ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2162.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2162/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání JUDr. M. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 11. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 92/2002, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 110/2000 (žalobce MUDr. J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému JUDr. M. P., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze z 11. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 92/2002, i rozsudek Městského soudu v Praze z 10. 1. 2002, č. j. 34 C 110/2000-163 (s výjimkou výroku označeného II.).
II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 9. 5. 2000, aby žalovanému bylo uloženo uveřejnit na vlastní náklady v deníku M. (v rubrice Ekonomika a finance) omluvu ve znění: „Omlouvám se tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm dne 17. 4. 2000 v M. sdělil nepravdivou informaci, když jsem řekl, že je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a. s., v likvidaci, a paralyzovat vypořádání likvidačního zůstatku akcionářům. Toto se nezakládá na pravdě“.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce vychází s žalovaným neautorizovaného článku, který nebyl výsledkem interviewu. Informace v tisku zřejmě pocházejí z prohlášení žalovaného, poskytnutého Č. 10. 4. 2000, které bylo uvedeno konstatováním, že „…nyní je opět H. p. h., a. s., terčem útoků, které fakticky zablokovaly jeho činnost. Mám obavy, že jde o stále stejný okruh lidí, jednajících ve shodě…“. Žalovaný vyslovoval též názor, že žalobci v tomto sporu nesvědčí aktivní legitimace, když v tisku uveřejněné prohlášení žalovaného nesměřovalo proti žalobci, ale vůči skupině osob, které nebyly specifikovány dalšími identifikačními znaky. Žalovaný stěží může odpovídat za „mediální kampaň proti minoritním akcionářům“.
Rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 1. 200, č. j. 34 C 110/200-163, byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti žalovanému uveřejnit v tisku omluvu v žalobcem navrženém znění i o uložení povinnosti zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy 500.000,- Kč. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci a žalovanému bylo uloženo, aby každý z nich zaplatil na účet Městského soudu v Praze na náhradu nákladů řízení částku 836,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že „žalovaný sice protiprávně zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce, ale nikoli článkem publikovaným v deníku M., ale „Prohlášením“, které bylo zasláno jeho jménem Č., jež ho publikovala na placeném serveru „P.“; soud prvního stupně přitom považoval za prokázané autorství žalovaného ohledně tohoto prohlášení a tedy i ohledně jeho odpovědnosti za obsah tohoto prohlášení. Způsob zásahu musí však korespondovat i způsobu satisfakce; soud prvního stupně ovšem měl za to, že „není pravdou, že by žalobce cokoli sdělil o žalovaném v deníku M., když tu šlo o redakční článek, jehož autory byli zaměstnanci vydavatele M.“. Soud prvního stupně také konstatoval, že nebylo prokázáno, že by „došlo ke snížení důstojnosti žalobce nebo jeho vážnosti ve společnosti ve značné míře“, takže nebyly rovněž splněny podmínky pro přiznání nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §150 a §148 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 11. 6. 2002, sp. zn. 1 co 92/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v odvoláním napadeném zamítavém výroku ve věci samé, týkajícím se omluvy, a žalovanému bylo uloženo zveřejnit v deníku M. v rubrice „Ekonomika a finance“ (v rozsahu běžného řádkování o velikosti písma alespoň 3 mm) omluvu ve znění: „Omlouvám se tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm sdělil a umožnil dne 17. 4. 2000 v M. zveřejnění nepravdivé informace, když jsem řekl, že je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a. s., v likvidaci. Toto se nezakládá na pravdě“; byl však zamítnut žalobní návrh, aby uveřejněná omluva obsahovala i slova „a paralyzovat vypořádání likvidačního zůstatku akcionářů“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Každému z obou účastníků řízení bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na náhradu nákladů řízení 836,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, který na základě provedeného dokazování dovodil existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce byl „součástí organizované skupiny, která se systematickým podáváním žalob a stížností snaží zablokovat činnost H. p. h.“. Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobce podal řadu žalob (z nich však jen jednu proti H. p. h.), ale nelze mu vytýkat využívání právních prostředků k uplatnění svých zájmů. Odvolací soud by posléze toho názoru, že „odpovědnost žalovaného podle §13 občanského zákoníku je dána, neboť je autorem prohlášení, které bylo za úplatu umístěno na serveru Č.; žalovaný musel být srozuměn s tím, že informace může být převzata i použita i medií, jako tomu pak skutečně bylo v daném případě“.
Odvolací soud měl také za to, že zveřejněné omluvy je v daném případě přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu ze strany žalovaného. „Znění omluvy vyjadřuje tu skutečnost, že žalovaný umožnil zveřejnění nepravdivé informace, a uveřejnění omluvy v deníku, kde informace odezněla, bude věc uvedena před veřejností na pravou míru“. Proto odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se uveřejnění omluvy, podle ustanovení §220 občanského soudního řádu, když výrok rozsudku týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích zůstal v rozsudku soudu prvního stupně nedotčen (§206 odst. 2 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 31. 7. 2002 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Městskému soudu v Praze dne 4. 9. 2002.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na to, že rozsudkem dovolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že odvolací soud nevychází ze skutkových zjištění, která by měla oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že článek s výroky, uváděnými v rozsudku odvolacím soudem, žalovaný nepsal, ani ho neautorizoval a ni s ním nebyl konzultován; věta uvedená v uvozovkách v článku M. není citací z prohlášení pro Č., natož citací výroku žalovaného. Žalovaný popíral a popírá, že by autorem informace zveřejněné na elektronickém serveru Č. Nemůže tu obstát jako postačující názor, že „žalovaný proti uveřejnění v systému Č.-P. dostatečně nebrojil“, jak to ve svém rozsudku uvedl soud prvního stupně. Podle názoru žalovaného bylo povinností žalobce prokázat, že žalovaný o článku věděl nebo vědět mohl. Žalovaný pouze připouštěl, že by zvoleným likvidátorem H. p. h., a. s., v likvidaci, tedy společnosti, která placenou informaci na serveru Č. zveřejnila a zaplatila; žalovaný tedy „jako tehdejší likvidátor nese v určitém směru generální odpovědnost za činnost společnosti“; nelze tu však směšovat odpovědnost žalovaného jako odpovědnost fyzické osoby s odpovědností právnické osoby – H. p. h., a. s.
Smyslem prohlášení pro tisk z 10. 4. 2000, zveřejněného na serveru Č. bylo jednak informovat veřejnost o stavu vymáhání dluhu V. K. a jednak informovat veřejnost o skutečnosti, že činnost likvidátora i společnosti je paralyzována řadou žalob. Z tohoto článku se žalobce týká asi čtyřřádkový text, přičemž žalobcem „požadovaná omluva neobsahuje nic, co by v článku bylo uvedeno“. Žalovaný neměl s článkem v deníku M. nic společného; „to, co se mu klade za vinu a co je v článku uvedeno jako přímá řeč, není citací prohlášení, uveřejněného na serveru Č.; navíc autoři článku vytrhli informaci z kontextu a zasadili ji do jiných souvislostí.
Jestliže v prohlášení pro Č. byla vyjádřena určitá obava z toho, že činnost likvidátora i společnosti je paralyzována řadou žalob, jde tu o projevení názoru v rámci práva na svobodu projevu v souladu s ústavněprávními předpisy a tohoto práva se žalovaný dovolává.
Dovolatel posléze namítal, že odvolací soud pochybil v tom, že nařídil zveřejnění omluvy v jiném medii, než v jakém bylo prohlášení H. p. h. zveřejněno; text požadované omluvy by tedy nebyl v souladu s výrokem, jenž byl ze strany tohoto holdingu zveřejněn.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle jeho přechodných ustanovení, podle nichž tento zákon (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak (jako tomu je např. v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože dovolání dovolatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (s poukazem na ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při výkladu pojmu „skutková zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, vycházel dovolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). V rozhodnutí uveřejněném pod 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo naopak nepokládal-li za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Z obsahu spisu v daném případě (sp. zn. 34 C 110/2000 Městského soudu v Praze), ani z obsahu dovolání dovolatele nebylo možné dovodit, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není; šlo tedy v tomto případě o to posoudit v dovolacím řízení s uvážením výsledků provedeného dokazování, zda lze mít za to, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele spočívá na správném či nesprávném právním posouzení věci (viz §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, která se nepochybně této právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. Bylo tedy třeba se v daném případě zabývat v dovolacím řízení ještě i tím, zda si odvolací soud uváděná ustanovení občanského zákoníku také správně vyložil.
Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 občanského zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Šlo tedy v řízení před soudy obou stupňů v tomto případě o podstatnou otázku, zda se žalovaný dopustil neoprávněného zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti, zda byl žalovaný subjektem zásahu a jakým způsobem i formou k tomuto zásahu došlo.
Subjektem neoprávněného zásahu podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku může být jak osoba fyzická, tak i osoba právnická (srov. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 180).
U zásahů, které nejsou provedeny ústně, ale jsou provedeny např. tiskem je nutno lišit případy, kdy autorem zprávy (článku) je třetí osoba, nebo jde-li o pracovníka vydavatelství (srov. Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 181 a str. 203).
Ve výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž v daném případě směruje dovolání dovolatele, bylo uloženo žalovanému omluvit se žalobci za to, že řekl, že žalobce je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a. s., v likvidaci a tím umožnil 17. 4. 2000 v M. zveřejnění nepravdivé informace.
Žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány obecně a nepřesně; takové nepřesnosti musí být odstraněny a nemají být přebírány do rozsudků ve znění vyvolávajícím pochybnosti (srov. str. 210 Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980).
Dovolací soud vycházel i v daném případě z citovaných právních závěrů z uveřejněných rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a v důsledku toho nemohl nepřisvědčit dovolání dovolatele, poukazujícího na vady a rozpory ve výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně.
Ve výroku rozsudku odvolacího soudu není upřesněn způsob a forma odvolacím soudem shledaného neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti. Ze znění tohoto výroku rozsudku není dostatečně jasné, zda neoprávněný zásah ze strany žalovaného vůči žalobci byl soudem shledán v ústním výroku žalovaného („řekl, že je…“), a to bez objasnění a upřesnění vztahu ústního výroku k zároveň uváděnému sdělení („jsem o něm sdělil“), jakož i k jednání (konání) žalovanému, označenému jako „umožnění dne 17. 4. 2000 uveřejnit nepravdivé informace v M.“. Tyto nepřesnosti ve výroku o uložení povinnosti žalovaného zveřejnit omluvu žalobci, pokud šlo o uvedení toho, zda neoprávněným zásahem je tu ústní výrok („řekl“), obsahující „nepravdivé informace“, či o „zveřejnění nepravdivé informace“ v M. i ohledně toho, kdo je původcem zásahu tohoto zveřejnění a posléze i pokud jde o objasnění toho, zda má povahu neoprávněného zásahu ve výroku rovněž uváděné „sdělení a umožnění zveřejnění nepravdivé informace“, jsou tedy výsledkem shora již v judikatuře kritizované obecné a nepřesné formulace žalobních návrhů i výroků soudních rozhodnutí. Tyto nepřesnosti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně způsobu, obsahu i formy odvolacím soudem shledávaného neoprávněného zásahu (včetně i místa doby zásahu) bylo v daném případě provázeno také nepostačujícím vymezením subjektu zásahu, ale i subjektu ochrany (MUDr. J. V. – organizovaná skupina). Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak postrádá i objasnění toho, jak bylo odvolacím soudem chápán a posuzován pojem „zablokování činnosti“.
Za těchto uvedených okolností shledal dovolací soud, že rozsudek odvolacího soudu, měnící rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a musel tedy přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b, §226 občanského soudního řádu). Rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243b odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu