ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2197.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2197/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně MET a. s. , IČ 639 99 455, se sídlem v Praze 5, Erbenova 1318/17, zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 30a/404, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 6,641.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 73/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2010, č. j. 20 Co 574/2009-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, č. j. 20 Co 574/2009-150, se zrušuje ve výrocích II. a V. a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 15 C 73/2007-114, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 8,896.370,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do části požadovaného příslušenství (výrok II.), ohledně částky 68.332,- Kč s příslušenstvím žalobu odmítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok V.). Požadovanou částku žalobkyně vymezila z části (tj. ve výši 6,557.000,- Kč) jako kupní cenu, kterou její právní předchůdkyně (společnost MEDA spol. s r.o.) zaplatila právnímu předchůdci žalované (Fondu národního majetku) dle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 5. 1997, jíž mělo dojít ke koupi zdravotnického zařízení (souboru movitých a nemovitých věcí), mimo jiné pozemků parc. č. 1083/15, parc. č. 1083/16, parc. č. 1083/17 a budovy na pozemku parc. č. 1083/15 v k. ú. T., na základě rozhodnutí o privatizaci vydaného vládou ČR dne 12. 7. 1995. Na uvedené nemovitosti však byl uplatněn oprávněnými osobami restituční nárok, o kterém bylo definitivně rozhodnuto dne 8. 4. 2005 tak, že restituentům byl vydán pozemek parc. č. 1083/17, zbývající dva pozemky a budova vydány nebyly. Žalobkyně poukázala na to, že nerespektování blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, mělo za následek, že její právní předchůdkyně nenabyla vlastnického práva. Krom vrácení kupní ceny se žalobkyně dále domáhala zaplacení nákladů, jež vynaložila v souvislosti s koupí privatizovaného majetku (závazku vůči městské části Praha 8 ve výši 900.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce, závazku vůči VZP ve výši 641.000,- Kč, který přešel na právní předchůdkyně žalobkyně dle smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, uhrazené daně z převodu nemovitosti ve výši 714.370,- Kč, nákladů na vypracování územní studie ve výši 84.000,- Kč a dalších nákladů vynaložených v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí ve výši 68.332,- Kč). Soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žaloba byla z převážné části v souladu s ustanoveními §451 odst. 1 a §457 obč. zák. podána důvodně. Ačkoliv oprávněné osoby ve smyslu restitučních předpisů uplatnily již dne 30. 12. 1992 nárok na vydání nemovitostí, jež byly součástí majetku privatizovaného podniku, bylo následně vládou ČR rozhodnuto o privatizaci předmětného podniku a dne 1. 5. 1997 právní předchůdkyně žalobkyně (společnost MEDA spol. s r.o.) a právní předchůdce žalované (Fond národního majetku) uzavřeli smlouvu o prodeji privatizovaného majetku. Na právní předchůdkyni žalobkyně přitom na základě této kupní smlouvy přešly v souladu s §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, i závazky související s privatizovaným majetkem. Byla-li smlouva uzavřena v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., je na ni třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou ve vztahu k celému předmětu smlouvy, a nikoliv neplatnou pouze částečně, neboť ačkoliv byl oprávněným osobám posléze vydán pouze pozemek parc. č. 1083/17, předmětem smlouvy byl soubor movitých a nemovitých věcí, jež měly sloužit po určenou dobu k poskytování zdravotní péče kupujícím ve stanoveném spádovém území. Je-li smlouva neplatná, je povinností obou stran vydat, co podle neplatné smlouvy nabyly. Žalovaná je tak povinna žalobkyni (jako právní nástupkyni původní žalobkyně dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2008) vrátit kupní cenu ve výši 6,557.000,- Kč a nahradit jí náklady vynaložené v souvislosti s koupí těchto nemovitostí, tedy závazky, které na ni dle smlouvy přešly - půjčku uhrazenou městské části Praha 8 ve výši 900.000,- Kč, závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 641.000,- Kč, daň z převodu nemovitosti ve výši 714.370,- Kč a částku 84.000,- Kč za vypracování územní studie. Soud dále shledal, že s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva, jehož převedení mělo být předmětem smlouvy, v daném případně nelze v souladu s §107 odst. 3 obč. zák. přihlížet k žalovanou vznesené námitce promlčení. V naznačeném rozsahu tedy soud žalobě vyhověl, v částce 68.332,- Kč, v žalobě vymezené jako „další náklady“ bez bližší specifikace, jež nebyla doplněna ani k řádně doručené výzvě soudu, ji jako neurčitou odmítl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí (vyjma odvoláním nenapadeného zamítavého výroku a výroku o částečném odmítnutí žaloby) Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, č. j. 20 Co 574/2009-150, ve výroku I. ohledně částky 2,255.370,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ve výroku I. ohledně částky 6,657.000,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6,557.000,- Kč s příslušenstvím oproti vyklizení pozemků p. č. 1083/15, 1083/16 a budovy na pozemku p. č. 1083/15 v k. ú. T., obec Praha i vydání movitého majetku uvedeného v aktualizovaném privatizačním projektu „zdravotního zařízení“ Sdružení ambulantních zdravotnických zařízení Praha - 8 bývalé jesle, Písečná 444, číslo projektu 30525, aktualizace ke dni 31. 12. 1995, jinak je potvrdil (výrok II.), změnil je v tomtéž výroku i ohledně částky 84.000,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl (výrok III.), ve výroku V. je změnil co do výše soudního poplatku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a jeho právní posouzení jako zčásti správné. Uzavřením kupní smlouvy ze dne 1. 5. 1997 navzdory tomu předcházejícímu uplatnění restitučního nároku, který nebyl vypořádán, bylo porušeno ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. S ohledem na účel smlouvy, jímž byl převod celého souboru majetku, je na ni třeba pohlížet jako na neplatnou ve smyslu §39 obč. zák. ve vztahu k celému jejímu předmětu. Neplatností stižená je tedy i kupní smlouva ze dne 19. 12. 1997 uzavřená mezi MEDA spol. s r. o. a MET s. r. o., neboť převodce se v důsledku neplatnosti privatizační kupní smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí nestal. Žalobkyně tak má v souladu s ustanovením §457 obč. zák. jako postupník pohledávky nabyvatele privatizovaného majetku ve smyslu §524 a násl. obč. zák. právo na vrácení kupní ceny ze smlouvy uzavřené dne 1. 5. 1997, tj. částky 6.557.000,- Kč, aniž by přitom bylo možno toto právo pokládat podle ustanovení §107 odst. 3 a §100 odst. 2 obč. zák. za promlčené. Jestliže si však účastníci neplatné smlouvy mají vrátit svá plnění navzájem, je nezbytné, aby ve výroku rozhodnutí byl vyjádřen vzájemný závazek žalobkyně, jímž je vrácení kupní ceny podmíněno. V tomto směru není soud ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. vázán žalobním petitem. Vzájemný závazek žalobkyně představuje její povinnost vydat (vyklidit) nemovitosti a movitý majetek, jež získala podle neplatné smlouvy (s výjimkou pozemku p. č. 1083/17, u něhož byla tato povinnost splněna vydáním oprávněné osobě). Odvolací soud tedy pozměnil vyhovující výrok rozhodnutí co do částky odpovídající kupní ceně doplněním vzájemného závazku žalobkyně, jinak jej jako věcně správný potvrdil. V případě ostatních nároků žalobkyně odvolací soud dovodil, že se jich nelze domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, jak uvedl soud prvního stupně, ale jde o skutečnou škodu vzniklou nabyvateli privatizovaných věcí zmenšením jeho majetku v důsledku neplatnosti smlouvy ze dne 1. 5. 1997. Zmenšení majetku žalobkyně v příčinné souvislosti s neplatností kupní smlouvy soud neshledal pouze v případě tvrzených nákladů na vypracování územní studie, neboť žalobkyně přes poučení soudem prvního stupně neprokázala, že se tato studie týkala předmětných nemovitostí. Nárok na náhradu škody má žalobkyně vůči státu, jenž neověřením existence restitučního nároku porušil prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. Ač tříletá promlčecí doba ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák. vzhledem ke dni podání žaloby dne 5. 4. 2007 uplynula, je na uplatnění námitky promlčení třeba pohlížet jako na rozporné s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť k uplynutí objektivní promlčecí doby došlo dříve, než žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) měla příležitost dozvědět se o tom, že jí vznikla škoda a kdo za ní odpovídá. Skutečnost, že došlo k uzavření neplatné kupní smlouvy v rámci privatizace, vyšla totiž najevo až po rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 8. 4. 2005. Odvolací soud tedy potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i v částce odpovídající důvodně uplatněnému požadavku na náhradu škody ve smyslu §420 obč. zák., v částce 84.000,- Kč s příslušenstvím je pak změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výrokům II. a III., podala dovolání žalobkyně, jež se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání má za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala závěry soudů nižších stupňů a zdůraznila, že odvolací soud, aniž by se toho některý z účastníků domáhal, změnil s odkazem na §153 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně v tom smyslu, že podmínil vrácení kupní ceny ze strany žalované vzájemným závazkem dovolatelky vyklidit nemovitosti a vydat movitý majetek, jenž měla na základě neplatné smlouvy získat. Způsob, jímž byl v daném případě aplikován §153 odst. 2 o. s. ř., však dovolatelka pokládá za nepřípadný, žádný z účastníků se jej nedomáhal, a soud tak nemohl překročit jejich návrhy. Dovolatelka totiž nikdy nebyla stranou zmíněné neplatné smlouvy (tím byla na straně kupující společnost MEDA spol. s r. o.), nemůže ji proto stíhat vzájemnost vypořádání závazků z ní plynoucích. Žalobkyně získala své postavení v tomto sporu na základě smlouvy o postoupení peněžité pohledávky, stala se tedy jen věřitelem, jemuž vůči žalované svědčí právo na peněžité plnění, aniž by se žalovanou byla v jakémkoliv jiném právním vztahu a aniž by získala do držby její movitý či nemovitý majetek. Dovolatelka pouze následně uzavřela se společností MEDA spol. s r. o. kupní smlouvu, jejímž předmětem však nebyly žádné nemovitosti, movité věci či práva, jež byly předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností MEDA spol. s r.o. Nemohla se tak stát vlastníkem ani držitelem movitých věcí, jež má vydat žalované podle rozsudku odvolacího soudu. Zamýšlela-li žalovaná uplatnit své nároky z titulu neplatné smlouvy, měla se obrátit na společnost MEDA, s. r. o. Dovolatelka má rovněž za to, že projednávaná věc byla ve vztahu k ní nesprávně subsumována pod ustanovení §457 obč. zák., v důsledku čehož odvolací soud pochybil i při aplikaci §153 odst. 2 o. s. ř., porušil dispoziční zásadu a překročil rozsah žalobního návrhu. Nárok měl být přitom posouzen jako nárok obchodněprávní z odpovědnosti za škodu způsobenou neplatností právního úkonu dle §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a promlčení práva mělo být posuzováno dle §398 obch. zák. Tento svůj názor doplnila konstatováním, že odvolací soud, byť na jiném právním základě, dospěl k dle ní správnému závěru, že nárok na náhradu škody je dán.
Dovolatelka dále odmítla závěr, že by byla smlouva neplatná v celém rozsahu, neboť v souladu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a zákonem č. 229/1991 Sb. pozemky, jejichž vydání restituentům bránila zastavěnost (tj. pozemky p. č. 1083/15 a 1083/16), mohly být předmětem privatizace. Tyto pozemky, jakož i stavby na nich umístěné, ve spojení s věcným břemenem přes posléze vydaný pozemek p. č. 1083/17, umožňovaly naplnit sjednaný smluvní účel. Soudy se tak náležitě nevypořádaly s otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák. a předmětná smlouva měla být v souladu se zásadou in favor negotii shledána stiženou pouze právní vadou oddělitelnou od ostatního plnění. Rozpor předmětné smlouvy s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pak ohledně neplatnosti smlouvy nemůže být dán, protože Fond národního majetku, jakožto právní předchůdce žalované, nebyl povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 229/1991, restitučním nárokem zasažené pozemky ke dni účinnosti citovaného zákona nedržel, a neměl tak blokační povinnost ve smyslu jeho §5 odst. 3. Tento závěr však ničeho nemění na závěru o porušení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. žalovanou, neboť stát v postavení žalované porušil blokační ustanovení ohledně pozemku, na který vznikl třetí osobě nárok, jenž byl následně uspokojen. Tato argumentace tedy vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností a důvodností dovolání.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vymezil dovoláním napadenými výroky svého rozsudku práva a povinnosti účastníků odlišně oproti soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný pod č. 33/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze mít přípustnost dovolání za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Byť argumentace dovolatelky není zčásti zcela případná, důvodnost jí upřít nelze. Projednávaný spor se odvíjí od toho, že mezi právním předchůdcem žalované a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena neplatná kupní smlouva, na základě níž si její strany vzájemně poskytly určitá plnění. Plnění z neplatného právního úkonu je v souladu s §451 obč. zák. jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, pro niž zákon stanoví v §457 obč. zák. zvláštní úpravu restituční povinnosti. V případě vrácení plnění z neplatné smlouvy dle §457 obč. zák. nejde o případ, v němž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, jak předpokládá ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., jež soudu umožňuje překročení návrhů účastníků, ale, jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, o zákonem danou podmíněnost nároků smluvních stran, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o jejich právech a povinnostech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012). Nejvyšší soud opakovaně vyslovil názor, že nárok účastníka neplatné smlouvy na vrácení kupní ceny je nárokem podmíněným ze zákona povinností vrátit druhému účastníkovi to, co získal za kupní cenu, jejíhož vrácení se nyní domáhá. Jestliže jde o vrácení vzájemných plnění z neplatné smlouvy, z nichž jedno je plnění nepeněžité, je třeba formulací výroku zajistit vzájemnou vázanost plnění (např. slovy „žalovaný je povinen zaplatit ... proti vydání ...“ nebo „... proti povinnosti ...“). Požaduje-li například žalobce vrácení věci z neplatné kupní smlouvy, soud žalobě vyhoví tak, že ve výroku rozsudku vyjádří vzájemný (synallagmatický) závazek obou účastníků neplatné (nebo zrušené) smlouvy k vrácení plnění. Jinak by vydané rozhodnutí nesplňovalo podmínky pro postup podle ustanovení §262 odst. 1 o. s. ř. při provádění soudního výkonu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99). Jelikož je soud až na zákonem stanovené výjimky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem na zahájení řízení, je nutné, aby mu tento návrh umožnil vyjádřit vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy ve výroku rozsudku. Pokud i přes poučení soudu žalobce svůj návrh podle požadavku ustanovení §457 obč. zák. neupraví, nemůže být žaloba již se zřetelem k uvedené podmíněnosti nároků úspěšná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2632/2009). Vzájemná podmíněnost povinností stran zrušené či neplatné smlouvy se přitom uplatní i v případě, že dojde k postoupení pohledávky z neplatné smlouvy, jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7114, CD 9/2009, neboť pouze tak lze zachovat rovnovážné postavení stran neplatné smlouvy. Ačkoliv úvahám odvolacího soudu týkajícím se podmíněnosti povinnosti vrátit oproti kupní ceně to, co ze smlouvy nabyla strana kupující, nelze zcela upřít opodstatnění, je třeba je korigovat v tom směru, že vzájemná povinnost stran neplatné kupní smlouvy (respektive jejich právních nástupců) není ztotožnitelná s ustanovením §153 odst. 2 o. s. ř. danou možností překročit návrhy účastníků, vyplývá-li z právního předpisu určitý způsob vypořádání vztahů mezi nimi.
Současně je na místě připomenout i to, že pokud by již došlo k vydání věcí, k nimž mělo být na základě neplatné smlouvy nabyto vlastnické právo, jejich skutečnému vlastníku, pak by bylo zmiňované povinnosti strany neplatné smlouvy učiněno za dost, a nebylo by třeba podmiňovat v rámci soudního rozhodnutí vrácení kupní ceny jejím opětovným splněním (k tomu srov. obdobně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99).
Přestože výtky směřující proti posouzení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené právními předchůdci účastníků by jen stěží mohly vést k pro dovolatelku příznivějšímu posouzení žalovaného nároku na vrácení plnění z kupní smlouvy, jeví se vhodné uvést následující. Domněnka, že v daném případě blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. v rozhodném znění nebránilo platnému uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti vyjma pozemku parc. č. 1083/17, jenž byl následně vydán restituentům, odporuje dikci zákona i jeho ustálenému výkladu rozhodovací praxí. Z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu plyne, že na restituční nároky je třeba pohlížet jako na primární ve vztahu k nárokům z právních vztahů vzniklých na základě privatizačních předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4053/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 929/2009). Jak zdůraznil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 536/98, ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že blokace jím upravená je koncipována až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické osoby tvrdící, že je oprávněnou osobou, otázku oprávněnosti uplatněného restitučního požadavku je přitom povolán řešit pouze soud. Byla-li učiněna výzva podle zákona č. 229/1991 Sb. a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto pravomocným rozhodnutím, nemělo k privatizaci takového majetku dojít, bylo-li s ním přesto v rozporu se zákonem disponováno, je takový úkon třeba pokládat za neplatný ve smyslu §39 obč. zák. a nezpůsobilý vést k nabytí vlastnického práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000). Na uvedeném nemění nic ani to, že právní předchůdce žalované – Fond národního majetku, jenž vystupoval jako prodávající, nebyl ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou ve smyslu tohoto zákona, neboť judikatura již dříve dovodila, že převod majetku z původní povinné osoby (státního podniku) na Fond národního majetku, jenž nemá povahu právního úkonu, a nemůže být tak stižen neplatností, má za následek převod vlastnického práva na Fondu národního majetku, který je dále v dispozicích s majetkem omezen právními následky uplatnění restitučních nároků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4342/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005). Dovolatelka přitom nepoukazuje na okolnosti, pro něž by se uvedené závěry v tomto případě nemohly uplatnit.
Obstojí-li tedy závěr odvolacího soudu o nemožnosti platně převést všechny výše zmiňované nemovitost s ohledem na porušení tzv. blokačního ustanovení, pak jsou zjevně nepřípadné námitky dovolatelky poukazující na to, že kupní smlouvu mezi právní předchůdkyní žalobkyně a právním předchůdcem žalované je třeba pokládat za částečně neplatnou ve smyslu §41 obč. zák., jež se odvíjejí právě od toho, že platně nemohl být převeden pouze pozemek, jenž byl posléze restituentům vydán.
K výtce (uplatněné „jen pro úplnost“) dovolatelky, že v dané věci měl být základ nároku na náhradu škody i otázka promlčení žalovaného práva posuzovány dle zákona č. 513/1991 Sb., lze podotknout, že s ohledem na dovoláním nenapadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, a jinak nezpochybňovanou správnost závěru odvolacího soudu o nepromlčení žalovaného práva, není důvodu, aby se jí Nejvyšší soud blíže zabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že správnost rozsudku odvolacího soudu se dovolatelce podařilo úspěšně zpochybnit ve výroku II., tedy v rozsahu, v jakém jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v jeho výroku I. co do částky 6,557.000,- Kč s příslušenstvím tak, že povinnost žalované zaplatit tuto částku žalobkyni byla podmíněna vyklizením nemovitostí a vydáním movitého majetku. Dovolatelka ovšem nepředestřela žádné argumenty, jimiž by se jí podařilo poukázat na nesprávnost dovoláním taktéž napadeného výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn tak, že v částce 84.000,- Kč s příslušenstvím žaloba byla zamítnuta. Dovolací soud tedy dle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jakož i v jeho akcesorickém výroku V. o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve zbytku dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu