ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2190.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2190/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A., a.s., o zaplacení částky 96.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 99/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.3.2004, č.j. 13 Co 432/2003-39, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.3.2004, č.j. 13 Co 432/2003-39, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.4.2003, č.j. 13 C 99/2002-26, o opodstatněnosti základu nároku žalobce tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 96.450,- Kč s příslušenstvím. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobce na náhradu za zřízení věcných břemen ve prospěch žalovaného, vycházejících z §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Žalobce poukazoval na své nucené omezení výkonu vlastnického práva zřízením věcného břemene ve prospěch jiné osoby. Toto břemeno bylo dvakrát zřízeno na pozemcích žalobcem restituovaných v k.ú. N. a Pozemkový úřad v B. je zřídil (právo přístupu a příjezdu) ve prospěch žalovaného, který má na pozemcích rekreační chatky. Stalo se tak rozhodnutími ze dnů 1. 6. 1999 a 1. 9. 2000; v těchto rozhodnutích pozemkový úřad současně rozhodl o vlastnictví žalobce k dotčeným pozemkům. Předmětem žaloby se stala částka, vyčíslená žalobcem jako náhrada za výkon práv odpovídajících věcnému břemenu, a to za část roku 1999 a za roky 2000 a 2001. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že přes eventualitu aplikace článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (omezení vlastnického práva jen za náhradu, na tom byl založen prvostupňový rozsudek) tu není bezúplatnost věcného břemene v rozporu s ústavním předpisem. V okamžiku rozhodnutí pozemkového úřadu totiž žalobce ještě nebyl vlastníkem pozemků a jeho vlastnické právo se obnovilo již omezené. Zřídil-li pozemkový úřad věcné břemeno bez náhrady (§9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. mu možnost stanovení náhrady nedává), pak později již k přiznání náhrady není důvodu.
Žalobce ve svém dovolání oponoval právnímu posouzení věci odvolacím soudem a žádal, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že právně zastoupený žalobce podal dovolání včas a že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Při následném dovolacím přezkumu pak shledal, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ byl žalobcem uplatněn po právu.
Ještě před hmotněprávním posouzením věci stojí za zmínku, že odvolací soud procesně nepochybil, reagoval-li na mezitímní rozsudek nižší instance rozsudkem, jímž rozhodl (zamítavě) o celé projednávané věci. Považuje-li odvolací soud skutkový základ věci za dostatečný, pak při odlišném názoru na právní kvalifikaci nároku může obecně vzato změnit mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, kterým se shledává opodstatněnost nároku žalobce co do základu, a žalobu na peněžité plnění v celém rozsahu zamítnout. Tento postup není v rozporu s principem dvojinstančnosti řízení a vyhovuje i zásadě procesní ekonomie.
Odvolací soud však nesprávně posoudil věc po hmotněprávní stránce. Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, vztahující se k určujícímu právnímu aspektu věci. Ta je reprezentována především plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 10, č. 37). Jeho právní věta zní: „Přestože §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., …nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat také o náhradě za omezení vlastnického práva, může se dotčený vlastník domáhat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné z hlediska ústavní jistoty toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly.“
To v posuzované věci žalobce učinil; odvolací soud pak, ač intenci judikátu znal, jeho nárok nerespektoval.
Pozemkový úřad zřízením věcných břemen na vydávaných pozemcích nepochybně omezil vlastnické právo žalobce. Dovodil-li odvolací soud, že žalobce při zřízení věcných břemen ještě nebyl vlastníkem pozemků a nešlo tedy o zásah do vlastnického práva, pak je nutno zdůraznit, že právní moc rozhodnutí o vlastnictví žalobce k pozemkům a o zřízení věcných břemen na nich váznoucích nastala ve stejnou dobu resp. téhož dne. Soudcovská úvaha nesmí ulpět na izolovaném a formalistickém posouzení rozhodných okolností, ale musí být schopna dohlédnout k právním důsledkům soudního rozhodnutí a v neposlední řadě též k praktickým účinkům, které takové rozhodnutí vyvolá. Odvolací soud jakoby ignoroval, že po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu nastal stav, kdy byl žalobce povinen strpět práva žalovaného z věcných břemen, aniž by byla žádoucí (i když relativní) parita právního statusu účastníků podepřena náhradou, náležející žalobci za omezení jeho vlastnického práva. Dovolací soud přitom neshledává ve skutkovém základu věci zjištěném nižšími instancemi žádné takové okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by snad měly vést k nepřiznání náhrady žalobci za strpění zřízených věcných břemen.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, i když v něm může být zatím rozhodnuto jen o základu žalobcova nároku.
V dalším průběhu řízení, v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, budou postupně vzaty v úvahu i náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu