ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2181.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2181/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K.M.a., s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 469.320,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 25 C 268/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, č.j. 20 Co 401/2006-115, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá v části, směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 469.320,- Kč.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, č.j. 20 Co 401/2006-115, se zrušuje v části potvrzujícího výroku I. ve vztahu k výroku I. soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 439.200,- Kč od 6. 1. 2004 do zaplacení.
III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 se zrušuje v části výroku I.
o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 439.200,- Kč od 6. 1. 2004 do zaplacení a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem shora označeným tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2006, č.j. 25 C 268/2004-94. Podle výroku I. rozsudku soudu prvního stupně je žalovaný povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 469.320,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 439.200,- Kč od 6. 1. 2004 do zaplacení. Výrokem II. téhož soudu bylo řízení co do úroků z prodlení ve výši 2 % z částky 30.120,- Kč od 2. 12. 2003 do zaplacení zastaveno. Odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 49.262,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. A. K. jako právního zástupce žalobce.
Odvolací soud rozhodoval ve věci dlužného nájemného z nebytových prostor na základě smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 5. 11. 2002. Odvolací soud rozhodoval ve věci již dříve dne 24. 11. 2005, kdy s odlišným právním názorem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2005, č.j. 25 C 268/2004-36, ve kterém soud prvního stupně žalobu zamítl.
Mezi účastníky, a to mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem, byla podle odvolací instance uzavřena platná nájemní smlouva dne 5. 11. 2002 podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, s dobou nájmu na pět let od 15. 11. 2002; smlouva obsahovala náležitosti podle §3 citovaného zákona. Ke skončení nájemního vztahu došlo dne 31. 3. 2004, po uplynutí jednoměsíční výpovědní lhůty, na základě výpovědi ze dne 16. 2. 2004. Žalovaný podle odvolacího soudu neuhradil vyúčtované nájemné za I. čtvrtletí roku 2004 včetně DPH ve výši 439.320,- Kč; uplatněný a posléze přiznaný nárok zahrnoval též příslušenství pohledávky – úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které zdůvodnil procesní vadou s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávným právním posouzením věci. Tvrdil, že 1) ve věci rozhodl senát JUDr. S., ačkoli byl žalovaný předvolán k jednání předsedou senátu JUDr. H. Dále 2) vzhledem k probíhajícímu výkonu rozhodnutí nemohla být smlouva o nájmu z 5. 11. 2002 platně sjednána. Nájemní vztah byl 3), 4), 5) výslovně ukončen již v rámci protokolu o předání prostor ze dne 19. 2. 2004. Mezi účastníky nebyl 6) sjednán smluvní úrok z prodlení, ale poplatek z prodlení. A konečně 7) sjednání úroku ve výši 0,5 % denně není založeno na §369 odst. 1 obch. zák. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem
(§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ není uplatněn po právu. Skutečnost, že strany předvolal k jednání soudce, který pak nebyl členem senátu, není z procesního hlediska rozhodná; předvolání mohlo být např. učiněno v zastoupení. Podstatné je, zda věc rozhodoval senát, který byl k tomu příslušný podle rozvrhu práce. Stalo-li se tak – a obsah spisu ani dovolací námitka toto nezpochybňují – pak žalovaný nemohl být poškozen na svých procesních právech a nešlo o vadu řízení.
Dovolání je však zčásti důvodné podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pokud jde o odvolacím soudem přiznané příslušenství žalované pohledávky.
Výchozím právním aspektem věci je, zda mohla být platně sjednána smlouva o nájmu nebytových prostor za situace, při níž již byl – od roku 1997 – nařízen výkon rozhodnutí prodejem předmětné nemovitosti.
Podle §335b odst. 1 písm. a/ o. s. ř. soud v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému mj. zakáže, aby nemovitost „zatížil“.
Dovolací soud má shodně s odvolacím soudem (viz jeho předchozí zrušovací usnesení) zato, že zákaz zatížení nemovitosti se nevztahuje na uzavření nájemní smlouvy. Nemovitost nesmí být zatížena věcným právem typu věcného břemene nebo zástavního práva. Nájemní smlouva, sjednaná po nařízení výkonu rozhodnutí k jeho předmětu (části), by mohla být podle konkrétních okolností případu neplatná nikoli ve vztahu k §335b odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ale např. pro rozpor s účelem zákona ve smyslu §39 o. z. V nyní posuzované věci však nelze takový rozpor z jejích okolností dovodit.
Smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi stranami dne 5. 11. 2002 na dobu 5 let od 15. 11. 2002, byla tedy platná.
Strany jednaly v lednu 2004 o vyklizení nebytového prostoru a tedy i o předčasném skončení nájemního vztahu. Je tedy otázkou, zda nebylo zbytečné dávat žalovanému prostřednictvím advokáta JUDr. K. dne 16. 2. 2004 výpověď z nájmu, když dne 19. 2. mělo dojít – a došlo – k předání vyklizeného nebytového prostoru žalobci. Přes tuto hraniční okolnost dovolací soud nepovažuje výpověď žalobce, danou podle §9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb., za šikanózní, neboť prodlení žalovaného s placením podstatné části kvartálního nájemného (251 tis. Kč) bylo nepochybným výpovědním důvodem.
Další spornou právní otázkou byla oprávněnost žalobcova požadavku zaplatit nájemné za celé I. čtvrtletí roku 2004 za situace, kdy byl nebytový prostor podle všeho již od počátku roku 2004 zcela (či takřka zcela) vyklizen a k jeho předání žalobci – pronajímateli došlo dne 19. 2. 2004, tedy ještě v průběhu čtvrtletí.
Skutečnost fyzického předání předmětu nájmu může hrát roli při posouzení oprávněnosti nároku na nájemné, pouze však roli podpůrnou. Podstatné je, zda nájemní vztah v uvedeném čtvrtletí po celou tuto dobu existoval. Dovolací soud zde zastává kladný názor.
Nezpochybněná žalobcova výpověď byla žalovanému doručena dne 18. 2. 2004 a na jejím základě skončil nájemní poměr mezi stranami – při sjednané jednoměsíční výpovědní době – dne 31. 3. 2004. Žalovaný sice opakovaně namítá, že současně s předáním prostoru dne 19. 2. 2004 došlo k dohodě o skončení nájmu, tento jeho názor však nemůže obstát. V protokolu o předání prostoru je sice obsažena věta o „ukončení platnosti smlouvy“ (s nepřesným datem 15. 11. namísto 5. 11. 2002), ale zatímco za žalobce převzala nebytový prostor technička správy (jejíž oprávnění jednat o obsahu nájemní smlouvy nebylo prokázáno), za žalovaného předávaly prostor dvě osoby, z nichž podle všeho přinejmenším H. Š. měla oprávnění jednat za společnost. Musela či měla tedy vědět, že předchozího dne 18. 2. byla společnosti doručena výpověď z nájmu a že by se strany musely nejprve vypořádat s tímto právním úkonem. Za takového skutkového stavu nelze učinit závěr o (údajné) dohodě o skončení nájmu ze dne 19. 2. 2004; platnou zůstala výpověď z nájmu, datovaná 16. 2. 2004 a doručená
o dva dny později.
Uplynul-li mezi předáním prostoru a dnem skončení nájmu více než měsíc, pak ani tato okolnost nemohla žalovaného nájemce zbavit povinnosti zaplatit nájemné za I. čtvrtletí roku 2004. Nad faktem neužívání prostoru po zbytek trvání nájmu převažuje oprávněnost výpovědi z nájmu a její důvod – tyto skutečnosti vylučují, aby byla učiněna výjimka z pravidla, že nájemné má být hrazeno po dobu existence nájemního vztahu.
Právně jiná je však situace stran žalobcem uplatněného nároku na příslušenství pohledávky – úroku z prodlení, uplatněného z částky 439.200,- Kč od 6. 1. 2004 ve smluvené denní sazbě ve výši 0,5 % z jistiny (viz čl. IX bod 9.1. nájemní smlouvy).
Odvolací soud opřel tento nárok o §369 odst. 1 obch. zák. S tímto právním závěrem však nelze souhlasit.
Nájemní vztah k nebytovému prostoru je – a to i mezi podnikatelskými subjekty – vztahem občanskoprávním, nikoli obchodněprávním. Vyplývá to jak z občanského zákoníku (viz odkaz na zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor v §720, tento zákon je prováděcím předpisem k o. z.), tak i z judikatury (např. R 73/2000 i jiná rozhodnutí NS). Pak se ovšem prodlení musí řídit nikoli obchodním zákoníkem, ale ustanovením §517 odst. 2 o. z. Toto ustanovení výslovně říká, že výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis (zde vl. nař. č. 142/1994 Sb.).
K alternativě sjednání smluvených úroků z prodlení včetně jiné sazby
a konstrukce Nejvyšší soud výslovně judikoval, že takový postup není, a to i se zřetelem k principu smluvní autonomie stran, přípustný. V rozsudku sp. zn. 33 Odo1117/2003, publikovaném pod č. 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí, že povaha ustanovení §517 odst. 2 o. z. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.
Text nájemní smlouvy mezi účastníky vylučuje možnost, že by snad byl sjednaný úrok z prodlení interpretován jako smluvní pokuta (srov. k tomu rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 612/2005, 29 Cdo 335/2000). Citovaný bod 9.1. článku IX. smlouvy naopak explicitně rozlišuje „poplatek“ (??) z prodlení (soudy vyložený jako úrok)
a smluvní pokutu (byla sjednána zvlášť, pevnou částkou 5.000,- Kč).
Z řečeného plyne, že zaplacení smluveného úroku z prodlení bylo žalobci soudy obou instancí přiznáno neoprávněně. Lze také, prozatím jako obiter dictum, dodat, že zjištěné skutečnosti zpochybňují případnou „konverzi“ smluveného úroku z prodlení na úrok zákonný. Sjednán byl nesprávně „poplatek“ z prodlení (srov. §517 odst. 2, §697 o. z. apod.); uplatněná sankce za prodlení, má-li vycházet ze smlouvy, je tedy jiného druhu, má jinou výši sazby i jinou konstrukci.
Nejvyšší soud z důvodů vyložených výše zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně v rozsahu příslušenství pohledávky (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Ohledně jistiny shledal rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Poněvadž se při určení sazby za úkon právní pomoci nepřihlíží k příslušenství pohledávky, byl by z hlediska náhrady nákladů řízení (při advokátním zastoupení) v dovolacím řízení úspěšný žalobce. Tomu však žádné náklady nevznikly. V dalším průběhu řízení, v němž budou nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, zůstává předmětem řízení již jen příslušenství pohledávky; případné další náklady stran, zejména vznikající v důsledku zastoupení advokáty, by musely být vypočteny z jiného základu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu