozemků vlastněných žalobci, nýbrž umožnit žalované komunikační spojení s jejím provozem, je přitom zřejmé, že stavba tělesa účelové komunikace vybudovaná právním předchůdcem žalované má charakter samostatné (od pozemků žalobců odlišné) nemovité věci. Vymezení tělesa účelové komunikace jako samostatného předmětu práv a povinností je v posuzovaném případě účelné též z hlediska úpravy vzájemných práv a povinností mezi vlastníky předmětných pozemků a žalovanou jakožto výlučnou uživatelkou účelové komunikace (komunikace je na svém počátku osazena uzamykatelnou závorou). Jelikož těleso dotčené účelové komunikace vybudoval právní předchůdce žalované, jenž k němu nabyl vlastnické právo zhotovením nové věci, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že vlastnicí tělesa dotčené účelové komunikace je žalovaná, coby jeho právní nástupkyně. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku pak dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Jestliže tedy žalovaná vlastní těleso účelové komunikace vystavěné na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobců, získává v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na jejich úkor majetkový prospěch (plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobcům vydat (§451 odst. 1, 2 obč. zák.).
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, sluší se uvést, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí posouzení zřízené účelové komunikace jako stavby ve smyslu občanského práva nevylučuje a stanoví pro takový případ právo vlastníka pozemku domáhat se odstranění neoprávněné stavby (§135c obč. zák.). Toliko se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu přitom uzavírá, že posuzovaná účelová komunikace charakter stavby v občanskoprávním smyslu nemá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, se pak netýká pozemních komunikací, ale tenisového dvorce. Od závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, stran charakteru místní komunikace ve smyslu občanského práva se pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2006, přijatým ve velkém senátu občanskoprávního kolegia (§20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) výslovně odchýlil. Z námitek dovolatelky, že cesta mající charakter účelové komunikace vedla přes pozemky žalobců i před tím než došlo k vybudování tělesa této komunikace, respektive, že by tato komunikace existovala i poté, co by byla stavba tělesa komunikace odstraněna, pak vyplývá, že dovolatelka důsledně nerozlišuje mezi právním institutem účelové komunikace, jenž ve smyslu ustanovení zákona o pozemních komunikacích za zákonem stanovených podmínek umožňuje obecné užívání cesty jako účelové komunikace bez ohledu na to, zda má charakter stavby v občanskoprávním smyslu či nikoliv, a stavbou tělesa účelové komunikace jakožto výsledku určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. Okolnost, že ustanovení §17 odst. 2 zák. o pozemních komunikacích předvídá možnost zřízení věcného břemene sloužícího k výkonu vlastnických práv ke stavbě ostatních pozemních komunikací, a nikoliv ke stavbě účelové komunikace, pak sama o sobě neznamená, že by těleso účelové komunikace nemohlo být samostatnou věcí. Vzhledem k výše uvedenému je z hlediska posouzení účelové komunikace jako stavby v občanskoprávním smyslu rovněž nerozhodná výše ceny pozemků majících charakter komunikace (cesty) vyplývající z oceňovacích předpisů. Poněvadž vlastnické právo k tělesu účelové komunikace zůstává žalované, nelze zohlednit ani investice, které do nemovitosti ve svém vlastnictví vložila. Z okolnosti, že žalobci žalované nebrání v užívání účelové komunikace, pak nelze dovozovat, že by neměli nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež získala na jejich úkor v důsledku bezesmluvního užívání pozemků žalobců zastavěných stavbou v jejím vlastnictví.
Jelikož je tedy rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolatelkou (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu