ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2194.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2194/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 127/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2011, č. j. 22 Co 509/2010-371, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 22 Co 509/2010-371, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 7. 2010, č. j. 17 C 127/2004-330, zamítl žalobu, již se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaná shledána povinnou jí vydat 172.400,- USD, 16,- USD ve dvoudolarových bankovkách, 20.000,- Kč, řetěz z 18-ti karátového zlata o délce 63 cm a váze 184 gramů, dvě směnky za dlužníkem Jánem Fabianem v hodnotě 35,000.000,- Kč a 70,000.000,- Kč, obchodní a účetní doklady žalobkyně i obchodní a účetní doklady společnosti GREEN LION, s.r.o., eventuálně, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 174.000,- USD a 105,704.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně svůj nárok vymezila jako náhradu škody, respektive vydání či vrácení movitých věcí a finanční hotovosti, které jí byly odňaty při domovní prohlídce v jejím domě, nebyly vráceny, přičemž ani nejsou zahrnuty v seznamu věcí, které policie v rámci domovní prohlídky sepsala a odvezla. Obvodní soud se důkladně zabýval námitkami žalobkyně poukazujícími na její osobu poškozující počínání policejních orgánů. Učiněná skutková zjištění jej pak vedla k závěru, že nárok žalobkyně je možno posoudit podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tedy jako nárok z odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Předmětná domovní prohlídka nebyla učiněna v souladu s trestním řádem, postup policie představuje nesprávný úřední postup, a je tak možno zvažovat odpovědnost státu za toto pochybení. Žalobkyni se však navrženými a provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že by uváděné věci či položky vlastnila, a stejně tak nebylo prokázáno, že by se předmětné věci či finanční hodnoty v den domovní prohlídky v domě nacházely a že by policisté tyto věci a peněžní částky z domu odnesli (vznik škody a příčinnou souvislost). K odkazu žalobkyně na aplikovatelnost §136 o. s. ř. v projednávané věci soud poznamenal, že nebylo-li prokázáno, že došlo ke škodní události (tj. odnětí či ztrátě věci), nelze určit výši škody postupem dle §136 o. s. ř. I když byla existence některých položek do jisté míry prokázána (americké dolary v hotovosti), nelze uzavřít, že by se tyto položky nacházely v předmětném domě a že v souvislosti s prováděním domovní prohlídky byly z domu odneseny, nezahrnuty do protokolu a nevráceny. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č. j. 22 Co 509/2010-371, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že nárok žalobkyně není na místě posuzovat jako nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. z titulu nesprávného úředního postupu při provádění domovní prohlídky. Žalobní tvrzení i petit žaloby jednoznačně směřují k tomu, aby byly uvedené věci žalobkyni vydány, pouze pro případ, že to nebude možné, žalobkyně eventuálním petitem požaduje peněžitou náhradu za své věci. Žaloba v daném případě je tedy žalobou na vydání věci, jež se opírá o jiné hmotněprávní ustanovení, než žaloba na zaplacení peněžitého plnění z titulu náhrady škody, čemuž odpovídá i okruh rozhodujících skutečností, jež žalobkyně musí tvrdit a dokazovat. Odvolací soud tedy poučil žalobkyni dle §118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení, kdo u sebe její věci zadržuje (tedy zda označené věci byly použity Policií ČR pro účely trestního řízení, nebo zda si je jednotliví policisté ponechali pro svou osobní potřebu). Pokud by byly věci zabaveny v rámci domovní prohlídky a použity pro účel trestního řízení, aniž by byly zahrnuty do protokolu o domovní prohlídce, šlo by ze strany policie o exces, nicméně stále v rámci jednání orgánů činných v trestním řízení, a odpovědnou osobou by byl stát. Jestliže by však věci odcizili pro své potřeby jednotliví policisté provádějící prohlídku, bylo by je třeba pokládat za zloděje a žalobu směřovat přímo proti jednotlivým osobám. Nařkla-li žalobkyně ve svém odvolání opakovaně policisty ze spáchání trestného činu, napadaje přímo konkrétní osoby, naznačuje tím, že se nejednalo o odnětí pro účely trestního řízení, ale za účelem obohacení jednotlivých policistů. Za těchto okolností by byli povinni k vydání věcí přímo konkrétní policisté. Jelikož žalobkyně přes poučení odvolacím soudem nedoplnila v naznačeném směru skutečnosti rozhodné pro posouzení, kdo má být osobou žalovanou, nezbývá, než žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítnout. Soud dále podotknul, že vázanost soudu žalobou nelze chápat jako povinnost doslovně převzít do rozhodnutí žalobcem formulovaný petit. Je-li z vylíčení rozhodujících okolností zřejmé, čeho se žalobce domáhá, je povinností soudu formulovat výrok tak, aby jeho slovní vyjádření odpovídalo příslušným ustanovením hmotného práva a bylo materiálně vykonatelné. V daném případě je pak zjevné, že žalobkyně požadovala vydání věcí a finanční náhrady se domáhala pouze pro případ, že by to nebylo možné, a jedná se tedy o klasickou reivindikační žalobu dle §126 obč. zák. Správným přitom není názor žalobkyně, že nelze vindikovat peníze, nejsou-li známa čísla jednotlivých bankovek, neboť jejich individualizace je možná i jinak, nedošlo-li ke smísení s jinými věcmi téhož druhu. Je tak rozhodující, že žalobkyně jednoznačně požadovala vydání peněz. Pokud by vydání peněz podle hmotného práva nebylo možné, a žalobkyně svá tvrzení nezměnila tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o náhradu škody, musela by být žaloba zamítnuta, poněvadž by se domáhala něčeho, na co podle hmotného práva nemá nárok (nedostatečně individualizovaných druhově určených věcí). S ohledem na uvedené tedy odvolací soud věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůraznila, že ze strany policie došlo k naprosto zásadním pochybením při provádění domovní prohlídky, jež nejenže dovolatelku připravila o majetkové hodnoty, ale ztěžují jí i unesení důkazního břemene. Za daných okolností je dle dovolatelky spravedlivé, aby důkazní břemeno ohledně tvrzení, že při domovní prohlídce nedošlo k odcizení předmětných věcí, nesl stát. Dovolatelka odkázala na ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod upravující ochranu jednotlivce ve vztahu k výkonu státní moci. Byl-li to právě stát, kdo žalobkyni způsobil škodu, měl by v daném případě být aplikován spíše důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“, jenž je v některých případech aplikován i v rozhodovací praxi ESLP a Nejvyššího správního soudu. Dovolatelka dále zmínila nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, z nějž lze abstrahovat úvahu, že je ústavně nekonformní nepřiznat žalobkyni právo na náhradu škody z důvodu neunesení důkazního břemene, když příčiny vzniku škody je nutné hledat na straně státu, nikoliv na straně žalobkyně. Názor odvolacího soudu, že důkazní břemeno tíží za každé situace žalobce, bez ohledu na míru spoluúčasti státu na tom, že je žalobce nemohl unést, opomíjí základní účel civilního řízení vyjádřený v §1 o. s. ř. (spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, čestnému plnění povinností a úctě k právům jiných osob). S ohledem na tyto argumenty formulovala dovolatelka otázky zásadního právního významu, a to, zda v situaci, kdy stát „nezákonným postupem“ způsobí žalobci škody a fakticky mu znemožní v plném rozsahu unést důkazní břemeno, mají být na žalobce státem kladena stejně přísná kritéria unesení důkazního břemene jako v běžných kausách, a dále, zda lze v civilním řízení dle okolností případu aplikovat důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“.
Dovolatelka dále označila za účelové hodnocení žaloby odvolacím soudem jako žaloby vindikační, přičemž se odvolací soud formalisticky opíral o argument, že se žalobkyně domáhala v petitu žaloby „vydání“ peněz a nikoliv „zaplacení“ finančních částek zmizelých při domovní prohlídce. Z logiky věci plyne, že vydáním požadovaných obnosů měla dovolatelka na mysli jejich zaplacení. Americké dolary i české koruny mají funkci oběživa, neuvedla-li dovolatelka v žalobě čísla jednotlivých bankovek, pak je zřejmé, že se nemohlo jednat o vindikační žalobu. Dovolatelka připomněla, že dle judikatury soud není otrocky vázán petitem žaloby, požadavek vyjádřený v §79 odst. 1 o. s. ř., aby bylo ze žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí žaloby. Na podporu tohoto názoru dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4649/2008.
Za vymykající se logice zdravého rozumu označila dovolatelka závěry odvolacího soudu odlišující jednání policistů představující exces z jejich strany přičitatelný státu a jejich kriminální počínání, jež státu klást k tíži nelze. Za otázku zásadního právního významu pokládá dovolatelka, zda stát nese odpovědnost i za případný trestněprávní exces policistů při domovní prohlídce či nikoliv, tedy kdo je v daném případě pasivně věcně legitimován. Zásadní právní význam dovolatelka přikládá i otázce výkladu ustanovení §49 odst. 5 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, upravujícího odpovědnost státu za škody způsobené policií či policistou.
Dovolatelka dále vyjádřila nesouhlas s postupem odvolacího soudu, jenž ji vyzval k označení konkrétního subjektu, který má chybějící věci u sebe, čímž ji de facto požádal, aby měla nadpřirozené věštecké schopnosti, respektive, aby soudu sdělila informace, jimiž z logiky věci nemůže disponovat. Dle dovolatelky je na místě, aby se v projednávané věci Nejvyšší soud vyslovil k otázce vztahu vindikační žaloby dle §126 obč. zák. a žaloby na náhradu škody, jež byla odvolacím soudem zcela opomenuta, a posoudil, zda žalobu, v níž se žalobkyně domáhá vydání blíže nespecifikovaných peněz majících charakter oběživa, lze posuzovat jako vindikační. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě lze na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat z otázky vztahu nároku na vydání věci a nároku na náhradu škody, s níž se odvolací soud vypořádal způsobem odchylujícím se od závěrů již dříve vyslovených v judikatuře Nejvyššího soudu, jež však není na místě pomíjet ani v nyní projednávané věci.
Předně je třeba připomenout, že je zcela souladné s hmotným i procesním právem (i zásadou procesní ekonomie), domáhá-li se žalobkyně svým žalobním návrhem vydání věci a pro případ, že tomuto nároku nebude možné vyhovět, požaduje zaplacení peněžní částky. Žalobní návrh v projednávané věci, tak jak byl zachycen i v zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně, zjevně vyjadřoval zájem žalobkyně na tom, aby jí bylo vydáno to, co jí dle jejích tvrzení bylo zcizeno v důsledku žalované přičitatelného nesprávného úředního postupu, eventuálně aby jí byl zaplacen peněžní ekvivalent odcizených věcí. Kvalifikoval-li odvolací soud nárok prve uvedený jako nárok z titulu vlastnického práva, jemuž s ohledem na rozsah tvrzených a dokazovaných skutečností nelze vyhovět, aniž by se současně zabýval opodstatněností druhého nároku dle žalobních tvrzení evidentně uplatňovaného jako nárok na náhradu škody, pak jeho posouzení věci nemůže obstát jako správné. Nejvyšší soud přitom již dříve zdůraznil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je kromě prokázané existence vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu i okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k tomuto okamžiku skutečně drží. V případě, že právě z tohoto důvodu žalobě na ochranu vlastnického práva vyhovět nelze, zůstává vlastníku věci možnost domáhat se náhrady škody spočívající v tom, že ten, kdo věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o věc po určitou dobu připravil, čímž mu způsobil škodu. Žaloba, jíž se při neúspěšnosti vindikační žaloby vlastník věci domáhá alespoň peněžité náhrady, nemá již charakter vlastnické žaloby, neboť není způsobilým prostředkem k opětovnému uchopení držby a obnovení výkonu vlastnických oprávnění k předmětné věci; její smysl spočívá v zajištění náhrady (kompenzace) za porušení vlastnického práva, a jde proto o žalobu na náhradu škody, která má reparační funkci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000). Úspěšnosti eventuálně uplatněného nároku na peněžitou náhradu přitom nebrání, je-li vindikační nárok uplatňován způsobem vykazujícím nedostatky bránící jeho úspěšnosti, je-li z daných okolností zřejmé, že nepřichází v úvahu, aby žalobce s nárokem na vydání věcí uspěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5184/2008). Nemůže-li tedy být věc vrácena vlastníku, pak se může uplatnit nárok z odpovědnosti za škodu vzniklou tím, že věc již nelze vydat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4771/2007). I v případě, že odvolací soud v projednávané věci měl za to, že primárně uplatněný žalobní návrh má charakter nároku na vydání věci, jemuž nelze pro nesplnění základních předpokladů úspěšnosti reivindikační žaloby vyhovět, nebylo přiléhavé, aby bez dalšího žalobu zamítl. Za těchto okolností bylo třeba posoudit důvodnost eventuálně uplatněného nároku na zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody, jehož uplatnění podanou žalobou ostatně odvolací soud sám v rámci svého posouzení opakovaně konstatoval. Již s ohledem na uvedené je tedy patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát jako správné, a dovolání bylo proto podáno důvodně.
Nelze přitom ovšem zcela přisvědčit argumentaci dovolatelky, dle níž odvolací soud přistupoval k žalobě přehnaně formalisticky, hodnotil-li dle formulace „vydání“ jí uplatněný primární návrh jako žalobu vindikační, ač mělo jít v podstatě o poskytnutí náhrady škody. Již skutečnost, že žalobkyně se nedomáhala pouze finančních částek, ale i blíže specifikovaných cenných papírů a movitých věcí, mohla vybízet k úvaze, že se domáhá faktického vrácení toho, co jí dle jejích tvrzení bylo odňato v průběhu domovní prohlídky, což se ostatně nikterak nevymyká ani jejím skutkovým tvrzením. Přestože tedy primární žalobní návrh znějící na „vydání“, a to nejen peněžitých částek (u nichž - ani přes zjevnou problematičnost individualizace - nelze vyloučit uplatnění nároku na jejich vydání – srov. Spáčil J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vyd., 2005, s. 46), ale i cenných papírů a movitých předmětů mohl dát vzniknout pochybnostem, zda se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva či náhrady škody, eventuálně uplatněný žalobní návrh na „zaplacení“ měl soud jednoznačně směrovat ke zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, shledal-li, že v daném případně nejsou splněny podmínky pro vyhovění vindikačnímu nároku, přičemž takový závěr by měl být učiněn až na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a po odstranění vad žaloby spočívajících v nedostatečné specifikaci požadovaných věcí.
Nezabýval-li se odvolací soud opodstatněností nároku uplatněného z titulu náhrady škody, není přiléhavé, aby se nyní v rámci dovolacího přezkumu Nejvyšší soud zabýval námitkami týkajícími se tohoto nároku. Bude na odvolacím soudu, aby se v dalším řízení vypořádal i s námitkami vážícími se k posouzení předpokladů úspěšnosti nároku na náhradu škody, tedy i k otázce pasivní věcné legitimace a předpokladům unesení důkazního břemeně ohledně rozhodujících skutečností. K odvolacím soudem předestřené úvaze týkající se rozlišení případů přičitatelnosti protiprávního jednání policistů jim samým a státu však je možno podotknout, že se v zásadě nejeví být vybočující z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010).
Protože však právní posouzení věci odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud za nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu