ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2160.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2160/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) Ing. J. S., zastoupeného advokátem, b) J. B., c) V. B., d) Ing. M. P., zastoupených advokátem, e) J. H., f) M. H., proti žalovaným 1) Ing. M. K., 2) společnosti J. D. a s., spol. s r.o., zastoupeným advokátem, o neplatnost dohod o vydání věci, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2006, č.j. 8 Co 470/2006-600, takto:
Dovolání se odmítá.
J. D. a s., spol. s r.o., H., je povinen zaplatit prvnímu žalobci náklady dovolacího řízení ve výši Kč 10.600 Kč, na účet advokáta, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. V poměru mezi žalobci b) až f) a mezi prvním a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2006, č.j. 12 C 219/2005-495, zastavil řízení o návrhu žalobců e, f) na určení neplatnosti dohod o vydání věci (bod I. výroku). Určil dále, že dohoda o vydání věci uzavřená mezi 1) žalovaným a 2) žalovaným dne 31. 1. 1996, kterou 1) žalovaný převedl do vlastnictví 2) žalovaného hospodářské zemědělské objekty na pozemcích parc. č. 134, 135, 136 a 137/2 v k.ú. D., je neplatná (bod II. výroku). Dále určil, že dohoda o vydání věci uzavřená mezi 1) žalovaným a společností R., s.r.o., dne 10.5.1994, kterou 1) žalovaný převedl do vlastnictví společnosti R., s.r.o., hospodářské zemědělské objekty na pozemcích parc. č. 131, 132 a 133 (nyní 133/2) v k.ú. D., je neplatná (bod III. výroku). Rozhodl dále o nákladech řízení mezi účastníky a o povinnosti žalovaných zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě náklady řízení zálohované státem (odstavce IV – VIII).
Soud prvního stupně takto rozhodl ve věci, v níž se žalobci domáhali vůči žalovaným určení, že dohoda o vydání věci uzavřená mezi 1) a 2) žalovaným dne 31. 1. 1996, o převodu hospodářských objektů na pozemcích parc. č. 134, 135, 136 a 137/2, vše v k.ú. D., do vlastnictví 2) žalovaného, jakož i dohoda mezi 1) žalovaným a společností R., s.r.o., jako původně označeným 3) žalovaným, o převodu hospodářských zemědělských objektů na pozemcích parc. č. 131, 132 a 133 (nyní 131/1 a 133/2), vše v k.ú. D., do vlastnictví společnosti R., s.r.o., jsou neplatné. Žalobci tvrdili, že uvedené dohody jednak porušují dobré mravy a jednak obcházejí zákon č. 42/1992 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb., stejně jako článek 11 Listiny základních práv a svobod, a proto jsou neplatné z důvodu §39 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Podle žalobců napadené dohody byly sice označeny jako dohody o vydání věci, obsahově se však jednalo o převod majetku mezi osobami povinnými z transformace Zemědělského družstva D., přitom žalovaní protiprávně zvýhodnili ty z osob oprávněných, které postoupily své nároky z transformace Zemědělského družstva D. 2) žalovanému, dále společnosti R., s.r.o. Jednáním 1) žalovaného bylo znemožněno uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, o které měli žalobci zájem, na úhradu části jim přiznaných nároků v rámci transformace Zemědělského družstva D.
Obrana žalovaných opírala své tvrzení o nedostatku naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby, jakož i na absenci aktivní legitimaci v řízení, neboť žalobci nebyli subjektem právního vztahu založeného shora uvedenými dohodami. V této souvislosti namítali, že žalobcům zůstává zachována možnost žalovat na plnění, pokud jde o vypořádání svých majetkových podílů.
Na tomto místě je třeba z důvodů přehlednosti zrekapitulovat průběh řízení, v němž soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.8.2000, č.j. 12 C 196/96-176 určil, že dohody o vydání věci (jak jsou shora uvedeny), jsou neplatné. Dále uložil Katastrálnímu úřadu v O. zrušit na příslušném listu vlastnictví pro k.ú. D. zápis vkladu vlastnického práva druhého žalovaného ke stavbám na pozemcích rovněž výše uvedeným. Své rozhodnuti založil na závěr, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uzavřených dohod je dán proto, že případnými žalobami na plnění by nebyl vyřešen celý obsah a dosah sporného právního vztahu účastníků. Dohody svým obsahem a účelem obcházejí zákon č. 42/1992 Sb a příčí se dobrým mravům, takže jsou stiženy neplatností ve smyslu §39 o.z.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2002 zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Učinil tak dílem z procesních důvodů s odkazem na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jednak s ohledem na nově uplatněná skutková tvrzení žalobců. Soudu prvního stupně uložil zabývat se novými tvrzeními žalobci vztahujícími se k existenci naléhavého právního zájmu a vypořádat se s námitkami žalovaných uplatněnými v odvolacím řízení.
Soud prvého stupně poté rozsudkem ze dne 31. 1.2003, č.j. 12 C 196/96-288, zamítl žalobu jednak pro absenci naléhavého právního zájmu na jejím podání na straně žalobců, jednak proto, že navrhovaný výrok by nemohl vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí.
Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 8. 2003, č.j. 8 Co 347/2003-328. Odvolací soud se sice ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně o tom, že lze mít pochybnosti o zákonnosti postupu družstva při transformaci, nicméně dospěl k shodnému závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu.
Obě posledně uvedená rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2005, č.j. 28 Cdo 1137/2005-421. Dovolací soud se nezabýval věcně neplatností dohod, jimiž 1) žalovaný převedl předmětné nemovitosti na 2) žalovaného a jeho právního předchůdce, neboť soudy obou stupňů zamítly žalobu z formálního důvodu o absenci naléhavého právního zájmu na zjištění této neplatnosti. Podle dovolacího soudu však obecné vysvětlení ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nebylo zcela důsledně aplikováno na konkrétní právní postavení žalobců. Soudy totiž nevzaly v úvahu, že nároky žalobců jsou mezi účastníky nesporné včetně jejich výše, částečně byly již soudem přiznány na základě žaloby plnění, nebyly však uspokojeny z důvodu nedostatku majetku 1) žalovaného. Pokud tento nemá žádný majetek a vstupuje do likvidace, je právo žalobců na uspokojení jejich nároku zřejmě ohroženo, takže existuje nejistota o tom, zda je v řízení o výkon rozhodnutí bude vůbec možno uspokojit. Za takové situace podle dovolacího soudu mají žalobci naléhavý právní zájem na tom, aby soud zjistil, zda převod značného majetku, který 1) žalovaný uskutečnil, je platný či nikoliv.
Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2006, č.j. 12 C 219/2005-495, zmíněný v úvodu tohoto odůvodnění, byl poté předmětem odvolacího přezkumu k odvolání druhého žalovaného. To směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně v odstavcích II., III. (meritorní výroky o neplatnosti dohod), jakož i do výroků o incidenčních nákladových výroků v odstavcích IV. – VIII). Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, č.j. 8 Co 476/2006-600, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích týkajících se věci samé (tedy v odstavcích II. a III.), v dalším pak potvrdil nákladové výroky (v odstavcích IV., V. a VIII.). Odmítl odvolání do nákladového výroku v odstavci VI. a zastavil řízení o odvolání do odstavce VII. (nákladový výrok).
Po skutkové stránce přitom vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Zejména z nich převzal zjištění, že dne 10.5.1994 byla uzavřena mezi 1) žalovaným jako vydávajícím a společností R., s.r.o., jako přejímajícím dohoda o vydání věci, kterou 1) žalovaný vydal společnosti R., s.r.o., kůlnu na stroje na parc. č. 133 v k.ú. D., garáže a dílny na parc. č. 132 v k.ú. D., dále sociální zařízení na parc. č. 131 v k.ú. D. dle zákona č. 42/1992 Sb. s tím, že společnost R., s.r.o., je oprávněnou osobou podle tohoto zákona, a to dle §33a na základě dohod o postoupení pohledávek – vypořádání majetkových podílů oprávněných osob na společnost R., s.r.o. Cena vydávaných nemovitostí byla stanovena na základě znaleckého posudku Jindřicha Kudly ze dne 10.5.1994 částkou 142.862,- Kč za kůlnu na stroj, částkou 218.664.- Kč za garáže a dílny a dále částkou 219.161,- Kč za sociální zařízení. Dne 31.1.1996 byla uzavřena mezi 1) žalovaným jako vydávajícím a 2) žalovaným jako přejímajícím dohoda o vydání věci, kterou 1) žalovaný vydal 2) žalovanému kravín na parc. č. 134 v k.ú. D., drůbežárnu na parc. č. 135 v k.ú. D., váhu na parc. č. 136 v k.ú. D. a silážní jámu na parc. č. 137/2 v k.ú. D. podle zákona č. 42/1992 s tím, že 2) žalovaný je oprávněnou osobou podle §33a téhož zákona na základě dohod o postoupení pohledávek – vypořádání majetkových podílů. Cena vydávaných nemovitostí byla stanovena v zůstatkové výši 559.196,- Kč, když kravín byl oceněn částkou 306.842,- Kč, drůbežárna částkou 187.696,- Kč, váha částkou 3.924,- Kč a silážní jáma částkou 60.734.- Kč.
Odvolací soud rovněž převzal zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalobci uplatnili své nároky vůči žalovaným, jakožto nároky z majetkových podílů z transformace Zemědělského družstva J. D., když řízení se vedla pod sp. zn. 12 C 175/94 a 13 C 8/2002 u Okresního soudu v Opavě. Z přisouzených pohledávek žalobců byla zatím částečně uspokojena pohledávka žalobce b), s výjimkou úroků, zatímco nároky dalších žalobců nebyly uspokojeny, a to ani i po uplynutí sedmileté lhůty k vydání jejich majetkových podílů. Žalobce d) je vlastníkem pozemků v k.ú. D., které užívalo bývalé Zemědělské družstvo v D., v roce 1994 byly žalobci d) jeho pozemky vydány, kromě parc. č. 600, jež je součástí areálu popisovaného žalobcem a). Do tohoto areálu však žalobce d) jako vlastník pozemku nemá přístup. Vůči oběma žalovaným má žalobce d) pohledávku z titulu nájemného za své pozemky.
Odvolací soud se poté ztotožnil s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně ve vztahu k použití ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., §39 o.z. a příslušných ustanovení zákona č. 42/1992. V tomto směru v souladu s vázaností soudy obou stupňů závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky je převzal v té podobě, pokud žalovaný nemá žádný majetek a vstoupil do likvidace, je právo žalobců na uspokojení jejich nároků zřejmě ohroženo a existuje tak nejistota o tom, zda je v řízení o výkon rozhodnutí bude vůbec možno uspokojit. Proto mají žalobci naléhavý právní zájem na tom, aby soud zjistil, zda převod značného majetku, který 1) žalovaný uskutečnil, je platný či nikoliv. Pokud by dospěl k závěru, že převod byl absolutně neplatný, byly by totiž obnoveny právní vztahy, jež existovaly před takovým absolutně neplatným převodem a nároky žalobců by mohly být z tohoto majetku uspokojeny. Tím byla také zároveň vyřešena aktivní věcná legitimace žalobců k podání předmětné žaloby. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že skutkový stav se od vydání rozsudku Nejvyššího soudu nezměnil, takže shora uvedený závěr dovolacího soudu je nadále použitelný. Samotná skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.3.2005, které nabylo právní moci dne 22.3.2005, byl na majetek dlužníka – Majetkové družstvo D. – v likvidaci, prohlášen konkurs, nemohla mít vliv na skutkový stav, ani na právní posouzení věci.
K správnosti závěrů soudu prvního stupně při aplikaci ustanovení §39 o.z. odvolací soud připomněl, že právní úkon obchází zákon v případech, kdy sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinku zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje, nebo jej obchází, popřípadě použije prostředek, který není sám o sobě zakázaný, takže se sice chová podle práva, avšak s cílem záměrně dosáhnout výsledek, který není právní normou předvídán a není žádoucí. Právní úkon se pak příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah, a to bez ohledu na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinili, jakož i bez ohledu na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními a obecně uznávanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti (slušnosti, poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.). Výčet dobrých mravů přitom nelze se zřetelem k jejich pestrosti a mnohotvárnosti určit. Příčí-li se proto určitý právní úkon dobrým mravům, musí to být soudem v daném čase a ve vzájemném jednání účastníků v občanskoprávním vztahu vždy zjištěno podle objektivního kritéria, s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně dané doby i postavení účastníků.
Aplikováno na daný případ uvedl odvolací soud, že smyslem zákona č. 42/1992 Sb., jakož i jiných restitučních předpisů bylo, aby byly spravedlivě uspokojeny nároky všech oprávněných osob, které uplatnily své nároky řádně a včas. V této věci nebyly nároky žalobců zpochybněny. Žalobci byli celou dobu ujišťování o solventnosti 1) žalovaného, avšak tento nakonec vstoupil do likvidace a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.3.2005 byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Z těchto důvodů považoval odvolací soud za nepodstatné, zda v dřívější době měl tento žalovaný nějaký majetek či nikoliv, když v současné době není schopen nároky žalobců uspokojit. Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že při transformaci došlo ke zvýhodnění těch oprávněných osob, které postoupily nároky z transformace ZD D. 1) a 2) žalovanému proti ostatním oprávněným osobám. Obě dohody byly uzavřeny poté, co proběhlo jednání o vydání pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, když žalobci měli zájem o vydání nemovitostí, které se převážně nacházejí na pozemcích, které jsou ve vlastnictví žalobců. Prvý žalovaný však požadoval za uvedené objekty desetinásobně větší cenu, než byla tržní cena, a proto k dohodě nedošlo. Naopak došlo k uzavření dohod, které jsou předmětem tohoto sporu. Bez ohledu na skutečnost namítanou druhým žalovaným v odvolání, že totiž žalobci neměli nárok na vydání konkrétního pozemku, však k faktickému jednání ohledně těchto nemovitostí, byť i neúspěšnému, došlo. Kromě toho z přehledu aktiv vyplacených v rámci transformace bylo zjištěno, že J. D. a spol. obdržel částku 8,610.427,39 Kč a R., s.r.o., částku 647.617,- Kč, zatímco žalobcům, konkrétně žalobci b) byla vyplacena pouze jistina, přiznaná pravomocným rozhodnutím soudu, kromě přiznaných úroků. Jinak nároky žalobců uspokojeny nebyly, přestože nebyly zpochybňovány v průběhu celého tohoto řízení.
Odvolací soud se odchýlil od právní kvalifikace soudu prvního stupně v tom, že transformaci Zemědělského družstva J. D. považoval za uskutečněnou v souladu se zákonem č. 42/1992 Sb. Stejně tak dospěl k závěru, že se platnému právu nepříčil postup pohledávek, které ještě nebyly splatné. Stejně tak vyslovil, že nároky oprávněných osob bylo možno vypořádat předčasně, tedy v rozporu s ustanovením §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., když nepovažoval za vyloučené, aby se oprávněná osoba po schválení transformačního procesu, dohodla s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak ve smyslu §13 odst. 3 téhož zákona.
Neplatnost smluv pak dovodil z rozporu s dobrými mravy podle objektivního kritéria s přihlédnutím k danému místu a času i ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně dané doby i postavení účastníků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům v odstavci III., IV. a V., podal druhý žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka posuzovaná odvolacím soudem má podle dovolatele zásadní význam. Napadenému rozhodnutí vytýkal nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel vymezil zásadní otázky, které v rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné, tímto výčtem:
1) zda existence a obsah dobrých mravů je otázkou skutkovou či právní a v jakém rozsahu,
2) jakým způsobem je nutno existenci a obsah konkrétních dobrých mravů, se kterými je právní úkon konfrontován a poměřován, v řízení nalézt a určovat,
3) zda závěr o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy vyžaduje konkretizaci porušené mravní normy, její existence a přijetí rozhodující části veřejnosti,
4) zda závěr o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy vyžaduje specifikace toho, v čem právní úkon s takovou mravní normou v rozporu,
5) zda závěr soudu o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy vyžaduje vyšší míru rozporu právního úkonu s mravní normou (hrubý rozpor),
6) zda naplňování smyslu jakéhokoli zákona je součástí dobrých mravů a tedy mravní povinností občanů.
Odvolacímu soudu vytýkal nedostatečnou konkretizaci pojmu dobré mravy v projednávané věci. V této souvislosti odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. Odkazoval dále na závěry doktríny, komentářovou literaturu k dřívějšímu platnému občanskému zákoníku a dovozoval, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Navrhoval současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a zrušení rozsudků soudů obou stupňů s tím, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti, poukazovali na účelovost tohoto kroku a trvání řízení přesahující deset let.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), obsahuje tvrzení o přípustnosti a důvodech dovolání (§241a odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
S přihlédnutím k shora podrobně vyloženému průběhu řízení v této věci jde o posouzení přípustnosti dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo sice rozsudkem, jímž bylo žalobě vyhověno. Ke zrušení tohoto rozsudku došlo však z důvodů povýtce procesní (viz vytýkaná nepřezkoumatelnost rozsudku a nová skutková tvrzení uplatněná v odvolacím řízení). Následné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo potvrzující rozsudek soudu odvolacího, byly však v dovolacím řízení zrušeny, takže k nim a důsledkům procesním z nich plynoucím, není možno přihlížet. V této věci tak jde v poměrech rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího, jímž byl rozsudek ve věci samé potvrzen, o stav předvídaný v již uvedeném ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pak ovšem platí, že přípustnost dovolání přichází do úvahy jen tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěrů, dnes již konstantní, rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo závěrů Ústavního soudu, na které mimochodem dovolatel sám poukazuje. Dovolací soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout rovněž platnost závěrů nálezu Ústavního soudu publikovaného ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 14. Podle nich „Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čas, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod“. Stejně tak je namístě uvést závěry rozsudku dovolacího soudu publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitu č. 20 – C 2084: „Paragraf 3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu“. Obdobně v rozhodnutí dovolacího soudu zveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sešit č. 27 – C 2112 byl uveden závěr, podle kterého „Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, mají převážně funkci interpretační“.
Dovolací soud k tomu připomíná závěry své novější rozhodovací praxe. Tak v usnesení ze dne 30.11.2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, dospěl senát dovolacího soudu (posuzující i danou věc) k formulaci právní věty, podle níž „Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 o.z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od shora naznačených závěrů, podle nichž otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci“
Závěry rozsudku odvolacího soudu, které dovolací soud považuje za dostatečně srozumitelné a přesvědčivé, tak odpovídají jednak shora zmíněným výkladovým pravidlům pokud jde o ustanovení §39 o.z., respektují účel a smysl zákona č. 42/1992, jednak představují výklad použitých předpisů v konkrétní věci. Tím se vymykají pojmu otázky zásadního významu, jak bylo shora uvedeno. Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí podaného dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první o.s.ř. za použití §218 písm. c) o.s.ř.
Pro úplnost uvádí dovolací soud, že návrh na odklad vykonatelnosti je pojmově v této věci vyloučen, pokud jde o meritorní výroky, jež se netýkají uložení povinnosti k plnění, nýbrž vyslovují neplatnost předmětných smluv. Odklad vykonatelnosti nepřichází do úvahy ani u výroků akcesorických (náklady řízení), ježto proti takovým výrokům není dovolání ani přípustné , a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení – srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29Odo 874/2001, zveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod poř. číslem 88 a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše nemůže ohledně takového výroku přicházet do úvahy návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Druhý žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch. Prvnímu žalobci v souvislosti s podaným dovoláním vznikly náklady spočívající v odměně za poskytnutou právní službu (porada s klientem a sepis vyjádření k dovolání) ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., tedy za dva úkony po 10.000,- Kč, tj. 20.000,- Kč, krácených podle ustanovení §15 ve vztahu k §14 odst. 1 téže vyhlášky na polovinu, tedy 10.000,- Kč a dvou režijních paušálů po 300,- Kč, celkem 10.600,- Kč. K úhradě těchto nákladů byl druhý žalovaný zavázán podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o.s.ř., za použití §224 odst. 1 o.s.ř. , §142 odst. 1 o.s.ř. v pariční lhůtě §160 odst. 1 o.s.ř. Vyjádření k dovolání podané žalobci b) až d) nemohl dovolací soud podřadit pod úkon právní služby ve smyslu citované s ohledem na obsah pouze rekapitulující dříve uplatněná procesní stanoviska žalobců. Ostatním žalobcům e) až f) v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly. V poměru mezi těmito žalobci a žalovanými proto rozhodoval dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o.s.ř., za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu